Nadějný náhradník smrku?!
Adorace americké douglasky naše lesy opravdu nezachrání
Vposledních měsících se rozhořela diskuse o využívání douglasky tisolisté v našich lesích. Část lesníků v tomto druhu vidí skoro záchranu našich lesů v době, kdy naše porosty tvořené převážně smrkem likviduje kůrovec a sanační těžby a prodejní cena dříví tohoto donedávna žádaného druhu nezadržitelně letí dolů. Mnozí přírodovědci i ochránci přírody naopak před masivním zaváděním této dřeviny původem ze Severní Ameriky varují pro ekologická rizika.
Chtěl bych zdůraznit, že douglasku tisolistou pro její celkový habitus obdivuji. Mám ji na vlastní zahradě, kochal jsem se z jejího vysokého vzrůstu v českých lesích u Navarova, kde je toho času i náš vůbec nejvyšší strom s výškou přes 64 metrů, a v domovských Kordilérách, kde může dorůst až stometrové výšky. Vím, že její jehličí má oproti smrku lepší dopad na kvalitu půdy. Ostatně asi i proto se poněkud překvapivě dostala mezi tzv. meliorační a zpevňující dřeviny, které mají v definované příměsi přispívat k vitalitě a stabilitě pěstovaných hospodářských lesních kultur.
Tato dřevina se v evropských lesích objevuje už skoro dvě staletí. Například v Německu je dlouhodobě pěstovaná v příměsi okolo dvou procent. Ale i u nás se místy tento strom pěstuje dlouhodobě. Douglaska má poměrně kvalitní nábytkářsky i jinak využitelné dřevo, což je s ohledem na zcela nejistou budoucnost smrku ve velké části našich lesů také významný fakt. Přesto jsem přesvědčen, že v daném kontextu je její masivní vysazování v našich lesích nevhodné. Proč?
Opakující se recepty
Především proto, že víra, že kůrovcová kalamita přejde jako chřipka, případně že naše lesy zachrání namísto mizejícího smrku nějaká zázračná dřevina, je scestná. Nabízené recepty se totiž tak trochu trapně historicky opakují. Je dobré připomenout, že většinu současných i minulých potíží s převážně monokulturně pěstovanými smrčinami nebo porosty, kde měla tato dřevina výraznou převahu, byly spojeny s tím, že byly pěstovány daleko od jejich přirozeného ekologického optima, které je zjednodušeně řečeno ve vyšších polohách hor zhruba nad 800–900 metrů nad mořem. Kdybychom ctili striktně přirozené podmínky, nemohlo by celkově v našich lesích být nikdy více smrkového podílu než 10 procent. Kvůli klimatické změně by toto číslo bylo nyní ještě nižší. Ovšem realitou je, že i přes dílčí snahy o snížení je podíl smrku v našich lesích stále přes 50 procent.
Nyní má namísto smrkových porostů chřadnoucích daleko od jejich ekologického optima nastoupit nadějný náhradník, který má být pěstován ještě dál od komplexu místních ekologických podmínek a který navíc pochází z úplně jiného fylogenetického světa. Douglaska se dá pro Evropu hodnotit jako zdomácnělý přirozeně se množící a potenciálně invazní druh. V Americe se totiž vyskytuje v široké škále ekologických podmínek na obrovském území od Mexika přes USA až po Kanadu. To, že se tento druh chová invazivně a snižuje přirozenou biodiverzitu, bylo už zjištěno v těch západoevropských zemích, kde se pěstoval ve větším množství a delší dobu. Do této kategorie rizik patří i další americké dřeviny, například dub červený. Jako vhodnější pro naše lesy se v rámci zjevných posunů klimatických pásem jeví zcela určitě dřeviny evropské, které mají anebo měly přirozený kontakt s naší zemí. Mezi takové patří třeba dub cer, který roste v tzv. panonském bioregionu.
Možná ještě vsuvka. Když v Jizerských horách smrkové lesy ve velkém mizely pod imisně-kůrovcovou kalamitou v 80. letech minulého století (a to na celkové ploše větší než 120 km2), hledala se také nějaká trochu zázračná dřevina. Za ni byl tehdy považován smrku podobný nepůvodní smrk pichlavý (stříbrný). Náhodou z Ameriky. Náhodou z Kordiller. Vysadilo se ho zde okolo 40 km2, za čtyřicet let po výsadbě postupně na většině míst zašel na různé neduhy nebo byl při rekonstrukcích porostů nahrazen jinými dřevinami, třeba naším smrkem.
Co spasí lesy
Tím vším chci říci, že hledání exotických dřevin naše lesy nespasí. Zachrání je pouze pěstování smíšených a prostorově rozrůzněných lesů přírodě blízkými obnovními postupy, které jsou schopné reflektovat dynamické změny klimatických i dalších podmínek. Ani druhové složení nebude a nemůže být statické, ale pouze orientační. A aby bylo úplně jasno, v těchto lesích musí v drtivé míře převažovat druhy z našeho prostředí. Jsou pro to dobré důvody a hluboké ekologické poznatky. Pouze takové lesy budou stabilní a budou plnit dlouhodobě požadované ekologické i produkční funkce. Na lesy se nelze dál dívat jako na soubor pěstovaných jednotlivých druhů dřevin, u nichž se zdůrazňují vždy existující přírodní nepřátelé, ale jako na jeden organismus, který je pěstovatelný dobře známými přírodě blízkými metodami.
Co tedy ale s douglaskou? Douglaska pěstovaná v příměsích v řádech procent v našich lesích jinak přírodě bližšího složení paseku obrazně i prakticky viděno neudělá a může být přijatelná a možná i přínosná. Její zařazení mezi předpisové meliorační a zpevňující dřeviny ale nebylo šťastné a bude nutné hlídat, aby tato dřevina v této funkci nebyla nadužívána. Chceme-li přesto pěstovat douglasku jako do značné míry náhradu za vymizelé smrkové monokultury, připusťme to. Ale pouze v jasně definovaných plantážových kulturách, kde si nebudeme hrát na to, že nám jde o les a jeho funkce jako celek.
Na lesy se musíme dívat jako na jeden organismus, který je pěstovatelný dobře známými přírodě blízkými metodami