Odvolávám, co jsem odvolal...
Boj o podobu brexitu neskončil. Británie i EU musí bojovat společně, ne proti sobě
Paradoxně podle evropského času, hodinu před půlnocí, opouští Británie Evropskou unii. Britové rozhodli o brexitu hned dvakrát, nejprve v referendu a poté o tři a půl roku později, během prosincových předčasných voleb.
Pokud bychom opomenuli válečné období, měl brexit, bez toho, že by se de facto zatím vůbec stal, snad nejzásadnější dopad na britskou politiku. Během tisíc tří set sedmnácti dní ukončil kariéru dvou premiérů, osmi vládních ministrů a více než osmdesáti poslanců. Vynutil si dvoje předčasné volby, které prověřily nejen důvěru mezi politiky navzájem, ale hlavně důvěru lidí v politiky. A nepsanou ústavu, kterou Británie má, otestoval na maximum. Kompromis se stal slovem, jež se nesmělo a stále nesmí vyslovit nahlas.
Není se proto co divit, že podle posledních výzkumů univerzity v Cambridgi Britové stále více ztrácejí důvěru v demokracii. Je to totiž právě kompromis, co je stěžejním článkem demokracie. Poslanci v Dolní sněmovně britského parlamentu strávili tři a půl roku debatováním o tom, zda a jak implementovat výsledek referenda. Bez výsledku. Rozhodnout za ně museli voliči.
Na jediném bitevním poli
To hlavní přitom Brity teprve čeká. Teprve teď se začíná bojovat na ostří nože. Teprve od zítřka se může bojovat o budoucí obchodní smlouvu mezi Británií a Evropskou unií a o vztah, jaký mezi sebou budou mít. Teď už ale alespoň existuje jen jedno bitevní pole. Na rozdíl od Theresy Mayové, která bojovala dvě bitvy zároveň, v Bruselu a ve Westminsteru s vlastními poslanci, se Boris Johnson může soustředit jen na bitvu za kanálem.
Stále se neví téměř nic o tom, co brexit ve výsledku bude znamenat, a to pro obě strany. Jako by za delší konec ale tahala Evropská unie. Za poslední desetiletí byl totiž brexit jen jedním z šoků, kterým blok čelil. V první polovině to byla finanční krize, odstartovaná Řeckem ke konci roku 2009. Ta se rychle přelila v krizi celé eurozóny, a když už se zdálo, že bude v roce 2015 klid, začaly na kontinent proudit miliony uprchlíků, kterým německá kancléřka Angela Merkelová otevřela hranice a kteří způsobili téměř kolaps schengenského prostoru, když si řada států vynutila opětovné hraniční kontroly. Pozůstatky této krize cítíme dodnes, kdy stále významně posilují radikální euroskeptické pravicové strany napříč Evropou.
Ve znamení spolupráce
Evropská unie ale jako celek tyto krize překonala a během brexitového traumatu byla schopná táhnout za jeden provaz. Eurozóna je relativně stabilní a čísla ilegálních imigrantů jsou na úrovni před krizí. Tato stabilita je nicméně jen iluzorní. Ekonomika neroste a politická nestabilita hlavně v jihoevropských státech poukazuje na to, že nový uprchlický problém na sebe nenechá dlouho čekat. Radikální vlády ve východní Evropě se zase odmítají podřídit politice Bruselu. Právě toto může v delším časovém horizontu přispět k odchodu dalších států.
Problém je, že Evropská unie započala poslední dekádu jako jeden z hlavních hráčů na mezinárodním poli. Dnes ale bojuje o své holé přežití a strategickou relevanci s Čínou, Ruskem a Spojenými státy. Právě Evropa, která se stává hřištěm pro soupeřící velmoci, ale není v zájmu Británie. Stejně tak stále platí ekonomické a strategické důvody, které před 47 lety vedly Británii k zasednutí u evropského stolu, kde se dělala důležitá rozhodnutí. Příští dekáda by měla být ve znamení spolupráce a posílení nejen Británie, ale také celé Evropské unie.
Hráči na bitevním poli se změnili a politici v Bruselu tak musí počítat s tím, že proti nim stojí stejně tvrdý hráč, který navíc nedrží své sliby
Bez kompromisu to nepůjde Evropská unie by měla částečně nést odpovědnost za způsobenou krizi. Bez kompromisu jednala s Davidem Cameronem a stejně tak přistoupila i k Therese Mayové. Pokud by bývala byla schopná se s Mayovou lépe dohodnout, možná bychom dnes nebyli v situaci, kdy znovu hrozí za jedenáct měsíců takzvaný tvrdý brexit. Evropská unie by si měla dát pozor, aby neudělala stejnou chybu potřetí. Hráči na bitevním poli se totiž změnili, a politici v Bruselu tak musí počítat s tím, že proti nim stojí stejně tvrdý hráč, který navíc nedrží své sliby.
Minimálně do července tak bude pěkně horko na obou stranách. Pak se musí politici rozhodnout, co dál. De facto tak zbývá na vyjednávání jen měsíců pět. Za takovou dobu se bez kompromisu nedá dosáhnout ničeho.
Británie se, stejně jako Evropská unie, musí dívat do budoucnosti. Musí vidět celé bitevní pole, a ne jen jednotlivé dílčí bitvy. A hlavně, Británie a Evropská unie musí boj o brexit bojovat spolu, ne proti sobě. Boris Johnson má velkou poslaneckou většinu, díky které má v rukou osud země. Důležité ale je, jak s mocí, kterou mu voliči svěřili, naloží. Musí sjednotit rozhádanou Británii a obnovit důvěru v demokracii. Dobrý začátek by byl otevřeně mluvit o vyjednáváních a o tom, co bude nutné obětovat, aby se dosáhlo tolik nutného kompromisu, bez kterého vyjde Británie z bitvy oslabená.