Důchodcovská reforma
Stárneme. Každý sám za sebe a také v průměru – což je triviální tvrzení, ve veřejném prostoru se to omílá pořád dokola, takže to každý ví. Pro ten zvyšující se průměrný věk jsou dva důvody: jeden, že se dožíváme stále vyššího věku, a ten je jistě potěšující, druhý, že se rodí relativně málo dětí, a o tom neumím rozhodnout, zda je to dobře, nebo špatně: jedni tvrdí, že pokles populace sníží zátěž na matičku Zemi, jiní vidí negativum v tom, že při takovém vývoji jednou nebude dost pracovní síly na financování důchodů. Argumentaci s tím zatěžováním Země jsem ještě jakžtakž schopen nahlédnout, s tím nedostatkem pracovní síly mi to ale opravdu není jasné: to by přece platilo, jen pokud by nevzrůstala produktivita práce. Když se dnes na naplnění potřeb jednoho důchodce podílejí,
řekněme, dvě ekonomicky aktivní osoby a za 30 let by to mělo být obráceně (tj. jeden pracující na dva důchodce), mělo by přece postačovat, aby v mezidobí vzrostla produktivita práce čtyřikrát, což se mi s postupem automatizace a robotizace vůbec nezdá nemožné.
Ale chápu, že to vidím jako Hurvínek válku a změna současného systému je nutná. Myslím si ovšem, že primárně kvůli tomu, aby se systém stal transparentním. Nezáleží podle mne totiž tolik na tom, zda reforma bude „spravedlivá“, „technická“, „úsporná“nebo jakákoliv jiná, ale zda dá lidem jasnou perspektivu, co v důchodu mohou čekat. Jen tak se totiž dosáhne toho doopravdy potřebného cíle: aby se zodpovědní lidé – a přece jen doufám, že je jich většina – začali na tuto část života zodpovědně připravovat.
Vyplatí se to totiž. V době, kdy jsme téměř denně zásobováni srdcervoucími reportážemi o tom, jak se důchodcům špatně vede – a ty případy vůbec nezpochybňuji – vidím kolem sebe i řadu důchodců, kteří ze svých důchodů žijí spokojeně. Jistě sice nesnídají kaviár se šampaňským, ale zrovna tak nepřemýšlejí nad tím, jestli si k té snídani koupí dvě housky, nebo jen jednu. A to právě proto, že se na svou současnou životní fázi zodpovědně připravili. Ta dělicí čára mezi těmi, co se jim vede lépe, a těmi, co se jim vede hůře, je vlastně často docela zřetelná: dobře je na tom například ten, kdo si zvládl pořídit vlastní bydlení, a jemuž tedy z důchodu – většinou skutečně skrovného – neubírá potřeba platit nájem. Určitě jsou i další modely, jak se na důchod připravit, ale tenhle je myslím nejtypičtější.
Zkrátka, ta reforma budoucích důchodů je potřeba hlavně proto, že je potřeba reforma budoucích důchodců, dnešních mladých lidí: aby věděli, co je čeká, a to jim dalo důrazný podnět se na to připravit.
Není totiž pravda, že se o důchodce má postarat jenom stát, a dokonce to asi ani nebude možné. Kdo může, měl by se o sebe postarat především sám – je to tak lepší už jen proto, že se postará lépe. Navíc, až se o sebe všichni dobře postarají, bude o všechny dobře postaráno, a to přeci chceme.
KAREL OLIVA