Žal z lásky

Stanislav Mareš napsal povídku o krásné slečně Bergmannové. Milovat ji byla podle zasvěcenců šichta: Bergmannka neoplývala věrností. Přesto ji hrdina žalostně zbožňoval. Povídka měla jako motto tento dialog: „Je to děvka, spalo s ní celé Brno.“„Ale Brno není přece nějak velké město.“

Fráňa Šrámek načrtl expozici dramaticky, ale v pointě promluvil lyrik: „Když přijdou černé dny, nehledej / v opasku nůž, nehledej! (…) Za mladičkého jitra vyjdi tiše z domu, / opustiv ženu krásnou, krásnou, ještě spící. / Nevzpomeň feny. Sni o holubici. / A nezapomeň říci: Pokoj domu tomu - -“

Oldřich Mikulášek se vyzpovídal: „Potom mi řekla, / proč si pro ni nevymyslím jméno. Jeden na severu / (jak mi bylo zima!) / jí zavál uši, / šelestíval – Ojči! // Naposled jsme spolu šli / po kamenném mostě, / po kamenném mostě. / Spadl tam cyklista / a já jsem řekl prostě – / Všichni před vámi padají. / Velmi se smála / i já jsem se smál, / až mi tekly slzy. // A tak se učí člověk hrdinství.“

V básni Vladimíra Holana Terezka Planetová vyprávěl starý lékař o tom, jak se zamiloval do dívky, která „božsky prostá, každodenní, / všemu démonickému zření / žije vždy neviditelně...“Proto se zachoval jako nakažený démony, „jenž zoufalství má v duši vťato“: utekl, „běgunem se stal“a vrátil se, až když si na jeho zbožňovanou nikdo nevzpomněl.

Vysněné a neuskutečněné milostné štěstí pohřbíval zapomenutý básník Jan Zuska (1918–1979) pro mne nezapomenutelně: „Nejsmutnější je ztratit něco, / co jsme ještě ani neměli.“

Motiv žalu z lásky, který ztvárnil Fritz Kreisler ve skladbě pro housle a klavír, pojal jistý český autor kuriózně: opuštěn milovanou, prozradil na ni ve verších, že se zhlíží „v zemi boogie woogie“– v kapitalistickém Západě. Bylo to za komunistů. Vlastně ji udal.