Když kluci chodí s kluky, sex je náš
Britský prozaik Alan Hollinghurst měl ve svém profesním životě obrovské štěstí hned dvakrát. Zaprvé se mu v roce 2004 podařilo vydat výborný román, který se jmenuje Linie krásy. A zadruhé právě za tento román obdržel Bookerovu cenu. Vzácně se to sešlo: bohužel totiž nebývá až tak časté, že by literát získal významné ocenění právě za svůj vrcholný výkon. Hollinghurst to štěstí měl. Díky tomu se Linie krásy objevila rovněž v českém překladu, načež ji následovaly další autorovy romány: nejprve Cizí dítě a nyní též Sparsholtova aféra.
V českém prostředí se dílu Alana Hollinghursta dostalo největší pozornosti předloni, kdy rozhlasová stanice Vltava v rámci literárního pásma odvysílala i úryvek z Linie krásy obsahující též větu „… provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“.
A hned přišla kritika – do autora se pustil rozhlasový radní Tomáš Kňourek: „Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti. Tak špatně jako dnešní Velká Británie na tom ještě Česká republika není a doufám, že nikdy nebude.“
Bohužel Česká republika je na tom až tak špatně, že radního Českého rozhlasu může dělat i někdo jako Tomáš Kňourek, který se nestydí pochlubit nejodpudivější formou zabedněnosti a hodnotit umělecké dílo takovým způsobem.
Náš stát tak je zemí netušených možností a nekonečné hry se slovy. Jak může takový člověk být v jakékoli radě a někomu radit? A vedle toho nás nedávno majitel jednoho pražského nevěstince naopak bez mrknutí oka přesvědčoval, že jeho zaměstnankyně jsou „výkonné umělkyně“. Škoda že se ho nikdo nezeptal, zda tyto ženy zůstávají umělkyněmi i v těch chvílích, kdy nejsou výkonné.
Čekání na správný moment
Přitom právě nad romány Alana Hollinghursta (* 1954) se dá nahlédnout, jaký je rozdíl mezi slovesným uměním a pouhým žvaněním. Sparsholtova aféra
(2017) je teprve šestým autorovým románem, takže se rozhodně nejedná o někoho, kdo by trpěl nadprodukcí. Možná v tom sehrál šťastnou úlohu i fakt, že po studiích v Oxfordu byl dlouhá léta zaměstnán v The Times Literary Supplement. Na jednu stranu se tak pohyboval v literárním prostředí, a tedy bylo nabíledni, že se jednoho dne též sám projeví vlastním dílem, na druhou stranu to velké množství titulů, mnohdy vysoké kvality, muselo na mladého adepta umění působit blahodárně, to jest tak, že si netroufl spěchat.
Debutoval v roce 1988 románem Knihovna u bazénu, po něm následovaly Skládací hvězda (1994) a Okouzlení
(1998). Tyto tři romány jsou z dnešního hlediska ještě jen jakousi předehrou, přípravnou laboratoří před vydáním Linie krásy. Nicméně vzhledem k tomu, že Alan Hollinghurst opravdu není žádný grafoman, by jistě stálo za to do češtiny přeložit i je, aby byla patrná celá jeho autorská cesta.
K tomu je třeba podotknout, že číst více románů Alana Hollinghursta po sobě by asi bylo poněkud vyčerpávající – a taky by to devalvovalo jejich kvalitu. Především proto, že tematicky jsou všechny příbuzné.
Jednoduše řečeno, v raných románech se britský prozaik teprve zastřeloval, hledal svůj tón, své téma a to, jak by se tyto součásti co nejlépe potkaly. Šťastné setkání se povedlo v Linii krásy – neboť v ní dokázal vystihnout svou dobu, osmdesátá léta za vlády Margaret Thatcherové. Může se zdát, že šlo o dobu nudnou, Alan Hollinghurst ji však evidentně prožil naplno a dokázal nejlépe pojmenovat a zachytit.
Toto dítě je mi cizí
Od zisku vavřínů pro Linii krásy a průlomu do velkého literárního světa se Alan Hollinghurst posunul k dalšímu klasickému problému velkých autorů. Ti po ovacích už nehledají to své téma a ani se nezabývají snahami jej co nejlépe zachytit. Čeká na ně jiná výzva: pokusit se se všemi těmi nabytými zkušenostmi a sebevědomím někam uhnout a literární obec překvapit.
