StB chtěla, ať donáší na Vaculíka
PRAHA V noci na pátek zemřela ve věku 94 let Marie Vaculíková, žena, jež sdílela osud mnoha jiných žen, jež se staly manželkami slavných mužů. Ač byla sama od mládí nadána pozorovacím talentem i schopností přetavit myšlenky do slov, její první publikované dílo pochází až z 90. let, kdy vyšly její dopisy básníku a malíři Jiřímu Kolářovi. Těžko se proto vyhnout její charakteristice jako manželky spisovatele Ludvíka Vaculíka (1926–2015); byla ale daleko víc.
Narodila se 25. listopadu 1925 jako Marie Komárková ve Spešově na Blanensku. Oba její rodiče se politicky angažovali, otec byl jednatelem pobočky národních socialistů. Dětské zážitky, a především živé politické diskuse, jež se v domácnosti vedly, vzbudily v Madle, jak se jí říkalo, nedůvěru vůči komunistům, která jí vydržela až do konce života.
V sedmi letech se musela vyrovnat nejen se ztrátou matky, jež zemřela po těžké nemoci, ale i s výčitkami své babičky, že nemoc souvisela s Madliným narozením, a ona tudíž svou matku zabila. Otec se brzy znovu oženil a k Madle a její starší vlastní sestře přibyla ještě sestra nevlastní. Není proto divu, že se Marie Komárková brzy chtěla osamostatnit. Po měšťance, již absolvovala v Blansku, se vydala studovat do internátní Baťovy školy práce ve Zlíně. Tvrdost mistrů a atmosféra ve škole ji ale ubíjely a o nedělích unikala do samoty a ticha v přírodě okolních kopců.
Právě ve Zlíně se během války seznámila se svým pozdějším manželem Ludvíkem Vaculíkem, který na sebe už tam upozorňoval svou kulturní činností. Partnery se však stali až o několik let později, kdy působila jako vychovatelka v dívčím internátě ve Františkově nad Ploučnicí. Aby jí mohl být Ludvík Vaculík nablízku, našel si práci v chlapeckém internátě v nedalekém Benešově nad Ploučnicí.
V 50. letech se Vaculíkovi přestěhovali do Prahy, kde oba získali místo jako vychovatelé na internátu pro „výborné mladé pracující“ze Škodových závodů. První práci, v níž mohl Ludvík Vaculík využít svého literárního nadání, získal právě díky své manželce, jež jeho deníky ukázala přítelkyni, která měla kontakty v Rudém právu. Zatímco literární hvězda Ludvíka Vaculíka stoupala a začal publikovat nejdřív v nově vzniklém časopisu Květen, pak v Československém rozhlasu a v 60. letech v Literárních listech, Madla se věnovala výchově tří synů, kteří se páru postupně narodili: Martinovi, Ondřejovi a Janovi. Kromě toho začala i ona pracovat pro rozhlas. Stala se „poslechářkou“, jejím úkolem bylo poslouchat doma pořady Československého rozhlasu, především takzvané Antické knihovny, a na každý napsat posudek, případně navrhnout, čemu by se rozhlas měl věnovat příště. Pracovala i pro rozhlasový Klub posluchačů, kde měla na starosti odpovědi posluchačům.
Zlomový okamžik
Vše změnil rok 1967, kdy Ludvík Vaculík vystoupil na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů s kritickým projevem a následně byl vyloučen z Komunistické strany Československa. Následoval manifest Dva tisíce slov. Od té doby byla rodina až do roku 1989 nepřetržitě sledována. Její členové žili s neustálým vědomím, že v bytě je odposlech, a Marie Vaculíková se musela vzdát práce v rozhlasu. Nastoupila v manželské poradně, kde lidem radila s podobnými situacemi, v jaké se kvůli mimomanželským vztahům svého manžela sama nacházela.
Svazek Marie a Ludvíka Vaculíkových trval šedesát šest let, přerušilo jej až spisovatelovo úmrtí v roce 2015. Manželství přečkalo řadu krizí, jež našly odraz v dílech Ludvíka Vaculíka. Jejich stopy lze najít i v dopisech Jiřímu Kolářovi. I k těm však musela být vzhledem ke své skromné povaze přímo vyzvána. Nebýt toho, že jednou, když Kolář telefonoval a Ludvík Vaculík nebyl doma, neměli bychom dnes po této výjimečné ženě nejspíš ani tyto dvě knihy, jež jsou zajímavým svědectvím nejen o turbulentní době následující po sametové revoluci v roce 1989, ale především o mimořádné bystrosti jejího pozorování, jež dokáže celek trefně popsat detailem, o přesnosti úsudku a schopnosti vidět souvislosti tam, kde by je nikdo nehledal. Z dopisů k nám mluví žena nadaná skromností, trpělivostí, moudrou shovívavosti a mírností srdce.
Poslední rozloučení s Marií Vaculíkovou se uskuteční 24. ledna ve 14.30 v kostele sv. Václava v Brumově, zádušní mše pak bude sloužena 1. února ve 14.30 v kostele sv. Martina a Prokopa v Karlíku u Dobřichovic.
Výběr z textu, který vznikl na ■ základě rozhovoru s Madlou Vaculíkovou pro LN v roce 2009.
Vyrůstala jsem ve Spešově na Blanensku. Měli jsme v obci jediného komunistu. Nepracoval, nestál o práci a pil. Pocit, že komunisté se nechovají dobře, se mi potvrdil, když jsem pracovala u Baťů ve Zlíně. Po únorovém puči tam noblesní baťovce vystřídali lidé, kteří byli morálně i odborně pod jejich úrovní. Proto mě překvapuje, když lidé ještě dnes říkají, že se to nedalo poznat.
Když jsem poznala Vaculíka, sama sebe jsem přeškrtla. Měl mužný šarm, velkou přitažlivost. Udělala jsem z něj člověka důležitějšího, než jsem byla sama. Tehdy to tak bylo obvyklé, ale dnes bych to nikomu neradila. Manželství má být partnerství, ne poddanství. Každý by v něm měl zůstat svébytnou osobou.
Nejtěžší byl pro mě přelom
60. a 70. let. V roce 1968 nejstarší syn Martin odešel do Francie a já byla sama na dva mladší kluky. Byt jsme měli prošpikovaný odposlechy. StB mě chtěla získat ke spolupráci proti Vaculíkovi. Vykládali mi, kde a s kým je a co tam dělá. Že prý se přece nenechám tak ponižovat. Čím víc do mě ale mluvili, tím víc jsem si byla jistá, že ho neopustím. Tehdy mi hodně pomáhala práce v manželské poradně. Viděla jsem, že lidé mají i daleko horší osudy. A také mi pomohla víra. Chodila jsem do prázdných kostelů a modlila se, abych byla pokorná.
Co je to láska? To bych se nejradši zeptala Vaculíka. (Ludvík Vaculík: Láska není to, co je na začátku, ale to, co je na konci.)