Svědectví Mengeleho dvojčete

Ipo tři čtvrtě století je člověku úzko, když ten, který přežil děsivé praktiky „anděa smrti“, vypráví. O tom, jak s bratrem dvojčetem museli v osmi letech poznat transporty do koncentračních táborů, odloučení od nejbližších a jejich smrt a stát se pokusnými objekty zvrhlého Josefa Mengeleho.

„Když nám měnil krev, zjišťoval například, jestli ji máme stejně okysličenou nebo jestli naše srdíčka bijí stejně. Jelikož jsme na rukách neměli prakticky žádné žíly, odebíral nám krev z krku,“vypravuje Jiří, jenž experimenty Mengeleho sdílel s bratrem Josefem. „Krve nám nechával jen tolik, abychom mohli přežít,“dodává. A aby mohl na chlapcích provádět další pokusy, třeba s ramenním kloubem: „Vykloubil ho a zase vrátil nazpátek. A po nějaké době to zase zopakoval. Hrozně to bolelo.“

Zdálo by se, že svědectví z koncentračních táborů už bylo podáno tolik, že o zločinech v nich páchaných nemůže být pochyb. Přesto se čas od času objeví lidé, kteří holokaust popírají. Povinně by měli číst autentické vzpomínky těch, kdo tehdy přežili a jsou ještě schopni vypovědět utrpení, jehož byli svědky i cílem. V knize Mengeleho dvojče A-782 z nakladatelství Zeď publicista Pavel Baroch předkládá osobní vzpomínky čtyřiaosmdesátiletého Jiřího Fišera na Terezín, Osvětim a Mengeleho „laboratoř“. Píše také o lidech, kteří se nelidskou realitu vězněným dětem snažili usnadnit, například v rodinném táboře.

Jiří se z Osvětimi vrátil i s bratrem Josefem, v Osvětimi však zahynuly jejich matka a desetiletá sestra Věra, od níž se maminka nechtěla odloučit, takže skončily v plynové komoře obě. Tatínek, silný a zdravý muž, zemřel na „mozkovou příhodu“už v roce 1941 v koncentračním táboře Neuengamme.

Není to čtení zábavné, je však nanejvýš potřebné a svou věcnou, bez sentimentálních pomůcek vyprávěnou formou působivé. Lidé nepříjemná fakta rádi zapomínají, do svých pohodlných existencí si nechtějí pouštět znepokojivá vyrušení. To ale není dobrý způsob, jak zajistit dalším generacím čestnou budoucnost.