S láskou k literatuře i k sobě
Před nedávnem vyšly česky dva zajímavé romány. Oba napsaly ženy: Měsíční tygr od britské spisovatelky Penelope Lively (* 1933) a Idiot z pera Američanky s tureckými kořeny Elif Batumanové (* 1977).
Zatímco ta prvně jmenovaná je uznávanou autorkou starší generace, jež vystudovala historii, ve čtyřiadvaceti se provdala a psát začala až jako matka dvou dětí (z jejího rozsáhlého díla jsme už v češtině zaznamenali prózy V horkých vlnách a Život v zahradě), ta druhá je literární debutantkou, která po obhajobě doktorátu z komparatistiky začala pravidelně přispívat texty reportážní povahy do prestižního periodika New Yorker. Ale přestože jsou to spisovatelky tolik rozdílné, oba tituly toho mají společného víc, než by se zdálo: volně se opírají o autobiografické prvky, přičemž dalece překračují předpokládaný domácí rozměr textů. Rovněž tak po svém tematicky i formálně reflektují akademickou dráhu svých autorek a konečně i oba romány získaly významné ceny. Nabízejí tak příležitost hned k několikerému srovnání.
Ceny, názvy, ženy
Měsíční tygr vzbudil rozruch už v roce 1987, kdy autorce poněkud překvapivě vydobyl Bookerovu cenu. Na poli poražených zůstala taková jména jako Iris Murdochová či Peter Ackroyd – tehdy se na Penelope Lively všichni dívali jako na outsidera, přičemž její knihu, která se velmi dobře prodávala, někteří recenzenti dokonce brali jako čtení pro ženy v domácnosti. Obsahovala totiž v patřičném poměru namíchaný smutek i smích, lásku i válku... a to mnozí nedokázali překousnout.
Jenže tento román svůj nečekaný úspěch zopakoval i roku 2018, kdy byl v rámci nominací na tzv. zlatou Bookerovu cenu vybraný jako titul zastupující 80. léta – tentokrát na úkor děl od tak slavných autorů, jako byli Salman Rushdie či Kazuo Ishiguro. Přestože na kýženou metu Měsíční tygr nakonec nedosáhl, vítězný Anglický pacient Michaela Ondaatjeho je s ní co do předkládaných témat a jejich zpracování zcela srovnatelný, protože podle nejpřísnějších kritiků je to taky „lehčí váha“.
Ostatně, stejně lehkou váhou je rovněž
Idiot, který se loni za oceánem ocitl v užším výběru na Pulitzerovu cenu. Sice ji finálně nezískal, ale stejně jako poctěný
Less Andrewa Seana Greera je to román humoristický a sebeironický, který v duchu tradice vracející se k Marku Twainovi zobrazuje našince na cestách, přes veškerou snahu zoufale nerozumějícímu jiným kulturám. V případě Batumanové hrdinky Selin se jedná konkrétně o Maďarsko krátce po pádu komunismu, kdy v parku za Budapeští stojí sochy Lenina. Zatímco na venkově se – poněkud stereotypně – mohutně pije, loví zvěř a v hospodě sleduje rvačka mezi Romy.
Platonický svět
Na rozdíl od Selin je protagonistka Měsíčního tygra Claudia v barvitě popsaném Egyptě první poloviny 40. let minulého století – a zejména v Káhiře, kde se ostatně její tvůrkyně narodila – jako doma. Také obě měly u postele „měsíčního tygra“, což je zelená spirála, která celou noc hoří, čímž odpuzuje komáry, a zároveň odpadává v kouscích šedého popela – což je jasná metafora pro ubíhající lidský život.
Oproti tomu je Idiot zjevnou literární narážkou na Dostojevského Idiota, tedy muže, jehož dobrotu si ostatní špatně vykládají, ačkoli u Batumanové zazní jen vzdálenou ozvěnou. Mnohem víc se přiklání k metodě autobiografického realismu, a tak za idiota Selin jednou v noční můře označí její vlastní pes – a podruhé nahlas správce tábora v Maďarsku, když nedokáže otevřít petlici.
