Není tu místo, polskej vandráku...
Profesionální umělečtí kritici Kristen Baldwinová a Darren Franich vydali na Vánoce v jinak obecně dobře přijímaném americkém časopise s takřka dvoumilionovým nákladem (!) Entertainment Weekly skutečnou popravu nového seriálu od společnosti Netflix. Série Witcher, v polském originále Wiedzmin (Zaklínač), u nich absolutně propadla. V hodnocení, které kopíruje školní známkování, jí nadělili čistou pětku.
„Pětka patří tomu, co se nedá nijak spravit. Čtyřka je varování. Pětka je odsouzení. Je to kritikova kletba,“praví se v hodnocení Entertainment Weekly.
Kristen v recenzi nijak neskrývala, že z osmidílné série viděla jen první dvě části, a Darren to řekl ještě otevřeněji: „Protože život je příliš krátký na to sledovat seriály od Netflixu, skočil jsem po prvním dílu rovnou na pátý.“
Ano, čtete dobře. Oba kritici viděli jen dva kusy z celé osmidílné série, která navíc vychází z velmi rozsáhlého literárního díla. Přesto neváhali s krajním hodnocením.
Diváci versus kritici
Svým odsudkem nechtěně (a přitom brilantně) definovali jak krizi žurnalistiky, tak jeden z největších rozporů ve filmových dějinách: na mezinárodní filmové databázi IMDb má Witcher 8,5 bodu z deseti (hodnocení několika set tisíc uživatelů), zatímco oficiální kritika – zejména ta severoamerická – jej hodnotí negativně. Sice ne tak drtivě jako Entertainment weekly, ale celkově Zaklínač v médiích podle agregátu Metacritic získal jen 53 bodů na stobodové škále. Světoví laici se s americkými profesionály rozcházejí zcela zásadně: podle hodnocení diváků patří Witcher k takovým velikánům, jako je seriál Rodina Sopránů.
Důvodů bude více, ale dva můžeme jmenovat hned: lenost a neznalost.
Streamovací služba Netflix uvolnila všech svých osm dílů najednou, a to navíc 20. prosince. Těsně před vánočním víkendem čekalo na kritiky více než deset hodin hutného videoobsahu. A kdo chce strávit přípravu na svátky úmornou prací u televize a klávesnice? Nadřízení chtějí co nejrychleji recenzi očekávané novinky od nejsledovanější televize, ale život novináře je příliš krátký na to, aby dělal řádně svoji práci. (Autor těchto řádek pro to má svým způsobem pochopení: také se chtěl věnovat psaní o seriálu během Vánoc, ale… nezvládl to.)
Druhý důvod tkví bezpochyby v tom, že recenzi dejme tomu Batmana by autoři Entertainment Weekly jistě bravurně vystřihli, protože znají všechny předchozí díly, celé univerzum superhrdinů, prostě veškerý kontext. Ale nějaký Zaklínač z východní Evropy? To si jako musím přečíst tři knihy povídek a pět dílů románové ságy, abych mohl výsledek kompetentně soudit? Od nějakého Poláka?
Přitom právě Andrzej Sapkowski jako autor slovanský a postkomunistický je tím, kdo nás tady a teď zajímá. Ačkoli si Zaklínač za posledních třicet let podmanil napřed velkou část východní Evropy a poté expandoval na Západ, severní Amerika jej s výjimkou hráčů videoher takřka nezná. Což je zjevně škoda.
„Málokterému autorovi fantastiky se podaří stvořit skutečně originální svět. Sapkowski mezi tyto spisovatele určitě patří. Dokázal spojit motivy ze slovanské mytologie a dalších zdrojů do přesvědčivého celku, drsné i ironické ,východní fantasy‘,“říká Daniel Soukup, literární vědec a proděkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Ale některým elitním Američanům je to prostě málo.
Uvidíme ale, zda přezíravost bude platit i nadále: z netflixovského Zaklínače se stal nejdoporučovanější seriál, který je dostupný na streamovací službě. Podle průzkumu Parrot Analytics si mezi 22. a 28. prosincem lidé na sociálních sítích doporučili seriál celkem 127milionkrát a poptávka po Zaklínači měla ve srovnání s jakýmkoli jiným akčním příběhem percentil 99,2. Severoameričtí diváci jsou na rozdíl od kritiků zjevně nadšení: během pouhých deseti dnů seriál v USA stihl obsadit druhé místo v žebříčku nejsledovanějších titulů Netflixu za celý rok.
