Česko, říše starých aut
Průměrný věk vozů v Česku se blíží 15 letům, všechny sousední země jsou na tom lépe
PRAHA Vozový park Čechů dál stárne, relativně vysokým prodejům nových aut navzdory. Na konci roku 2018 věkový průměr činil 14,78 roku, na konci června 2019 už 14,82 roku. Česko tak patří mezi země s nejstaršími vozy v Evropě. Ze zemí Evropské unie je na tom hůře už jen Řecko, Rumunsko, Litva a Estonsko (údaje z Bulharska chybí).
Průměrný věk vozů v Česku setrvale roste zhruba posledních 15 let. Ministerstvo dopravy se proto snaží, aby nejstarší auta ze silnic zmizela. „Zlepšili jsme kontroly STK. To by mělo vést k tomu, že na českých silnicích nebudou jezdit vozidla ve špatném technickém stavu,“uvedl mluvčí resortu František Jemelka s odkazem na skryté kamery při kontrolách a další podobná opatření.
Varující je hlavně srovnání s obdobně velkým Rakouskem. Tam se ročně prodá zhruba o pětinu více nových aut než u nás, takže průměrné stáří rakouských aut je 8,2 roku. Důvod? Auta prodávaná v Česku jako nová se ve velké míře následně vyvážejí do zahraničí. Může to být i po několika týdnech, stejně jako na konci dvouletého leasingu.
Na druhé straně v registru zůstávají ta nejstarší auta, hlavně škodovky z 80. a 90. let. Jde o vozy starší 20 let, které táhnou průměr nahoru. Tato auta jsou kvůli poplatkům za převod složitěji prodejná, majitele navíc nic nenutí se jich zbavovat, a to ani když už s nimi nejezdí nebo jsou nepojízdná. Stačí dát registrační značky do depozitu, s vozy se pak nepojí žádné náklady. Ve statistikách ale zůstávají.
Stará láska v garáži
Část lidí navíc může sázet na to, že by mohly získat hodnotu jako veteráni. To se ukázalo v minulosti se Škodami 1000MB a následně 100. Nyní se za dobré peníze prodávají i zachovalé modely 120 a svou cenu už má i Favorit, za který někteří sběratelé dají i statisíce korun. Pozornost postupně získává dokonce i novodobá Felicia.
Průměrný věk vozů v Česku tlačí vzhůru i ojetiny z dovozu, které jsou v průměru staré zhruba deset let. Každé páté dovezené auto je ale starší 15 let. Ve výsledku tak vozový park dál stárne.
Je ovšem nutné podotknout, že jde pouze o statistiku. Ta nejstarší auta jezdí v ulicích minimálně, část z nich má navíc značky uložené ve zmíněném depozitu, a ani vyjet nemůže. Povinné ručení má výrazně méně vozů, než kolik jich je v registru, a podle pojišťoven v něm chybí právě hlavně ta nejstarší auta.
Obecně nejvíce jezdí služební vozy, což jsou nejčastěji auta do pěti let stáří. Domácnosti, které cestují víc a dál, si také zpravidla pořizují novější auto než ty, které jej potřebují jen na kratší cesty. Podle společnosti Atem, jež zpracovala data z posledního sčítání dopravy v roce 2016, jezdí nejmladší vozidla na dálnicích a v Praze, naopak nejstarší vozy pak jezdí na silnicích nižších tříd.
„Průměrné stáří osobních automobilů se pohybuje kolem sedmi let na pražských komunikacích, kolem šesti let na dálnicích, kolem devíti let na městských komunikacích a kolem deseti let na silnicích II. a III. třídy,“stojí ve studii Atem o vozidlech na českých silnicích. I další podobná měření z předchozích let ukazují, že na silnicích je situace lepší než v registru vozidel – spolu s tím, že nejstarší auta jezdí minimálně, zatímco ta novější více.
Nebezpečné emise
Jedním z důvodů, proč je stáří vozu důležité, jsou emise. Množství škodlivých látek vycházejících z výfuku je mnohonásobně a v některých případech i řádově vyšší než u moderních vozů. I když tedy jezdí poměrně málo, zatěžují životní prostředí více než moderní vozy, využívané častěji. Staré diesely vypouštějí saze, u všech typů paliva jsou navíc problémem oxidy dusíku.
Laboratoře TÜV SÜD Czech přišly před časem se studií, že i když vozidla starší 15 let najedou v průměru jen necelých 2000 kilometrů ročně, podílí se téměř polovinou na celkových emisích oxidů dusíku. Na ty se ještě před dvaceti lety v emisních normách tolik nehledělo a složení spalin tomu odpovídá.
V případě pevných látek jsou zákonné požadavky na auta přísnější zhruba posledních deset let. Stačí přiložit kapesník k výfuku staršího a novějšího naftového auta. V prvním případě se prakticky okamžitě zanese sazemi, v druhém by se nic takového stát nemělo.
V novém voze přežijete spíš Dalším problémem starších aut je bezpečnost. Ta se začala ve větší míře řešit až v 90. letech. I tehdy ale byly vozy z dnešního pohledu zastaralé, což dokládá celá řada testů. Například v Austrálii proti sobě poslali při rychlosti 64 kilometrů za hodinu Toyotu Corolla z roku 1998 a novější typ z roku 2015. Rozdíl 17 let byl v tomto případě zásadní, starší vůz by současné nároky vůbec nesplnil a nedosáhl by ani na jednu hvězdu.
V testech propadají i auta, která sama o sobě vypadají bezpečně, například velké americké koráby silnic či veteránské sedany značky Mercedes. Ty ale své řidiče neochrání a i malé moderní auto nabídne výrazně větší bezpečí.
Pravděpodobnost, že posádka nehodu nepřežije, případně skončí s vážným zraněním, je tak u starších vozů až dvojnásobná. Navíc se stářím roste i riziko technické závady. Právě tím argumentují prodejci nových aut ve snaze přimět stát k nějaké formě podpory rychlejšího obnovování vozového parku. Mrtví a zranění na silnicích znamenají ve výsledku pro společnost velké náklady.
V Česku se stále chystají opatření, jak to změnit. Hledá se, jak motivovat majitele starých vozů k jejich odstavení či k pořízení vozů nových. Debatuje se například o mechanismu malusů a bonusů, který funguje v řadě evropských zemích a vozy člení například podle jejich emisí, čímž kupce tlačí k ekologičtějším vozům.
Inspirací může být i německá silniční daň, která se platí podle emisní kategorie vozu. Starší auta se tak v provozu prodražují. Variantou podpory omlazování vozového parku jsou i nízkoemisní zóny ve velkých městech.