Brno by mohlo lákat víc než Praha

Mark Johnson

V České republice ještě nebyl dokončen přechod od socialismu, myslí si přední americký krajinný architekt a urbanista Mark Johnson. „Postsocialistická byrokracie pracuje jen s ano či ne, nic mezi tím,“říká v rozhovoru.

PRAHA Více než polovina světové populace dnes žije ve městech. „Je realitou, že lidé přicházejí do měst rychleji, než je většina měst může absorbovat,“říká v rozhovoru pro LN světově uznávaný urbanista Mark Johnson, který se při plánování měst snaží spojovat lidi a přírodu.

LN Byl jste přizván, abyste se spolupodílel na vytvoření urbanistické studie dnes nevyužívaných pozemků, takzvaných brownfieldů, v blízkosti centra Brna. Byl tento projekt něčím unikátní?

Ano, byl. Jde o rozsáhlý brownfield, celý má asi 140 hektarů, já jsem spolupracoval na studii pro zhruba 50 hektarů. Pozemky leží de facto v centru města. Dnes jsou téměř nezastavěné, je tam pumpa, autobazar a pár dalších budov. Pozemky jsou až na několik výjimek neznečištěné a parcely vlastní jen asi čtyři nebo pět subjektů.

Více než sto let trvaly v Brně diskuse o tom, kde má stát nové nádraží. Před rokem bylo rozhodnuto, že se přesune dál od centra. Brownfield se rozkládá mezi současným a nově plánovaným nádražím. Na parcelách vznikne nová brněnská čtvrť.

Mým klientem byla skupina J&T, které patří pozemky uprostřed. Ideou J&T, jako soukromého investora, bylo přivést k jednacímu stolu privátní sektor, politiky, představitele města. Všude na světě platí, ať jde o New York, či Londýn, že veřejný sektor neví, jak revitalizovat brownfieldy. Prací politiků není transformovat nějaké území – to dělají většinou soukromníci.

LN Je projekt v Brně již hotový?

Pracovali jsme na něm asi rok a půl. Několikrát jsme jednali se zástupci města. Učili jsme se, sdíleli jsme, spolupracovali jsme a snažili jsme se jeden druhého pochopit. Výsledkem je studie, která je vlastně vizí, kudy mají vést ulice, kde mají být zelené plochy. Zeleň vytvoří jakýsi koridor neboli centrální park, který povede od starého města k řece.

Myslím, že na pozemcích může vyrůst významná čtvrť. V Brně žije okolo 90 tisíc studentů a sídlí tam i zástupci technologických firem. Brno má šanci přilákat další mladé lidi, protože ty přitahuje technologický byznys, který je zdrojem inovací.

LN Myslíte si, že Brno je pro mladé atraktivnější než Praha?

Myslím si, že by mohlo být. Neříkám, že tomu tak dnes je. Ale může tomu pomoci i nová čtvrť. Brno by mohlo hrát daleko důležitější roli v ekonomice, než jakou hraje dnes. Brno je menší město než Praha, a je tak jednodušší tam něco udělat.

LN Pracoval jste na řadě revitalizací brownfieldů po celém světě. Jaká jsou jejich rizika?

Nejprve je nutné zajistit finance na vyčištění pozemků. K většině brownfieldů není zavedena infrastruktura. Když byly pozemky využívány jako letiště, jde v podstatě o prázdné pole. Pokud na nich byl nějaký průmysl, třeba ocelárna, je tam sice zavedena voda a plyn, ale není distribuční systém. Takže je nutné nejdříve vše odstranit, což je vždy finančně velmi náročné. S brownfieldy jsou spojeny náklady. Majitel musí zaplatit za pozemek, vyčistit ho, postavit infrastrukturu a teprve poté může začít stavět projekt.

Pokud porovnáme náklady, výstavba na brownfieldech je mnohem dražší než na jiných pozemcích. Mám zkušenost, že pro soukromý sektor je velmi obtížné zaplatit všechny náklady a požadovat stejný nájem v budovách postavených na brownfieldech jako na volných parcelách.

LN Mělo by se město podílet na nákladech spojených s revitalizací brownfieldů?

Někdy ano. Například pro Brno bude znamenat nová čtvrť velkou příležitost. Může přitáhnout nové lidi, nový byznys. Takže město by se v nějaké rozumné míře mělo podílet na tom, aby se projekt uskutečnil. Neříkám ale, že to platí u všech brownfieldů. Město musí vždy analyzovat, jaká pozitiva ten který projekt přinese. Zda přiláká lidi, podpoří podnikání a pomůže ekonomice, nebo zda se jen postaví nové budovy – v takovém případě podpora města není tak důležitá.

