Divadelní diagnóza Jana Masaryka
Jakub Macek pracuje jako sociolog médií a na Masarykově univerzitě v Brně se mimo jiné věnuje výzkumu mediálního publika. S Divadlem Feste spolupracuje dlouhodobě a Honzírek tady režíroval jeho dramatické texty Trenažér revoluce, Emil Hácha a Husina. Diagnóza: Masaryk volbou látky i zpracováním tématu patří v této čtveřici k těm sofistikovanějším a divadelně zdařilejším.
Macek svoji hru neomotal kolem dramaticky nejpřitažlivější a nyní znovu vyšetřované záhadné Masarykovy smrti. I když to k publiku ústy jeho fiktivní sekretářky (třímá a ukazuje známé černobílé fotografie rozbitého těla pod okny Masarykova bytu v Černínském paláci) zazní. V této ouvertuře se autor divákům také dozná, že mu nejde o historickou hru, věrnou dobovou rekonstrukci, ale že budeme svědky jeho fikce na pozadí skutečných dobových událostí. Macek si všímá Masaryka jako vyslance v Londýně roku 1938. Ukazuje tohoto diplomata jako politika sešrotovaného nejen Hitlerovým rozpínáním se v Československu, ale stejně tak decimovaného zátěží své slavné rodiny i svého nejednoduchého charakteru holkaře a pijana.
Macek na jeviště přivádí kvartet hrdinů. Dva (Jan Masaryk a jeho starší sestra Alice) tady zastupují reálný svět i dobovou politiku; další dvojice (sekretářka Klára a novinář Karel) jsou smyšlenými reprezentanty, a jak se ukazuje, i někdejšími milenci. Jenomže půvabná mladá pomocnice má nyní pletky se svým šéfem Masarykem. Základním dramatickým receptem Mackova textu je tedy polarizování, vyvažování či srážky světa fikce v kontrastu k historickým událostem; světa velké, dějinotvorné politiky a malých, osobních milostných dramat. Na těchto protivách celá stominutová inscenace stojí.
Nu a když tady dramatická narace trochu drhne, vystoupí některá z figur (mimo protagonistu) a děj všetečnou otázkou posune dál. Nechvalně známým Henleinovým karlovarským programem začala brutální politická ofenziva, která do začátku září 1938 Československo takřka rozloží. „Jenda se jí bude z Londýna snažit čelit soustředěným tlakem na britskou politiku. Uspěje?“„Ne,“informuje Alice diváky o Masarykově velkém plánu na záchranu jeho vlasti.
Podobné doslovné promluvy a doslovující momenty z inscenace naštěstí vyrůstají organicky, i když ke konci už je té dějepravy i komentování jedné lidské proměny možná i trochu přes čáru. Co ale naděláte… „Náš benjamínek – rozmazlený, obskakovaný, chráněný před sebou samým – musí dospět,“komentuje ústřední téma přímo ve hře Alice. Macek na druhou stranu ústrojně pojmenovává, že být dítětem Tomáše Masaryka je dar stejně jako osudové břímě. Poměřují vás (a děláte to i vy sám) s vaším gigantickým otcem.
Honzírkova inscenace se snaží všechny základní myšlenky Mackova syžetu obtáhnout a nenuceně zdůrazňovat třeba přes výtvarné řešení. Výprava Jany Hauskrechtové vychází z dobové módy kostýmů, scénografie je prostá. Hrací prostor v jeho půlce přetíná opona pomalovaná anglickými výkřiky jako „Please, believe me!“, „No war!“atp. Téma zpřesňují ponejvíce dva velké jevištní artefakty: nad jevištěm je zavěšena stará plechová vana (Masaryk byl nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu) s mikrofonem uvnitř. Herci opakovanými údery do zašlé koupací nádoby vytvářejí ruchy, šumy či echo svých promluv. Toto plechové hřmění je samozřejmě předzvěstí blížící se Masarykovy rezignace a politické prohry, zvukově ilustruje atmosféru děsivé doby. Výmluvný je také obrovský portrét tatíčka Masaryka na rozměrném molitanu, první český prezident od zadní stěny na své potomky i neblahé dění všudypřítomně dozírá. Končí se 25. září 1938, kdy Jan předal Chamberlainovi oficiální nótu, učiněnou sice jménem československé vlády, ale koncipovanou na základě instrukcí prezidenta Beneše. Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval. Zahraniční politika je na kolenou a on ji v této divadelní hře utápí v „chlastu“.
Čtveřice herců lavíruje mezi lehkou stylizací a hrou na doopravdy. Masaryk v podání Štěpána Prince je tady ponejvíce nezvedeným děckem, ztřeštěným bonvivánem, který je si vědomý svého dospělého úkolu diplomata lavírujícího mezi touhou zachránit rodný stát a příkazy jeho prezidentské hlavy. Zdařilé jsou obě ženské hrdinky. Šárka Šildová jako Alice je přesně onou herdekbabou snažící se usměrňovat svého ne(z)řízeného bráchu, Annette Nesvadbová je zase racionální, vzdělanou kráskou, jíž „historicky“věříme, že pro ni Masaryk ztratil hlavu. Daniel Možnar v roli novináře Karla místy tlačí na pilu příliš, ale jeho výkon se z přítomného kvarteta neodchlipuje.
Diagnóza: Masaryk v brněnském Divadle Feste je vcelku zdařile naroubovanou historií na smyšlenou love story. Text ani inscenace se naštěstí nijak nepodbízejí, snaží se o přesvědčivý, plastický obraz muže, který tvoří důležitou součást našich národních dějin.
Osobnost Jana Masaryka na pozadí historických událostí třicátých let minulého století sleduje nová inscenace brněnského Divadla Feste. Hra Diagnóza: Masaryk od Jakuba Macka a v režii Jiřího Honzírka pracuje s motivem hrdinovy duševní choroby, ale ponejvíce s rozpolcením diplomata. Masaryk tady touží po jiných věcech než těch, které je nucen dělat.
Jakub Macek: Diagnóza: Masaryk
Režie: Jiří Honzírek Výprava: Jana Hauskrechtová Divadlo Feste Brno, premiéra 22. 1. Industra