V bydlení jsme o sto let nazpět
Vdevadesátých letech se, pokud jde o řešení problémů s bydlením, ekonomické, politické i justiční autority shodovaly: důvodem je prý regulace nájmů! Obecně bylo přijímáno tvrzení, že bytů je u nás v porovnání s ostatními evropskými státy dostatek a pouze stačí deregulovat nájemné a vše bude v pořádku. Toto však vycházelo ze zcela nereálné představy, že skutečný problém s nedostatkem finančních prostředků na opravy zanedbaného bytového fondu u nových majitelů – ať již obcí, nebo restituentů – mohou ze svého zaplatit nájemníci, pokud se jim zvýší nájemné… Dnes máme jinou mantru o příčinách a způsobu řešení bytové krize. Jsou jím tvrzení o dlouhém stavebním řízení ohledně povolování staveb a nedostatek zákona o sociálním bydlení.
„V uplynulých letech jsme mohli sledovat, kdo všechno u nás důstojně žít nemůže. Nejen Romové a chudí lidé ve vyloučených lokalitách… Ani v roce 2020 nemáme a mít nebudeme zákon o sociálním bydlení. Chybí nám zcela elementární norma, která by pomohla těm, kdo se potácejí na dně, a postavila je na nohy, což je základní hodnota každého fungujícího sociálního státu,“píše ombudsmanka Anna Šabatová v článku Tahle země není pro postižený (LN 29. 1.). Není tomu tak. Stejně jako tomu bylo v devadesátých letech, jsou i dnes příčiny bytové krize zcela jiné, ale z nějakých důvodů si je opět nechceme přiznat.
Horší dostupnost bydlení Samozřejmě že stavební řízení ohledně povolování staveb je příliš dlouhé a komplikované, ale neexistuje žádná skutečnost, která by zaručovala, že nové a rychle postavené byty by byly dostupnější než ty stávající. Problém je jinde: v bydlení jsme se vrátili v podstatě o sto let nazpět, protože vlastně poprvé od roku 1918 u nás pronajímatelé mohou požadovat bez jakéhokoliv právního omezení v podstatě jakkoliv vysoké nájemné. Což při existenci tzv. investičních bytů dostupnost bydlení pro běžné občany jen zhoršuje. Ochrana, již v tomto směru poskytuje § 2249 občanského zákoníku (nájemné jen v místě obvyklé), byla zcela likvidována uzavíráním nájemních smluv na extrémně krátkou dobu, takže dovolat se ochrany zákona nájemce reálně nemůže. A ignorováním nejen občanského zákoníku, ale i dalších právních ustanovení živnostenského a stavebního zákona systémem Airbnb dochází v části měst nejen k přeměně bytového fondu na přechodné ubytovací kapacity, ale především k vytváření pocitu bezmoci a tedy k destrukci představ velké části občanů o fungování právního státu. To vše za bezmocného přihlížení státních i politických orgánů.
Zcela chybné je pak ztotožňování vzniku vyloučených lokalit s chudobou. Ne že by ve vyloučených lokalitách žili nechudí lidé, ale chudí lidé žijí i v jiných částech obcí, aniž by zde k vytvoření vyloučené lokality došlo. Ani krátkodechá, některými politiky preferovaná řešení, problém neřeší. „Příkladem může být třeba Brno, kde po úspěšném rozjezdu projektu Housing first, který dokázal prokazatelně dostat lidi z ulice zpátky do společnosti, došlo s novým vedením města k jeho praktickému ukončení,“píše Anna Šabatová. Tento projekt v Brně, ostatně jako kdekoliv jinde, však neztroskotal na „politickém“nezájmu obce, ale na praktickém zjištění, že co lze s vynaložením velké a nákladné „sociální“, ale v podstatě dohlížitelské práce realizovat u několika bytů, není možné celostátně.
Bytový, či sociální problém? Nic z toho však zákon o sociálním bydlení napravit nemůže. Nevytvoří rychle nové byty, nezabrání v devastaci bytů a domů. Dosavadní snahy o vytvoření takového zákona byly totiž pokusy řešit nikoliv pouze nezbytnou bytovou potřebu některých, ale sociální situaci – v podstatě chudobu – velké části občanů: Nemáš peníze na zaplacení předražených bytů? Dáme ti sociální dávky. Hrozí ti každý měsíc výpověď? Vytvoříme byty, u kterých tomu tak nebude. Proč by však lidé, kteří řádně pracují, byť za podprůměrné mzdy, nebo lidé, kteří celý život pracovali, měli být odkázání na sociální bydlení? Musíme se rozhodnout, co vlastně chceme. Ale víme to?