Z vyššího principu mravního
Vsobotu se v Berouně opět rozdávaly audiovizuální ceny Trilobit a naštěstí při tom mohli být i televizní diváci. Ti, koho původní filmová a televizní tvorba zajímá, mohli být tentokrát spokojeni. Pod střídmým vedením Martina Myšičky a v rytmu swingu večerem defilovala nezpochybnitelná jména tvůrců, kteří za vesměs důležitá díla byli po právu oceněni (už názvy cen jsou výmluvné: Josefa Škvoreckého, Ferdinanda Vaňka, Vladislava Vančury...). Jejich společným jmenovatelem jsou hodnoty, jež tato „soutěž“proklamuje: lidskost, moudrost, demokracie, pravdomluvnost. Co proti nim kdo může namítat?
Do tohoto ideálu se tentokrát vešli všichni. Od Theodory Remundové za defilé pětadvaceti stoletých spoluobčanů přes Zuzanu Piussi a Víta Janečka, kteří demaskují slovenskou současnost, nebo Václava Marhoula s jeho Nabarveným ptáčetem až k tvůrcům seriálu Most!. Doktor Vladimír Pucholt, oceněný za celoživotní přínos, přiletěl z Kanady a byl jako vždy roztomilý a skromný (připomněl
Po právu jim porota přiřkla křišťálové hlavní ceny, výkony Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky v neobyčejně působivém, ve vší střízlivosti silném snímku byly oslňující
lékaře Vančuru a svého guru Jiřího Krejčíka). Vrcholem večera byli neodolatelní Staříci Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička z filmu Martina Duška a Ondřeje Provazníka. Po právu jim porota přiřkla křišťálové hlavní ceny, jejich výkony v neobyčejně působivém, ve vší střízlivosti silném snímku byly oslňující.
Protože film Staříci je v českých kinech už od poloviny října, lze předpokládat, že hodně lidí ho doufejme už vidělo, a tudíž málo kin ho uvádí. Vystoupení obou skvělých herců na „Trilobitech“bylo ale tak příjemně skromné a s nadhledem úsporné, že člověk dostal chuť si jejich výkony ve filmu zopakovat.
V karlínském kině nikdo nelitoval. Ve chvíli, kdy na plátně Jiří Schmitzer coby válečný veterán, politický vězeň a emigrant na invalidním vozíku dokoná svou dramatickou pouť za spravedlností, vytanula nám na mysli hercova slova o postavě, za kterou byl oceněn. Vypůjčil si je od Františka Smolíka (a Jana Drdy a Jiřího Krejčíka). Řekl, že pokud selžou veškeré mechanismy zajišťující spravedlnost, z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem. Málokdo z nás dvanácti, kdo jsme byli v kině, by mu chtěl oponovat.