V Cizím dítěti (2011) se Alan Hollinghurst zasunul hlouběji do minulosti, do let, která sám nezažil. Román se vrací až před první světovou válku a též na britský venkov, tedy na tradiční rodinná sídla. Toto zacouvání v čase přineslo rovněž to, že autor je tu, co se týče homosexuálního refrénu, daleko decentnější. Ani tak to ale výhru nepřináší.
Při čtení Cizího dítěte, jež se stejně postupně sune 20. stoletím, si totiž právě plně uvědomíme, v čem spočívají hlavní klady Linie krásy – je to ona prožitost a civilně zachycený příběh mladíka, jenž přichází do Londýna, do světa lidí v metropoli pevně usazených a movitých, a chce se stát jedním z nich, přestože pochází z venkova, z periferie, ne už být jen „cizím dítětem“. Jedná se ale o úplně jiný venkov, než o jakém je řeč v Cizím dítěti. Připomeňme, že stejně starý jako Alan Hollinghurst je nositel Nobelovy ceny Kazuo Ishiguro, autor erbovního
Alan James Hollinghurst díla o úpadku tradičního anglického venkova Soumrak dne.
Z Cizího dítěte tak ve čtenáři zůstane především dojem zbytnělosti a nudy. Jako kdyby literát ve snaze nabídnout něco jiného použil své schopnosti takovým způsobem, že se to vposledku obrátilo proti němu samotnému. Přesněji řečeno, vystihuje přesně ten zásadní moment, kdy si autor začne být natolik jistý svými schopnostmi, že už si nepřipouští možnost, že by se takové instrumentální nakládání s textem mohlo zvrtnout v neúspěch – v jakýsi dutý zvuk, který vydává pečlivě zabalená románová krabice.
A jak je na tom tedy nejnovější Sparsholtova aféra? Dalo by se říct i to, že tento román má smůlu – kdyby byl jeho stvořitelem někdo jiný, jistě by došel většího ocenění. Jeho hlavní problém je v tom, že víme, kdo ho napsal: že šlo o autora Linie krásy. Jenže my dobře víme, co spisovatel dokáže, a tak nutně přichází zklamání.
Je to román rozsáhlý – pět set stran rozdělených do pěti částí – a zároveň se přitom jedná o text, který je výborně napsaný. Ve Sparsholtově aféře je až cosi starosvětského. Je to kniha, do níž se slastně proboříte a můžete obdivovat autorovu obratnost, jež na sebe však nijak neupozorňuje. Právě v tom spočívá umění Alana Hollinghursta, zde má svou silnou stránku. Zároveň se sluší podotknout, že britský prozaik není žádný experimentátor, ale klasický romanopisec, jenž ctí popis – a cosi archaického je i v tom, jak se zabývá společností. Jde o neustálé vědomí, že existují různé sociální vrstvy.
A též se to projevuje v tom smyslu, že Alan Hollinghurst k smrti rád popisuje veškeré společenské setkávání, všechny ty večírky a oslavy – ve Sparsholtově aféře nechybí ani to nejmenší. Vedle toho je dalším návratným motivem Hollinghurstových románů sepisování biografií, které se dají označit za parazitní.
Co týče srovnání s Linií krásy as Cizím dítětem ,je Sparsholtova aféra někde na půli cesty. Začíná za války na Oxfordu a postupně se dostává až do současnosti – hlavní hrdina Jonathan Sparsholt je o dva roky starší než Alan Hollinghurst a pro změnu je portrétním malířem. I v oněch portrétech by se mezi nimi dala najít podobnost – žádná abstrakce, žádné konceptuální umění, ale klasický portrét, k němuž některé postavy Sparsholtovy aféry poznamenávají, že se jedná o cosi směšně zastaralého.
Ostatně na konci románu, kdy je Jonathan již šedesátiletým vdovcem, se dostáváme i k popisu současného seznamování – nejen homosexuálů – skrze různé seznamky a sociální sítě. Tady rovněž cítíme, že se Alan Hollinghurst ocitá ve světě, který není jeho, tak úplně mu nerozumí a asi se mu ani moc nelíbí.
Heterosexuální minorita
Když si je čtenář vědom toho, že se prostřednictvím románu ocitá uprostřed homosexuální komunity – nejvýrazněji ve scénách z klubu –, je všechno v pořádku. Hollinghurst jde ale ještě dál. Ve Sparsholtově aféře se o mnohých, klidně jen letmo zmíněných vedlejších mužských postavách dozvíme, že se vyspaly s mužem a že se v případě Sparsholtů dokonce homosexualita „dědí“z otce na syna. Přičemž – a k tomu právě odkazuje název románu – je mezi těmito dvěma velký rozdíl nejen v tom, v jaké době dospívali, ale i v tom, zda pro ně homosexualita byla prostředek, anebo cíl.
