Když osobnost je víc než program
Bernieho Sanderse limituje jeho levičáctví. Většina Američanů se ryzostí levice nezabývá
Největší šanci na vítězství v prvních předvolebních demokratických primárkách ve státě Iowa má Bernie Sanders. Pokud by vyhrál, znamenalo by to pravděpodobně obrat v dosavadním vývoji, kdy se za nejvážnějšího kandidáta považoval bývalý viceprezident Joe Biden.
Vývoj by to byl logický z několika důvodů. Při minulých volbách se pro Clintonovou demokraté rozhodli hlavně proto, že ji považovali za kandidátku, která má větší šanci porazit Donalda Trumpa. Tato úvaha nevyšla. Minulé volby zřetelně ukázaly, že kandidát blíže středu s teoreticky větším záběrem vyhrát nemusí. Druhý důvod navazuje. Republikáni zabodovali s motivem odporu proti establishmentu. Proč by tedy nebylo možné s touto kartou hrát i zleva! Sanders dosavadní politiku kritizuje z levicových pozic konzistentně a radikálně.
Věc však určitě tak snadná nebude. Ve skutečnosti nevíme, jak by senátor z Vermontu dopadl v předchozích volbách proti Trumpovi. Mohl klidně dopadnout hůře než jeho protikandidátka. Souboj Trump–Sanders by navíc nápadně připomínal situaci před nedávnými britskými volbami, kdy proti sobě stáli Boris Johnson a Jeremy Corbyn. Vše podstatné sedí, včetně barvy vlasů. Corbyn byl také představitelem toho, co se někdy nazývá autentická levice, a propadl. Autenticita totiž není vše, ani v současné politice, která na ni klade takový důraz.
Víc než pravolevá škála
Corbyna i Sanderse, myslím, limituje to, že podmínkám současné politiky odpovídají jen zčásti. Stále jsou to totiž levičáci klasického typu. Jsou radikálnější v tom smyslu, že je možné je na pravolevé škále umístit na vzdálenější pozici. Dnešní politika se ale už podle posunů na této škále neorientuje.
Trumpovu osobnost také nevystihnete tím, že ho nazvete radikálním pravičákem, a to ani v liberálně-ekonomickém, ani v konzervativním smyslu. Trump je divadelně předváděnou figurou vulgárního Američana, která zabírá proto, že je pro Američany srozumitelná. Trumpa volili i úzkostlivě spořádaní Američané. Trump je jistota právě v tom, jaký je. Jistota, na kterou lze navěsit obsahy, jež jsou pro republikánské voliče důležité. Nechci tím ale říct, že ideální demokratický kandidát by měl být stejný jako Trump, pouze s levicovými názory. Žádný americký Zeman letos v osudí ani není.
Jistotu obdobného typu lze však budovat i jinými, morálními prostředky. Může to být jistota mravní, chcete-li masarykovsko-dušínovská, která se dokládá tím, že kandidát se vždy chová správně, a to i tehdy, kdy to je v rozporu s náladou doby. Z těchto základů myslím pramenil Obamův úspěch. Jak důležitý je tento aspekt, je dobře patrné na tom, jak se v americké politice a obzvláště u demokratů donekonečna omílá, jak kdo hlasoval při dnes zprofanovaných útocích na Irák a Afghánistán.
Sandersovo omezení spočívá, myslím, v tom, že jeho těžiště je v jeho levičáctví, nikoliv v jeho mravní kariéře. Bude proto méně srozumitelné, a tedy i nosné, protože většina Američanů se opravdu ryzostí levice nezabývá. Obama sice na svou dobu byl poměrně levicový, ale jeho mediální obraz spočíval spíše v roli občanského služebníka. Oproti tomu se Sanders bude zdát příliš intelektuálským reprezentantem (pouze) severovýchodního cípu Ameriky. Ale jistě, volby i primárky mohou dopadnout ledasjak, protože je ovlivňuje spousta faktorů a nenadálých událostí.
Logicky se tedy musíme ptát, co jsou ty zásadní vlastnosti, které musí mít kandidát, aby na podzim ve volbách uspěl. Politika se v každém případě změnila a není už možné počítat s pravolevou škálou a s posuny na ní.
Dříve se uvažovalo tak, že politik se musí přizpůsobit zájmům svých voličů, tu něco přidat pro někoho, tu pro druhého. V dnešní politice je vůbec důležitější samotná osoba politika, nikoliv program. Politik musí v první řadě vyvolat důvěru. Odtud také vyzdvihování Sandersovy autenticity.
Corbyna i Sanderse, myslím, limituje to, že podmínkám současné politiky odpovídají jen zčásti. Stále jsou to totiž levičáci klasického typu.