EU jako velké Švýcarsko
Také na pozadí kauzy Solejmání se evropská zahraniční politika ukazuje být velkou iluzí
Americký zásah v Iráku obnažil několik věcí, které se týkají EU i Evropy. Za prvé je to pacifistický slovník většiny evropských lídrů. Hemžilo se to výrazy jako sud s prachem, spirála násilí, hrozba eskalace, nebezpečí posílení fanatiků a zastánců tvrdé linie, třetí světová válka. Pokud se po něčem volá, je to jedině deeskalace, diplomacie a více OSN.
Pak se také ukázalo dramatické prohloubení propasti mezi Evropou a současnou americkou administrativou. A nakonec se projevila nicotnost Evropy, ve smyslu akceschopnosti a nulového vlivu v oblasti.
Evropské hraběcí rady
Nic proti odporu k násilí, slovník evropských lídrů ale svědčí o tom, že situaci špatně vyhodnocují a sází na špatné koně. Leckdo může argumentovat tím, že americký prezident Donald Trump měl v případě zabití Solejmáního více štěstí než rozumu, faktem ale je, že v důsledku cíleného zabití íránského generála nedošlo k žádné eskalaci ani k posílení zastánců tvrdé linie v Íránu, spíše je to zjevně naopak.
Částečně je to v důsledku toho, že se íránské vedení vnitřně oslabilo kvůli sestřelení civilního ukrajinského letadla, které Trump nemohl předpokládat, ale je to prostě fakt.
Volání po diplomacii je také hezké, ale jak jsme se následně dozvěděli, tak diplomacie měla v celé krizi velkou úlohu. Po zabití generála Spojené státy i Írán čile komunikovali skrze švýcarské diplomatické kanály ve Washingtonu a Teheránu, míra a cíle íránské odvety byly zjevně oznámeny skrze Švýcary předem. Trump a jeho generálové se sice po íránské odvetě tvářili ještě několik hodin napjatě a dramaticky, ve skutečnosti se jim ulevilo již drahnou dobu předtím. Americká administrativa tedy použila diplomatickou komunikaci s Íránem v míře více než vrchovaté i bez evropských hraběcích rad a úspěšně.
Evropané mohou tvrdit, že americká invaze do Iráku v roce 2003 byla chybná a především naivně a chybně proběhl pokus o budování demokracie a státu v Iráku.
Většina lídrů v západní Evropě americkou invazi do Iráku kritizovala, a protože došlo na jejich slova, mají pocit, že stejné je to tentokrát. A to se jim George W. Bush jevil proti Trumpovi ještě jako rozumný.
Jenže to není spravedlivé. Kritika americké invaze do Iráku v roce 2003 je jedna z mála věcí, kde se Trump může pochlubit názorovou konzistencí, kritizoval ji už dávno předtím, než se ocitl v politice. Trump je v tomto ohledu v souladu s americkou veřejností, která už nechce další vysílání armád na Blízký východ ani žádné budování států a vývoz demokracie.
Trump rozhodně není válečný štváč, spíše naopak, dává přednost ekonomickým sankcím. Vyhodnotil si to tak, že chirurgicky cílené zabití je správnější a méně eskalační cesta než nějaké vyhlašování války. To, že Amerika v roce 2003 v Iráku chybovala, navíc neznamená, že jí má být vývoj v oblasti navěky lhostejný a že tu nemá být aktivní bez ohledu na to, že už není na regionu přímo energeticky závislá. Je snad připravena Evropa za Američany zaskočit, nebo se má všechno nechat na Rusku?
Solejmání i jeho revoluční gardy přitom jsou na seznamu teroristů (a dokonce na tom evropském) a počet útoků, za které je generál Solejmání zodpovědný, skoro nebere konce. Také je zjevné, že s íránskou expanzí v regionu se v poslední době roztrhl pytel, ale z hlediska zachování jakési rovnováhy bylo třeba vliv Íránu omezit. Ani není pravda, že Amerika potřebuje vytvořit další obraz zloducha, jako byl Saddám Hussajn či Usáma bin Ládin. Jak vypadal Solejmání, se moc nevědělo a poté, co si po smrti užil pět minut slávy, se to zase vědět nebude nebo brzy zapomene.
Všechny velevýznamné evropské státy v regionu Blízkého východu i severu Afriky jsou slabší než Rusko
Bez společně definovaného zájmu Významná lekce pro Evropu spočívá v tom, že dnes jsou všechny velevýznamné evropské státy v regionu Blízkého východu i severu Afriky slabší než Rusko, tedy země, která má HDP menší než Itálie. Takto si Evropa stojí deset let poté, co vytvořila úřad vysokého komisaře pro zahraniční politiku, s čímž by se jaksi mělo slučovat to, že nějakou zahraniční politiku vůbec má.
Evropská zahraniční politika se ukazuje být velkou iluzí, je to asi podobné jako představa o společné evropské armádě. Společné evropské zahraniční politice by měl předcházet společně definovaný zájem, ale hlavně je to něco, co je spojeno s politickou vůlí a také s určitou odstrašující silou. Voláním po míru, deeskalaci a příměří se Evropa může maximálně pokusit být jakýmsi místem k jednání, jakýmsi větším Švýcarskem.
Ale co se týče občanské války v Libyi, i v tomto ohledu je Rusko napřed. Evropa měla pouze štěstí v tom, že mírové jednání v Moskvě právě zkrachovalo, o štěstí se může o víkendu pokusit Berlín, takže EU může zkusit být alespoň tím neutrálním Švýcarskem. Co se týče těch verbálních útoků ze strany evropských spojenců na Trumpa, tak určitou útěchou může být, že si to možná nebere tak osobně. Americká politická opozice kritizuje Trumpovo počínání v kauze Solejmání ještě příkřeji než evropská politická elita.