Východní Evropa a odliv populace
Když politici ze západní Evropy potkají politiky z východní Evropy, chtějí se většinou bavit o kvalitě demokracie a vládě práva. Ivan Krastev, populární intelektuál, který dnes působí na institutu ve Vídni, ale ve svém článku pro Financial Times považuje za největší problém demografii a úbytek obyvatelstva.
Andrej Plenković, předseda chorvatské vlády, která nyní předsedá Evropské unii, považuje dokonce depopulaci za „existenční problém Evropy“.
Krastev dumá nad tím, jestli nástup neliberalismu ve střední a východní Evropě s depopulací náhodou nesouvisí. Možná bychom se podle něj měli dívat na neliberalismus nikoli jako na nevyhnutelný návrat atavistického nacionalismu a autoritářství, ale raději jako na pokus zmenšujících se etnokulturních majorit uchránit si moc s tím, jak se populace zmenšuje a migrace navyšuje.
OSN odhaduje, že od roku 1990 ztratily národy východní Evropy šest procent obyvatel, tedy 18 milionů lidí. V roce 1939 byla třetina obyvatel Polska jiné než polské národnosti (byli zde Židé, Ukrajinci a jiné majority), nyní činí etničtí Poláci 95 procent obyvatel Polska. Země východní Evropy se budou muset naučit chápat, že diverzita je výhoda, nikoliv bezpečnostní hrozba.
Čísla jsou to, na čem záleží. Polsko, jež vehementně kritizuje evropské návrhy na přerozdělování migrantů, samo vydává rekordní počty víz pro zahraniční dělníky. Cizinci mají právo přijít a pracovat, ale nikdy nebudou mít možnost mluvit do domácí politiky.
Mladí a vzdělanější lidé z východní Evropy odcházejí, a pokud si chce etnická majorita udržet moc, bude muset vzniknout dvouvrstvá společnost. Volit budou stále více starší lidé, mezi nimiž je nejvíc lidí, kterým připadalo, že na společenské a ekonomické transformaci prodělali, a volí často neliberály a autoritáře. A ve společnosti bude přibývat těch, kteří nikdy volební právo a občanství nedostanou.
Tolik výtah z Krasteva.
Komentář Monitoru JM: Házení východní Evropy do jednoho pytle nám radost nedělá. Autor píše jednou o východní Evropě, jindy o střední a východní Evropě. Když cituje odliv obyvatelstva z východní Evropy podle OSN, nevíme, zda myslí státy EU, nebo i ty mimo EU. Podle čísla 18 milionů to vypadá, že myslí i Rusko a Ukrajinu.
Co se členských zemí EU týče, stav právního státu řeší EU jen s Maďarskem a Polskem, na hraně je situace s Rumunskem. I když by to opozice a demonstranti v České republice nebo na Slovensku rádi použili jako argument, Česká republika ani Slovensko do kategorie těchto zemí nespadá ani se tomu neblíží.
V přepočtu na obyvatele například v České republice pobývá větší počet cizinců s trvalým či dočasným pracovním povolením ze zemí mimo EU než ve Francii – a nejde jen o Ukrajince, ale stejně tak o lidi z východní Asie. Češi jsou na diverzitu zvyklí, stejně tak na postupný nárůst legální migrace. Podobně Češi a Slováci nedávají ve volbách nikomu o moc víc než 30 procent, vládnout se tu musí koaličně, to znamená liberálně.
Odliv mladých lidí za prací se týká především Polska, Litvy a Rumunska, ostatních zemí mnohem méně. Poláci byli v tomto ohledu vždy mobilnější, vždycky jich – v 19. i 20. století – odcházelo víc i do Ameriky. Pokud mají Polsko a Maďarsko problém s kvalitou demokracie, možná by se autor mohl zabývat například tím, že tyto země neměly mezi válkami demokratickou tradici. Tradice antikomunismu nemusí totiž zakládat tradici demokracie.
Navíc lze očekávat podobný vývoj jako v Německu. V určitém stadiu ekonomického vývoje, při určité závislosti na průmyslu a stavebnictví, je potřeba dovážet levnou pracovní sílu. Německo si v 60. letech dovezlo Turky, Češi a Poláci dovážejí Ukrajince, Vietnamce a Mongoly. Ani Němci nedávali Turkům nenarozeným v Německu hned tak občanství, ovšem u jejich dětí je to už samozřejmost, jsou to prostě normální Němci. Podobné to bude s Ukrajinci a Vietnamci ve střední Evropě, nic jiného bych z toho nevyvozoval.