Čistá radost s trampy v Naivním
Dvoudenní hostování známé loutkové scény v Žižkovském divadle se neslo na digitální vlně, či spíše vybrané inscenace si pohrávají nejen s virtuální realitou, ale také s tím, že není všechno štěstí jen na internetu. Autorem prvního kusu je René Levínský, zde vystupující pod svým občasným pseudonymem Šimon Olivětín. Obšírný název hry zní Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy a pro starší ročníky to je částečně španělská vesnice nebo objevný exkurz do světa počítačových her a jejich hrdinů. Hrdiny jsou tu ale rodiče, kteří se do tohoto světa prodírají zprvu proti své vůli, aby našli odpověď na otázku, kam zmizely jejich ratolesti, posléze mu však propadnou. Tenhle výlet do virtuálního světa sice potřebuje jisté znalosti, ale stejně tak se divák může nechat jen tak unášet tajemnou surreálnou hrou mezi zrcadly, podivnými zvuky a dalšími efekty, tak jak je stvořily režisérka Michaela Homolová a výtvarnice Barbora Jakubková.
Druhý titul má rovněž delší název O hodině navíc aneb Potlach v hustníku a přináší opravdickou čistou radost, gejzír hravosti, invence a humorné nadsázky, jaký mohou nabídnout jen dřevění herci v kooperaci s živými. Vít Peřina napsal kouzelnou hříčku s morálním ponaučením, v němž konfrontoval dnes již značně „vousatý“svět trampů s dnešním světem online, z něhož se zvlášť pro teenagery stala někdy až posedlost.
Potlach je i pro loutky
Děj je jednoduchý: starší otec, někdejší tramp, s nevolí pozoruje své ratolesti Jeníčka a Mařenku, kteří „mobilují“a googlují a je pro ně utrpením, mají-li odtrhnout oči od displeje. Matka dětiček se ztratila někde ve víru života, a tak otec samoživitel ve snaze zbavit je závislosti dětem připraví dobrodružství v podobě výpravy do lesa a vyhledání starých kamarádů trampů.
Děti jeví nadšení, cestou však potkají nejspíš podplaceného myslivce, který velkouzenáři hodlá zajistit místní ozdobu lesů jelena Karla, aby ho tento mohl posléze s kumpány střelit. Tatínek i s dětmi pomocí kouzelné babičky, jinak ženštiny, která se potuluje po lese s barvou a štětkou coby značitelka turistických tras, najde cestu ke starému trampskému srubu, který má ve štítě napsáno – jak jinak – Amerika. Tam sedí u ohně parta trampů, jež v otci poznává svého kolegu s přezdívkou Čert, přezdívky mají ostatně všichni – Rádio, Kachna, Bobr, Šedý vlk, Jelen. Dřevěné marionety Ivana Nesvedy je také hezky vystihují: Kachna má malinko kachní zobáček, Šedý vlk zase obličej zjizvený vráskami, Rádio je malá a baculatá, Raketa má hlavu do špičky. Potlach připadá na den, kdy se mění čas a nastane hodina, která nikam nepatří a kdy se mohou dít neuvěřitelné věci, což se také stane – všichni se promění v bytosti či předměty, po kterých mají své přezdívky. A začne fantaskní balábile. Vít Peřina v něm báječně travestuje pohádkové motivy a vplétá je do děje, takže transformovaný Šedý vlk sežere Mařenku, jež má karkulkovsky červenou čepičku, i babku turistku, jelen Karel je zaměněn za trampa Jelena a ten, jak se ukáže, strávil inkriminovanou hodinu na mejdanu s jezinkami. Loutkoherci jsou oděni do trampských maskáčů a občas zasahují do děje nebo se paralelně pošťuchují a komentují děj.
Scénu tvoří panely, které se rozevírají a zavírají – to je čas pro trampského barda s kytarou. Z panelákového bytu se rychle dá skočit do temného hustníku (rozuměj hustého porostu). Režisér Tomáš Dvořák má trampské rekvizity i slovník v malíčku a atmosféru lesních radovánek umí pěkně vyšperkovat. Nejkouzelnější je scéna potlachu před srubem se „skutečným“ohněm, který jeho strážce rozdmýchává, zatímco Raketa hrábne svými dřevěnými prsty do strun a zpívá, jak jinak, Rosu na kolejích. Ta samá Raketa pak ve své nové podobě vylétne ze střechy domku. Celé je to nádherně insitní, groteskní i láskyplně si utahující z „kotlíkářů“. A co víc, ještě i nenápadně výchovné, nakonec se odehraje i partnerská poradna pro osamělé tatínky se „staromódním“poselstvím, že rodinu tvoří táta a máma. A jelikož stará láska nerezaví, mezi trampy se najde i maminka pro Jeníčka a Mařenku. Trampská féerie se v Naivním divadle už hraje rok a tři měsíce a potěšení z ní je stále velké.