LN V Česku trvá velmi dlouho, než se něco postaví. Proč tomu tak podle vás je?

Nejsem expertem na Českou republiku, ale myslím, že tu ještě nebyl dokončen přechod od socialismu. Stále přežívá byrokracie a regulace. Vypozoroval jsem jednu věc – v USA, v Kanadě nebo v Austrálii lidé vědí, že je potřeba něco změnit a že se musí hledat cesta. Například existuje regule, že žádný dům se nesmí stavět v povodňové zóně. To zní logicky. Když má mít ale nový dům 40 pater a lidé z tohoto domu mohou být pěšky za pět minut v práci, vypadá to, že logiku má i objekt postavit. Existuje spousta možností, jak minimalizovat riziko povodní.

Postsocialistická byrokracie ale pracuje jen s ano či ne, nic mezi tím. Na Západě už je všem jasné, že přeměna brownfieldů je proces vyjednávání. Nikdo neříká, že jsou věci buď černé, nebo bílé. V Česku ale tradice vyjednávání není ještě tak dlouhá.

Někdo se mě ptal, jaký je rozdíl mezi tím, pracovat v USA a v Brně. Brňané jsou chytří, jsou vzdělaní, rozumí věcem, ale ještě nejsou zvyklí na to, že se musí vyjednávat. Politici chtějí vyřešit veškeré problémy dřív, než začne výstavba. Na Západě se staví postupně a postupně se řeší problémy.

LN Všiml jste si, že v Praze je jen pár příkladů moderní architektury?

Jak kde. Třeba na Pankráci je hodně nových, moderních budov. Centrum je pod ochranou UNESCO. Když se mě cizinci ptají na Prahu, říkám jim, že jedním ze zásadních problémů města je, že centrum nemůže fungovat jako moderní mezinárodní centrum. Nemůžete tam stavět budovu o rozloze 50 tisíc metrů čtverečních. To by mohla být velká příležitost třeba pro Bubny nebo pro Smíchov, protože jsou blízko centra a zároveň tam je možné postavit i větší atraktivní moderní objekty.

LN Když se mluví o moderní architektuře v Praze, každý zmiňuje Tančící dům...

To ale není moderní architektura, to je bláznivá architektura. To je příklad postmodernismu, nereprezentuje to budoucnost. Mezi některými architekty je populární navrhovat okázalé stavby. Když se staví nová opera nebo muzeum, je to namístě. Takovou budou ale těžko postavíte v Praze 1. Ptám se, jak takovou budovu jako Tančící dům mohl někdo povolit. U budov, jako jsou muzea, knihovny, letiště či třeba nádraží, mohou být architekti velmi průkopničtí. Třeba knihovny jsou symbolem kultury a vypovídají hodně o minulosti, ale i o budoucnosti. Tyto budovy dávají dost svobody, co se týká architektury.

LN Jsou Češi konzervativní?

Myslím, že do určité míry ano. Češi mohou být extrémně pyšní na to, jak krásná je Praha. Ale na druhé straně, když život běží a nic se neděje, nic se nemění, může část lidí nabýt dojmu, že nejsme součástí zbytku světa, že se neúčastníme změn, které jinde probíhají. Dnes města mezi sebou soupeří o to, aby přilákala lidi, kulturu, pracovní místa.

Žiji střídavě v Denveru a v New Yorku. Denver umí nalákat lidi. Jsou tam krásné hory, je tam hezké počasí, město se může chlubit dobrým dopravním spojením. Nabízí kvalitní školy, najdete tam vyhlášené restaurace. Mladí lidé se dnes rádi stěhují do Denveru, což bylo před dvaceti lety nepředstavitelné. Tehdy počet obyvatel ve městě klesal. To se nyní děje v New Yorku. Ten ztrácí obyvatele, protože tamní ceny jsou příliš vysoké a lidé odcházejí. Možná že za 30 let se to zase obrátí.

Očekávám, že Češi zjistí, že v Praze 1 jsou jen studenti a turisté, a budou mít pocit, že centrum není pro ně, ale jen pro cizince. Ale po určité době se to zase změní...

LN Zmínil jste, že se města snaží přitáhnout další obyvatele. Jsou ale nějaké limity? Budou přelidněná města ještě k životu?

