Den, kdy seriály předčily film

6 nominací. Touto cestou jako by se quality TV vracela zpět do hájemství kinematografie, k jednotlivým dílům s délkou kolem dvou hodin; byť tu máme i výjimky v případě Irčana (2019) od Martina Scorseseho, který trvá tři a půl hodiny a tvůrci ho od počátku koncipovali jako jednolitý příběh, jenž nesmí být krácen ani dělen na více epizod, protože by se z něj ztratilo kouzlo a tíže stárnutí hrdinů.

Seriály přesto dále dominují a nastavují nám v hlavě jiné pojetí času, kterému z nedostatku jiných termínů nemůžeme říkat jinak než „dlouhý čas“. Televize dneška najednou není klipovitá, střípkovitá, rychlá, těkavá a prchavá. Naopak, chce po nás pohroužení, zapomenutí na čas okolo, vyžaduje duševní práci a odevzdání. Většina populárních seriálů nenabízí oddech, ale analýzu hlubokých problémů postav, které jsou velmi ambivalentní a neheroické a jejichž chování je přinejmenším diskutabilní. Nemusíme moralisticky zabrousit k tomu, že mnohé seriály typu Dexter, Domek z karet nebo Hra o trůny vyloženě omlouvají psychopatické či sadistické chování hlavních postav nebo že jiné seriály jako Příběh služebnice či Westworld se téměř až vyžívají v mučení ženských postav. Hororové série typu Penny Dreadful (2014–2016) či desetidílný The Haunting – Dům na kopci (2018) nás nechají díl po dílu zavrtávat se do traumat a běsů jednotlivých postav a neustále nahlížet celý příběh z více perspektiv. Zdánlivě odlehčenější verzi sebezpytu a věčné chandry nabízí animovaný seriál BoJack Horseman (2014–2020) o koni, který kdysi býval hvězda sitcomů, ale nyní je pouhá cynická, sebestředná a alkoholická troska.

Hlad po seriálech, které umožňují jak osamocené, tak párové, případně rodinné sledování, jež je přitom méně rozptýlené a soustředěnější, než tomu bylo dřív, je neutuchající. A soudě podle hodnocení na Česko-slovenské filmové databázi, z tří set nejoblíbenějších seriálů jich 205 pochází z posledních necelých dvaceti let a většina z poslední dekády. 90. léta mají v žebříčku pouze 51 seriálů, 80. léta 24, 70. léta 14 a 60. léta jenom 6 seriálů. Můžeme tuto statistiku číst různě, ale faktem zůstává, že novější produkci přisuzujeme automaticky vyšší kvalitu.

Dostali jsme se do fáze, kdy samotný pojem „televize“přestal mít smysl a kdy se seriály staly jedním z hlavních způsobů, jak se vztahujeme k reálnému světu, ale také jak od něj utíkáme a vyplňujeme většinu svého volného času pobýváním ve fikcích.

A tak seriál, který nás nevykolejí a zároveň nepřitáhne tak, abychom ho neschlamstli na jedno posezení, už nemá smysl vyrábět.

Dostali jsme se do fáze, kdy samotný pojem „televize“přestal mít smysl a kdy vyplňujeme většinu svého volného času pobýváním ve fikcích