Nové banky neměl na začátku 90. let kdo kontrolovat

Z vedení zahraničních bank k nám posílali problematické lidi, pro které bylo vyslání do tehdy málo rozvinutého Česka trestem

Na začátku 90. let rozdávali ředitelé nově vzniklých bank úvěry za desetiprocentní provizi, vzpomíná v rozhovoru pro LN dříve vysoce postavený bankéř a dlouhodobý předseda sdružení Czech Top 100 Jan Struž.

LN Pražskou Vysokou školu ekonomickou jste zakončil v roce 1973. Kde začala vaše kariéra bankéře?

Nastoupil jsem rovnou do Živnostenské banky, do takové té tuzexové banky. Bylo tam tehdy 20 tisíc či 30 tisíc klientů, většinou vyjížděli do ciziny v rámci svého zaměstnání v nějakém podniku zahraničního obchodu. A měli nárok na takzvané tuzexové bony. Já jsem ale nenastoupil kvůli těm bonům, ale na funkci úvěrář. Měl jsem za úkol začít úvěrování cestovní kanceláře Čedok. Měl, ale nezačal.

Když to trochu přeženu, Živnostenská banka byla ženskou bankou, bylo nás tam asi jen deset chlapů. Takže moje postupová kariéra byla dost rychlá a na Čedok už nedošlo. Po návratu z vojny v roce 1979, tedy zakrátko, jsem se stal náměstkem vrchního ředitele. A pak mě moje kariéra nasměrovala do Londýna, pak do nizozemské banky a podobně...

LN Jaké to tehdy bylo v té Živnobance?

Když to řeknu trochu lapidárně, můj nadřízený byl politicky značně aktivní, což ho plně vytěžovalo. A já jsem měl na starosti všechno možné, počínaje tím, aby netekly záchody, až po to, jak pracujeme se sto miliony dolarů, které jsme měli na pobočce v Londýně. Takže jsem měl širokou škálu odpovědnosti, která mi umožnila poznat fungování banky od nějakých těch čistě provozních věcí až po jednání se zahraničními návštěvami. Živnobanka byla jedinou československou bankou s pobočkou v Londýně.

LN A co Londýn?

Byl jsem tam nejprve na stáži někdy v letech 1976 či 1977, tak jako možná 120 nebo 200 pracovníků českých peněžních institucí. Pak jsem jel do Londýna znovu v roce 1986, ale to už na funkci náměstka ředitele pobočky Živnobanky. V roce 1989 jsem se stal jejím ředitelem a zůstal tam až do roku 1992, kdy jsem se vrátil do Česka s mandátem od ING zřídit v Česku a na Slovensku jejich pobočku. Ty pobočky měly plnit základní bankovní funkce jako peněžní převody, financování zahraničních investorů a českých investorů se zajímavým tržním potenciálem.

LN Londýnská pobočka Živnobanky, to byl v 90. letech pojem...

Ti, kdo jí prošli – tedy já, Jiří Kunert, Pavel Kavánek a Josef Tošovský –, později dostali od Klause označení londýnští bankovní hoši. Patřili k nim i další lidé, kteří se později v těch 90. letech objevili na vedoucích pozicích bank, většinou zahraničních.

LN Jako vedoucí zaměstnanec exkluzivní banky jste byl v kontaktu se zahraničními bankéři a investory od 70. let. Jak nás tehdy viděli?

Koncem 80. let jsme v Londýně měli spoustu návštěv japonských, britských, amerických a německých bank, které sondovaly československý trh. Hlavně z hlediska potřeby devizových úvěrů, protože československá ekonomika neustále chtěla devizy, aby mohla nakupovat moderní technologie a vyrábět na export. Většina návštěv se zajímala o to, jaké se u nás používají technologie, co se bude vyrábět, kolik se vyváží, kam chceme vyvážet.

Později, v roce 1989 mě navštěvoval třeba Zdeněk Bakala. Anebo Randal Dillard, vedoucí londýnské pobočky Nomury (Nomura je japonská investiční společnost, která se v polovině 90. let stala hlavním akcionářem později zkrachovalé Poštovní a investiční banky – pozn. red.) pro východoevropské země. Dillard nám už někdy v roce 1988 nabídl, že přijme do Londýna někoho z Československa, kterého by připravili pro kapitálový trh. Protože se předpokládalo, že tady nastoupí tržní hospodářství a bude se obchodovat s cennými papíry, budou se vydávat dluhopisy a podobně.

LN A jak to dopadlo?

Tehdy byl problém někoho vybrat. Nicméně později Jiří Kunert, generální ředitel Živnobanky v Praze a můj nadřízený, jednoho člověka vybral. Byl to nějaký Eduard Onderka. Tohle jméno najdete v análech Investiční a Poštovní banky. Onderka vystudoval MGIMO (Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě, odkud se rekrutovali zejména diplomaté – pozn. red.), ale byl to jediný člověk, který uměl anglicky. Roční stáž mu skončila těsně před Vánocemi 1989, a to mi přišel oznámit, že se do Česka nevrací, že bude pracovat pro Nomuru v Londýně. V Česku, kde Nomura později operovala, vystupoval jako pravá ruka Dillarda...

LN Kvůli čemu za vámi chodil Bakala?

Sháněl všeobecné informace typu, co se to vlastně v Československu děje. Anebo zda bude dělat Živnostenská banka v Londýně nějaké další operace. My jsme jich moc nedělali, jen akreditivy (akreditiv představuje závazek výstavce, nejčastěji banky, že na základě žádosti klienta a na jeho účet poskytne oprávněné osobě určité plnění – pozn. red.). Ty byly v tehdejších dřevních dobách světového bankovnictví považovány za nejbezpečnější nástroj zahraničního platebního styku. A v některých případech nebyly banky z východních zemí uznávané ani přes akreditivy, tak se to dělalo přes nás. My jsme měli statut západní banky, kontrolovala nás britská centrální banka,