Sama autorka v létě roku 1996 učila v Maďarsku angličtinu, když předtím studovala na Harvardu, kde – tedy přinejmenším ve vlastním textu – byla panna, nepila a nechodila na mejdany, zato se spolužáky řešila vztah mezi Tureckem a Evropou, případně coby privilegovaná dospívající dívka učila nejen imigranty z chudinských sídlišť. První část Idiota je tak svéráznou variací na anglofonní univerzitní román, která ale není o egu nebo ambicích, nýbrž o absurditách akademického bytí, kdy třeba jeden hostující profesor, umělec z New Yorku, nabízí seminář nazvaný Konstruované světy, a dojde i na běžné a anekdoticky zachycené problémy se spolubydlícími na koleji. Třeba jako je vášnivá diskuse nad plakátem Einsteina, který je zpochybněn teorií, že zneužíval lidi kolem sebe – a především manželku.
Malé a velké dějiny
O více než generaci starší Claudia se s žádnými malichernostmi nepotýká. Je krásná, inteligentní a ambiciózní novinářka, která za 2. světové války pracuje jako korespondentka a po ní se proslaví jako autorka bestsellerů o historii. Je sebestředná a sobecká, což jsou vlastnosti, které by u mužů byly chápány jako ctnosti, ale ženám se neodpouštějí, a sklízí ovoce svojí slávy v tom smyslu, že se těší sexuální svobodě a finanční nezávislosti.
Neváhá ani soudit ženy, které toho podle ní moc nedokázaly: včetně vlastní dcery Lisy nebo bratrovy manželky. Že se mohla mýlit, respektive že vlastně žila v osamění, si ve své povýšenosti připouští až ve chvílích, kdy v sedmdesáti čeká na nemocničním lůžku na smrt.
Obory, kterým se obě spisovatelky – a potažmo jejich hrdinky – věnovaly, výrazně ovlivňují i vyprávěcí formu. Claudii nakonec dojde, že vedle dějin oficiálních se měla věnovat i těm osobním a že jejich součástí byli logicky další lidé. Lively tak jako správná historička nechá zaznít i jejich verzi událostí (načež se zjistí spousta věcí, třeba že na první pohled vzorně nudná Lisa má milence) a zmoudřelá Claudia se dceři v poslední chvíli omluví za to, jak se chovala a jak chladná byla matka.
V době vzniku románu to lze vnímat jako neotřelý příspěvek k postmoderní době o tom, co jsou to fakta a co fikce: spisovatelka názorně ukazuje, že objektivní historie v zásadě neexistuje už jen proto, že nikdo nikdo nemá po ruce všechny důkazy, a tudíž nemůže s určitostí tvrdit, co je pravda. Narativní technika Měsíčního tygra tak vytváří napětí vzhledem k motivům, o něž se autorka opírá, které jsou maximálně tradiční – ať už ty velké, mezi které patří obě světové války, až po malé typu naznačený incest v mládí či osudová vášnivá láska k muži, vojáku Tomovi, jenž roku 1942 padl v Egyptě a kterého Claudia stále považuje za střed svého života. A dnes konvenčně působí i některé postřehy stran výstředností třídního systému Velké Británie a její rasové či národnostní hierarchie, v jejímž rámci stojí třeba Australan hodně dole.
Selin sice na rozdíl od své stvořitelky není komparatistka, ale literaturu zrovna tak zbožňuje a rozdíl mezi ní a životem vidí jinak než ostatní. Student matematiky Ivan ji upoutal proto, že četl Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, ovšem její láska k němu nikdy nepřekročí romanticko-platonickou rovinu, takže si nepřítomnost sexu kompenzuje běháním podél řeky Charles a později v Paříži
podél Seiny. Ve fyzickém světě je tak jakousi věčnou cizinkou, a spíše než lidské bytosti umí vnímat a popisovat předměty a okolí: vlak, který s sebou přivážel závan elánu a nadějných zítřků, nebo Boston, jenž je pro ni s lehkou nadsázkou jen šňůra kostelů a hřbitovů. Či ještě lépe literaturu samotnou od výše zmíněného Dostojevského přes Čechova, Gogola a Pasternaka (ruským písemnictvím je autorka dle vlastních slov posedlá od doby, co poprvé narazila na Solženicyna) až po Camuse, Dickense, Balzaca a Danteho.
