Emu Destinnovou nám záviděl celý svět
Pražskému podnikateli Emanuelu Kittlovi bylo 26 let, když v roce 1870 podnikl s Janem Nerudou na svůj účet cestu po Malé Asii, do Palestiny a Egypta. „Kittl je fešný, bodrý hoch, jehož mám rád. Kapitální mladočech, že netřeba lepších sobě přát,“psal Neruda ze Smyrny vydavateli Národních listů Juliu Grégrovi a z cesty vytěžil dvě knihy, Obrazy z ciziny a Různí lidé. V únoru 1878 se manželům Kittlovým narodila Emílie, nejstarší z pěti dětí. Pozdější operní pěvkyně, jejíž 90. výročí smrti si dnes připomínáme.
Kurážná teenagerka
Byla to kurážná i svéhlavá dívka, co si předsevzala, uskutečnila. Bylo jí patnáct, když se zamilovala do herce Národního divadla Karla Muška, o jedenáct let staršího a její přízní zaskočeného. Vyjádřila své city neobvyklým způsobem, na představení Strakonického dudáka dala představiteli titulní role doručit na jeviště vavřínový věnec se stuhami. Mušek si ve své nesmělosti s ní nevěděl rady, ale ze všeho brzy sešlo a vrtošivá Ema prý řekla: „Hloupé chlapce nechám tam, kde jsem je našla – na ulici!“
Temperament a všestranný talent projevovala ve více oborech. Spolužačky Vyšší dívčí školy udivovala jízdou na kole a poučením, jak je těžké na něm udržet rovnováhu, psala básně, učila se hrát na housle. Od roku 1892 studovala zpěv u manželů Loeweových a herectví v Dramatické škole Národního divadla a škole Otýlie Sklenářové-Malé. V úvahách o uměleckém pseudonymu, který chtěla převzít ze jmen svých učitelek (Marie von Dreger-Loewe působila pod jménem Destinn) zavrhla, že by se jmenovala Ema Malá a zvolila Destinnová.
Překládala, sestavovala notová alba, psala také divadelní hry, na podzim 1896 se osmnáctileté dramatičce, vystupující zatím na veřejnosti jako Emma či Věnceslava Kittlová, hrály hned tři. V Pištěkově zimním divadle v Národním domě na Královských Vinohradech to byla hra U cíle, o níž si Národní politika slibovala, že „není pochyby, že pěstitelé sportu cyklistského, z jejichž života děj aktovky jest čerpán, dnes v hojném počtu do divadla se dostaví“. Švandovo divadlo na Smíchově uvedlo drama Dvojí hřích a žižkovská čtenářsko-ochotnická jednota Pokrok naturalistické drama ze života uměleckého Pod praporem umění. Bylo přijato rozporuplně – podle toho, zda divák patřil k literární bohémě, nebo k šosáctvu.
Rok nato se ucházela o angažmá v Národním divadle, ale když přezpívala ukázku řediteli F. A. Šubertovi, vyhnal ji památnými slovy „slečno, jděte domů, pusťte si na hlavu studenou sprchu, aby se z ní vykouřila myšlenka, že můžete jednou být zpěvačkou“. Odešla do Drážďan, kde jí řekli, že je nemuzikální a nehodí se pro divadlo, ale pak získala smlouvu v berlínské Dvorní opeře. Zprvu ji nezaměstnávali, až jednou odpoledne se u dveří jejího bytu objevil kapelník z divadla. Večer se hrála Gounodova opera Faust a Markétka, zpěvačka jim odřekla a hledal se záskok.
Destinnová byla jak ve snách, když hned sedl ke klavíru a probral s ní roli. Večer byl úspěch obrovský, i hudebníci jí blahopřáli, něco takového nezažili, tak mladá a tak zpívat bez zkoušek.
Slavná operní zpěvačka
Emu Destinnovou nám záviděl svět, vystupovala nejen v Evropě, ale i v newyorské Metropolitní opeře. Nejvíc jsme světu záviděli sami, ale zpěvačka byla velká vlastenka, nezanevřela a do Prahy se ráda vracela. V roce 1900 zazpívala v Čechách poprvé a ovace, kterých se jí dostalo, ji provázely při každém dalším vystoupení. Občasné hostování v Národním divadle bylo velkou událostí a vyvrcholilo za smetanovského cyklu u příležitosti jubilea Národního divadla v květnu 1918. Policie jí sice zabavila kostým s podšívkou v národních barvách, ale Destinnová si pohotově dala barevné stuhy do spletených vlasů. Když dozpívala Libuši, strhl se frenetický aplaus, jaký divadlo dlouho nezažilo. Destinnová měla ve zvyku jako přídavky zpívat české písně, oblíbenou Už mou milou do kostela vedou nebo Dvořákovu Když mne stará matka. Teď představení korunoval Kde domov můj.
V těch dnech Destinnová bydlela v hotelu Palace, a když ji tam přišly navštívit spisovatelky Růžena Svobodová a Růžena Schwarzová, zastihly ji převlečenou do sportovního – chystala se na ryby, rybaření bylo její vášní. Dobrodružstvím
byla i spolupráce s protirakouským odbojem za světové války.
Kdo se s ní setkal, vděčně na ni vzpomínal ve stejném duchu, jako herečka Národního divadla Růžena Nasková: „Vždy vlídná ke každému, laskavá, účastiplná a srdečná k uklízečce stejně jako k prvnímu tenorovi, duchaplná, vtipná a usměvavá.“Sokolstvo v dubnu 1923 uspořádalo velký koncert ve prospěch zlatého pokladu republiky a „sestra Destinnová“účinkovala bezplatně. V červnu za sletových dní byl na Vyšehradské skále inscenován obraz Nastolení Libušino na libreto Destinnové a hudbu Rudolfa Zamrzly, který zhlédlo na sto tisíc diváků.
Karel Čapek po její smrti – zemřela 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích na výron krve do mozku při návštěvě lékaře – zmínil, jak se jí český stát chabě odvděčil v letech, kdy už její sláva a aktivita zpěvačky utichla a nastaly hmotné starosti. Nabídka profesury na pražské konzervatoři nepřicházela, Jaroslav Kvapil se snažil věc protlačit, ale byrokracie byla silnější. Když zemřela, řekl mu úředník, „jemuž náležela péče o náš život osvětový“(jméno neprozradil): „Situace se nám usnadnila, byli bychom s ní měli jenom starosti.“
A tak zůstalo jen při slavném pohřbu, jdoucím z kostela Křižovníků se zastávkou u Národního divadla na vyšehradský Slavín. Za účasti desetitisíců vděčných spoluobčanů.