Velký Polák
V Polsku je situace dávno jiná. Andrzej Sapkowski je maturitní otázka i povinná četba. Když končil svou velkou románovou ságu, recenzovala ji všechna velká média. „Sapek“má v Polsku postavení, jaké by u nás odpovídalo pozici někde mezi Jaromírem Jágrem a Jaromírem Nohavicou: je bytostně polský (jaksi už od pohledu), zároveň se z něj stala megastar zábavy a kultury, která vydělala desítky milionů dolarů a další stamiliony umožnila vydělat ostatním. A jen tak mimoděk zvýraznila Polsko na popkulturní mapě světa.
Ti ostatní, kteří si díky Sapkowského postavám také mohou přijít na své, jsou zejména vývojáři z polského studia CD Project Red, jehož počítačové hry na motivy Zaklínače se prodalo přes dvacet milionů kopií. Byly to právě videohry, které stály za globální expanzí Sapkowského univerza i nárůstem prodejů knih. A samozřejmě také za tím, proč si Netflix vybral právě Zaklínače coby téma pro svůj fantasy blockbuster, když viděl, jakého fenomenálního úspěchu dosáhla konkurence z HBO seriálem Hra o trůny.
„Ale ani to nepřišlo samo sebou, pozici si Sapkowski musel těžce vybojovat,“připomíná Maciej Ruczaj, šéf Polského institutu v Praze. „Pomohlo mu, že je to autor inteligentní a sečtělý, takže o jeho díle mohou debatovat i studenti u maturity. V jeho knihách najdete třeba parodování polských národních pověstí i klasických literárních děl. Někteří čtenáři jej třeba vnímají jako významný hlas v odvěkém zápasu mezi Polskem osvícenským a Polskem barokně-romantickým,“vysvětluje Ruczaj.
Posledním televizním seriálem, který zacloumal žebříčky sledovanosti, byl Zaklínač od streamovací služby Netflix. Pro nás je zajímavý zejména tím, že stojí na literární předloze výsostně slovanského a výsostně postkomunistického autora – Poláka Andrzeje Sapkowského. A v něčem zcela rozdílné vnímání mezi Středoevropany a Severoameričany se na přijetí série okamžitě podepsalo.
Zaklínač? A z východní Evropy? To jako musím přečíst tři knihy povídek a pět dílů románové ságy, abych mohl výsledek kompetentně soudit? Od nějakého Poláka?
U Sapkowského se prostě nenudíte. Alespoň podle některých kritiků: „On má něco, co člověka nutí otáčet stránky dál, načít nový román, jen co dočte ten poslední. A myslím, že dokáže i přesně vystihnout hranici přístupnosti: pro chytré lidi je příběh pentalogie o Ciri ještě dost zajímavý ve svých politických souvislostech, zároveň však svou složitostí ještě neodradí čtenáře prostší,“přidává svou překladatel Viktor Janiš.
Ale nebylo tomu tak vždy. Nejen samotný Andrzej Sapkowski, ale i fantasy jako žánr si museli respekt pracně získávat.
Literatura pro kretény
„Fantastika bez romantiky a melancholie, taková, v níž jde jen o sekání mečem nebo zaklínadly, o popisy znásilňování dívek nebo popisy nestvůr, které řvou, kopou a plijí, to je fantasy velice špatná. Právě taková ,díla‘ této literatuře velice uškodila, přičinila se o to, že fantasy byla zařazena do škatulky literatury pro kretény. Dokonce i ve fandomovém ghettu se fantasy pořád ještě považuje za něco horšího než science fiction,“pravil Andrzej Sapkowski už na začátku devadesátých let v rozhovoru s českým překladatelem Jiřím Pilchem.
Dnes už dávno taková slova nepoužívá, ale odér literatury pro kretény tu na fantasy nějakým způsobem zůstává. Když vyjde nový film o chlapci, který létá po hvězdách a při tom rozsekává protivníky barevnou zářivkou, recenzují jej všechna česká média. Ale když má hrdina v ruce obyčejný meč, rozhostí se podivné ticho. A to je, při vší úctě k příběhům Star Wars, Sapkowského svět mnohem dospělejší, nejednoznačnější, složitější a umělečtější než pohádka o rytířích Jedi.