Je realitou, že lidé přicházejí do měst rychleji, než je většina měst může absorbovat. V Praze jsem byl poprvé v roce 1978. Tehdy byla mnohem šedivějším městem a rozhodně méně zábavnějším. Kvůli byznysu jsem začal jezdit do Prahy před sedmi lety. Tehdy mi všichni říkali, že velkou výhodou Prahy je dostupné bydlení. Dnes to už neplatí. Ceny vylétly nahoru. Proč? Protože lidé chtějí v Praze žít. To vedení města nemůže zastavit žádnou regulací. Developeři nemohou stavět rychleji a ceny rostou, město se stává exkluzivnější.

Myslím, že v roce 2014 či 2015 žilo na planetě 50 procent lidí ve městech. Dnes je to už 55 procent. Ve své práci, když navrhuji podobu nějakého území ve městech, se snažím zvětšovat plochu zeleně. Mojí ideou je spojovat ve městech lidi a přírodu. Více zeleně ozdravuje města, ozdravuje lidi, redukuje stres, je dobrá pro rodiny. Ve městech je ale samozřejmě daleko více problémů...

LN A co klimatické změny? Jak ty mění podobu měst?

Jsem členem klimatické rady v neziskové organizaci Van Alen Institute, která sídlí v New Yorku a má 125letou historii. Tento institut podporuje výzkum, jak změna plánování může zlepšit život ve městech. Když mluvíme o klimatických změnách, mnoha lidem naskočí obavy ze stoupající hladiny oceánů.

V rámci výzkumu pro Van Alen Institute jsme ale zjistili, že vážnějším problémem bude zajištění potravy a vody. To totiž ovlivní každého na celém světě. Takže jsme cestovali do různých regionů, odkud se dováží potraviny, učili jsme se, jak se pěstuje ovoce a zelenina a jak se následně distribuuje. Abychom zajistili život ve městech udržitelný, je klíčové vyřešit problém distribuce potravin.

LN A co se tedy musí změnit?

Nejprve je nutné pochopit, jak jsou nyní v USA, v Kanadě nebo ve Velké Británii distribuovány potraviny. Lidé, kteří distribuci ovládají, vymysleli systém, který slouží pro jejich zisk, nikoliv pro zdraví lidí. Uvedu příklad. Ten, kdo pěstuje rajčata v Kalifornii (možná až dvě třetiny rajčat

Američan Mark Johnson patří

■

mezi nejvýznamnější krajinné architekty na světě. V roce 1984 založil společnost Civitas, která se kromě krajinné architektury zabývá též projektováním měst.

Mark Johnson se svým týmem

■

zpracoval kolem 500 projektů v Severní Americe, v Evropě i v Asii. Podílel se například na návrhu nového města Deh Sabz u Kábulu, na revitalizaci řeky v Los Angeles, na Museum Parku v Miami, na proměně oblasti San Diego North Embarcadero či na rekonstrukci letiště Stapleton v Denveru.

Koncem loňského roku byl

■

jedním z účastníků pražské konference Šetrné budovy 2019,

kterou uspořádala Česká rada pro šetrné budovy.

Brňané jsou chytří, jsou vzdělaní, rozumí věcem, ale ještě nejsou zvyklí na to, že se musí vyjednávat. Politici chtějí vyřešit veškeré problémy před tím, než začne výstavba. Na Západě se staví postupně a postupně se řeší potíže.

v USA pocházejí z Kalifornie), je prodá distributorovi. Na farmu přijede kamion a rajčata se v krabici naloží. Už je nevlastní farmář, ale distribuční firma. A ta je jejich majitelem až do doby, než je v obchodě koupí zákazník. Severoamerický systém je nastaven tak, aby hlavně vydělával distributor. Pro něj je lepší a levnější mít deset obchodů než stovku. A to je problém. Potraviny jsou kvůli profitu distributora koncentrovány a systém není nastaven pro lidi, kteří potraviny potřebují.

To vede k tomu, že potraviny jsou k mání v bohatých oblastech, kde za ně mohou lidé zaplatit více. Vytváří se potravinové pouště. V těchto oblastech najdeme McDonald’s či KFC. Ke koupi jsou zpracované potraviny, což nejsou ty nejzdravější, čerstvé. Vidíme korelaci mezi obezitou a kardiovaskulárními nemocemi v chudých oblastech, protože tam lidé nemají k dispozici zdravou stravu. To je způsobeno špatnou distribucí, což souvisí s plánováním a také hodně s politikou.

LN Systém ale bude velmi těžké změnit...

To je pravda, ale už vidím správně nastavené změny.