Zdá se proto, že v jejím případě výtečně zvolený epigraf z Prousta o dospívání a o tom, jak se máme šanci právě během něj díky spontánnosti něco naučit (myšleno nikoli ve škole), krutě a cíleně sebeironicky nesedí.
Deník versus mail
Claudia si až na smrtelné posteli uvědomí, že veškeré její bohaté zkušenosti jsou pouze subjektivní záležitostí, a tak přemítá, zda je bude kdy schopna vtělit do jazyka. A podobně jako kdysi v dětství hledala na pobřeží moře zkameněliny a šla co do geologických vrstev stále níž, i teď na střípky svého bytí jako kdyby nahlížela kaleidoskopem – ovšem tentokrát s tím rozdílem, že více slov a více scén z dávné i ne úplně dávné minulosti jí ne vždy odhalí souvislosti či nějaký hlubší význam.
Vztah mezi jazykem a realitou v nejčistší podobě se Claudii vyjeví až na závěr románu, kdy k ní po mnoha letech doputuje Tomův válečný deník. Je totiž plný zvuků a pachů zachycených tak, jak je tehdy chtěla ve svých článcích zachytit ona sama, ale samozřejmě v něm není nic, co by naznačovalo, jaký měla celá válka smysl – ten tam přece až poté přidali politici a historici.
Selin je nedokonalostí jazyka frustrovaná ještě víc i proto, že navštěvuje vysokoškolské kurzy lingvistiky. Záhy zjistí, že znalost teorií Noama Chomského a slavné Sapirovy-Whorfovy hypotézy nijak nezabraňuje nedorozuměním v psaném a mluveném jazyce, nijak nepřispěje k větší přesnosti překladů a už vůbec nás nenaučí, jak vlastně funguje svět. K tomu se ještě přidá fakt, že její pouto k Ivanovi se utužuje takřka výhradně v e-mailech, tedy jakýchsi upgradeovaných dopisech – a to v době, kdy byla tato forma komunikace něco hodně nového a neprobádaného.
Oddá-li se někdo této komunikaci tak bezvýhradně jako Selin, vypěstuje si leda tak jakýsi podivný kybervztah (kvůli němuž mimochodem hrdinka navštívila i psychologa). Celý román je tedy z dnešního úhlu pohledu už historizující a zmatky mládí včetně trapasů všeho druhu jsou v něm větší a bolestnější: a naše rozkolísaná protagonistka se nakonec rozhodne pro literární dráhu. Její příběh dospívání je tak uchopen jako Künstlerroman, v němž je ale až moc umění a málo románu. Batumanové vyprávění totiž nemá pevnou strukturu ve smyslu dějového napětí, důmyslné zápletky, jasného směru a strhujícího finále – možná tak na jednu stranu lépe napodobuje život, na stranu druhou svědčí o tom, že autorka je lepší esejistka.
A jaké z našeho srovnání plyne ponaučení? Že pokud získá nejslavnější britskou či americkou literární cenu žena, pořád se zdůrazňuje, že je žena – třebaže někteří muži, kteří se ocitli ve stejném soutěžním poli, nepíšou výrazně jinak či lépe. Že autorky dneška jsou přinejmenším v západním světě stejně vzdělané jako autoři a dokážou to patřičně zúročit. Že silné hrdinky jsou víceméně hudbou minulosti, protože naše doba zjevně přeje problémům s identitou. A že deník je lepší než mail.
Když v současném světě získá literární cenu žena, proč mnozí trpí potřebou zdůrazňovat, že ji získala žena? Je snad nějaký rozdíl mezi mužským a ženským psaním? Srovnáním dvou románů zcela odlišných spisovatelek zjistíme, že to nebude tak horké.
Autorka studovala na Harvardu, kde – tedy přinejmenším ve vlastním textu – byla panna, nepila a nechodila na mejdany, zato řešila vztah mezi Tureckem a Evropou
Autorka je amerikanistka