Podrýt kánon, podrýt pokrytce
„Po uvolnění trhu po roce 1989 se vydavatelé vrhli nejprve na jednodušší, čtenářsky přístupné formy fantasy, často staršího data, jako jsou například knihy o barbaru Conanovi. Z té doby se možná ujal pocit, že odnož fantasy ,meč a magie‘ představuje fantasy jako takovou a že se jedná o jednoduché příběhy na konzumní čtení,“upozorňuje publicista Ivan Adamovič z Deníku N, asi největší současný český expert na žánry sci-fi a fantasy. „Ano, byl tu Tolkien, ale ten byl vnímán jako kategorie sama pro sebe.“
Leč ani autor Hobita či trilogie Pán prstenů to neměl zpočátku úplně snadné, jak připomenul sám Sapkowski před deseti lety v rozhovoru pro Lidové noviny: „V šedesátých letech pojem fantasy nikdo nechápal a všichni zpočátku četli Pána prstenů jako alegorii: prsten měl být jaderná zbraň, Mordor Moskva, Saruman Hitler a Sauron Stalin. Tolkien se smál a zlobil – to není alegorie, ale příběh, který si má čtenář aplikovat, vyložit dle vlastní moudrosti.“
Andrzej Sapkowski svým způsobem z Tolkiena vychází („Tolkien je kánon, to je něco jako Bible,“řekl nám v rozhovoru), ale sám svým způsobem celý kánon podvrací – jako podvrací skoro vše.
Třeba elfové, z nichž Tolkien udělal vznešenou a hrdou rasu, se v Sapkowského světě stali lidskou expanzí druhem na pokraji vyhynutí. Často připomínají indiánské trosky na okraji lidské civilizace. A čtenář je lapen: jací jsou tedy elfové? Hodní, nebo zlí? Jednoduchá pohádka se komplikuje, ze vznešených se stávají vzteklí, z bohatých páriové, ze všemocných bezmocní.
Právě touto nejednoznačností a šedými charaktery, s nimiž o dekády později prorazil americký fantasy autor G. R. R. Martin v podobě Hry o trůny, si Sapkowski začal po roce 1990 podmaňovat Evropu.
„Dokáže napsat postavy, na kterých člověku záleží, to je základ,“říká Viktor Janiš. V centru stojí samozřejmě hlavní hrdina: zaklínač Geralt. Zcela nový typ postavy, která svým způsobem komplet definuje subverzivní Sapkowského psaní. Z výhradně ženské wiedźmy (vědmy, čarodějnice) udělal mužskou třídu, vědmáka, jak Geraltovi mnozí nadávají. Samotný zaklínač disponuje díky mutacím a výcviku schopnostmi, jež mu běžný člověk závidí, ale všechno to je velmi draze vykoupeno – počínaje tím, že jej na samém počátku života matka odložila.
Cynický romantik
„Sapkowski je výjimečný ve dvou věcech. Jednak se do nebývalé míry zaměřuje na psychologické vztahy mezi svými postavami, které navíc nejsou nijak psychologicky ploché. A také má mimořádný cit pro psané slovo,“dodává Adamovič.
Fanoušci jistě souhlasí: k tělu se vám dostanou i ostatní hrdinové, nejen Geralt. Hrdinové většinou bolaví a popálení, kteří, okatému cynismu často navzdory, nakonec jednají hluboce romanticky. Podobný příběh jako Geralt má za sebou i čarodějka Yennefer: původně hrbatá ošklivka, kterou otec (otčím) nenávidí a matka kvůli této rozepři odhání a bije. A Ciri, hlavní hrdinka románové ságy, se sice narodila se stříbrnou lžičkou v puse, ale už v šestnácti letech má za sebou život siroty, měsíce bloudění v divočině, znásilnění i smrt nejbližších, nově objevených kamarádů…
„Zadruhé se vymyká tolkienovskému kánonu, není to žádný vybledlý klon. Do toho hrnce, kterému říkáme fantasy, přinesl vlastní ingredience,“pokračuje ve výčtu Janiš. V Česku velmi oblíbený autor Terry Pratchett (cyklus Zeměplocha), s nímž se mimochodem Sapkowski velmi přátelil, postavil své dílo na parodiích klasiků (nejen fantasy) žánrů. Sapkowski je jiný, jeho půvab tkví v neustálém napětí mezi romantickým ideálem (typu Tolkien) a bořením všeho, co je v tomto žánru svaté. Navíc do tradičně anglosaského psaní dodává všechna slovanská strašidla a démony, od vědem až po bubáky, a sází na svébytná převyprávění našich pohádek.