Po dočtení této knihy se tak člověk následně ještě několik dní upřeně dívá na všechny muže kolem a zkouší v jejich tvářích a pohybech najít něco, co by prozradilo, že přece jsou taky na kluky. A holky jsou v tomhle románu zase většinou na holky. I o chlapečkovi, jenž požádá s dětskou vážností Jonathanovu dceru o ruku, se po letech dozvíme, že je homosexuál. Alespoň že samotná Jonathanova dcera chystá svatbu s mužem, to už by bylo opravdu příliš…
Na druhou stranu je Sparsholtova aféra poučná, neboť pokud se zde jeví poněkud únavným fakt, že každý poslíček se při pokládání zásilky bezesporu sehne a minimálně mu z kalhot vyjede pruh trenek, což bude detailně popsáno, pak si čtenář může porovnat, jestli takové tiky nebývají i v jiných románech, akorát s odlišným obsazením. Dodejme pro jistotu, že to pochopitelně nevadí z hlediska morálního, škodí to pouze celkovému vyznění samotného románu.
Rozhodně však lepší přetrpět takovéto přirozené autorské tiky než akceptovat svět, kde se romány dělí na heterosexuální a homosexuální, kde žvaní nejrůznější Kňourkové a kde se sestavuje žebříček nejlepších filmů, které natočily ženy... Ve Sparsholtově aféře mimochodem můžeme sledovat, že i v homosexuální komunitě to chodí stejně jako jinde – starší muži touží po těch mladičkých, a někdy je to dokonce i obráceně.
Je to zkrátka normální, přestože se nedávno korektní feminista, jinak filmový kritik Kamil Fila snažil naznačit, že když se Marku Ebenovi líbí tanečnice ze StarDance, jde o nepatřičnou stařeckou chlípnost. Ano, jaká to hrůza, starším mužům se líbí mladé ženy a mladí muži. A starším ženám se zase líbí mladí muži a mladé ženy... Je to přece přirozené – a mimochodem, jde o projev svobody.
Alan Hollinghurst u nás není známý tolik jako jeho souputníci ze silné poválečné generace britských prozaiků, což se jeví jako nespravedlivé. Románová novinka Sparsholtova aféra sice ukazuje, že už je za zenitem, kéž by však všichni autoři psali aspoň takhle…
Vyhni se sobě samému
Sparsholtova aféra je tedy velmi dobrým románem, byť rozhodně nikoli tím nejlepším, které Alan Hollinghurst napsal. Nejnovější dílo britského autora je poučné i tím, jak se snaží vyhnout tomu, co je jeho stvořiteli nejbližší, aby se neopakoval, ale přitom působí nejzdařileji právě v těch pasážích, kdy se mu sobě samému vyhnout nedaří a kdy se vlastně opakuje. Toto „selhání“se navíc rovněž opakuje, neboť je přítomno už i v Cizím dítěti.
Alan Hollinghurst tak není příliš úspěšný v dnes módním přepisování historie. Ostatně postrádá to smysl, jelikož se nejedná o nalézání pravdy – pravda tehdejší doby je ta, že homosexualita se skrývala, musela skrývat, případně musela zůstat v platonické rovině jako ve Smrti v Benátkách. Dobové texty, kde je milovaný muž obvykle zahalený do ženské podoby, přece byly realitou tehdejší doby.
Obdobně ve Sparsholtově aféře nevyznívá nijak objevně pozvednuté obočí nad věcnou vulgaritou současných životů mladých na sociálních sítích – je to prostě jen běžný a ničím překvapující pohled důchodce.
Možná nám anglický prozaik dvěma nejnovějšími romány naznačuje, že by raději žil v jiné době, méně zištné a prozaické. Každopádně nejlepší je stejně tam, kde nic nepřepisuje a nad ničím se nepohoršuje – zkrátka když se snaží co nejpřesněji zaznamenat skutečnost, jakou naplno prožil. Což se logicky každému může zdařit nanejvýš u jedné generace: u té jeho.
Jaká hrůza, starším mužům se líbí mladé ženy a mladí muži a starším ženám se zase líbí mladí muži a mladé ženy... Je to přece přirozené. Mimochodem, je to i projev svobody.