„Zatřetí je vtipný a dokáže psát svižně. Příběh odsýpá, ale akce není repetitivní,“neustává ve výčtu předností Janiš. A má zcela pravdu: ačkoli popis soubojů s mečem je poměrně detailní a nadšencům dělá velikou radost, podstata příběhu spočívá někde úplně jinde.
Jak už jsme psali: Sapkowski je subverzivní, podrývá nejen kánon. Hulvátsky podrývá vykládané tradiční hodnoty – aniž by je přitom zavrhoval. Sapkowski se vysmívá všem klišé, jako je třeba posílání ženských k plotně (ženy v jeho knihách bývají zatraceně silné osobnosti), a stejně tak se posmívá zdravému selskému rozumu. Rasismus a „druhismus“jsou v jeho knihách všudypřítomné a zároveň je obnažuje a pranýřuje bez jakýchkoli skrupulí.
Jedna z nejkrásnějších povídek vychází z prastarého příběhu o panně a netvorovi. Netvor zde zůstává netvorem, ale panna se ukáže jako někdo úplně, ale úplně jiný. Přes všechny paradoxy a všechnu krev i v tomto příběhu je to nakonec láska, která zlomí prokletí. I když láska zcela nečekaná….
Sapkowski soustavně a rafinovaně pracuje se čtenářským očekáváním – subtilně demoluje předsudky i archetypy, ať už vůči elfům a všem nelidem, nebo vůči čarodějkám, králům a špionům.
Není náhoda, že největší úspěch získal Sapkowski doma – tedy nejen v Polsku, ale na celém postkomunistickém Východě. Nejistota a společenská anomie po zhroucení celá desetiletí budovaného systému, krása a zároveň jistá nedůvěryhodnost nových pravd, nesnášenlivost, předsudky i obtížné zvykání si na konkurenční výklady světa byly jednou z hlavních definicí nejen devadesátých let. „Není tu místo, šmejde, rivskej vandráku. Takový jako ty ve Wyzimě nepotřebujem. Tohle je slušný město,“to je jedna z prvních sentencí, kterou zaklínač slyší.
My ze střední Evropy
Středoevropský čtenář pak více než kdo jiný ocení, když Nilfgardské impérium napadne souseda a druhý soused, navzdory slibům, nejenže neposkytne pomoc, ale navíc vtrhne do napadené země z druhé strany. Stejně jako těžko snesitelný fakt, že kruté impérium přináší do rozvrácené země pořádek, který mnozí dokážou ocenit. A některé věci Američané prostě nemají šanci pochopit. Kupříkladu monolog okupačního setníka Půlhrnce vojákům:
„Rozkaz zněl: nejdeme do války, nýbrž…“Půlhrnec se poškrábal za krkem. „Nýbrž neseme bratrskou pomoc. Překračujeme hranici, abychom poskytli ochranu lidu Severního Aedirnu… Hrome, co to plácám… Ne Aedirnu, ale Dolní Marky! Nejdeme na nepřítele, ale s tou, no… s bratrskou pomocí na naše odvěké území!“
Sapkowského knížky prostě stojí za to číst, tedy pokud vydržíte sem tam nějaký ten úder meče a sem tam nějaké to kouzlo. Ale opravdu sem tam, protože podstata díla je někde úplně jinde: především v dialogu mezi aktéry a v ději, který zpochybňuje zjevenou pravdu. V nejednoznačném světě, v boření mýtů, ve složitých volbách, při nichž často nejde najít menší zlo.
Ne, opravdu nejde o literaturu pro kretény. Kreténem je spíše ten, kdo takovým dílem předsudečně, bez čtení, a priori pohrdá.
A na co jsem nejvíce zvědav? Jakou známku udělí druhé sérii Zaklínače Kristen Baldwinová a Darren Franich, až příští rok vyjde na Netflixu druhá série.