Epidemie v přímém přenosu M
Představa, že díky komunikačním technologiím nelze nic utajit, je nebezpečný virus
oderní technika dokáže člověka okouzlit. Natolik, že najednou se mu zdá všechno jiné. Tak si například nedávno povzdechl v Českém rozhlase jeden z lékařů debatujících o novém koronaviru, šířícím se z Číny, že dnes sledujeme epidemii téměř v přímém přenosu, což nikdy dřív nebývalo. A lidé pak na tyto informace reagují, někdy i zbytečně panicky. Jenže tahle představa o stálém proudu pravdivých informací nejenže není pravdivá, ale navíc úspěšně maskuje zcela jinou realitu.
Informační iluze
Informace jsou v televizi, v novinách, v rozhlase, na internetu, stále dostáváme nové a nové informace a můžeme je sledovat nejen na obrazovkách, na papíře, ale také na mobilu, kdykoliv ho vytáhneme z kapsy. Jsou tu záběry z Číny i dalších zemí, počty nakažených, očití svědkové přímo z centra epidemie v čínském Wu-chanu. Jenže co ve skutečnosti vidíme? Snad s výjimkou středeční reportáže agentury Bloomberg rozhodně ne žádný obraz vypovídající o celkové situaci.
Svědci z Wu-chanu většinou mluví ze svého bytu, z domu nevycházejí. Nemají se ostatně ani jak dostat do vzdálenějších oblastí, když nefunguje doprava. Nikdo neobchází nemocnice, aby porovnal oficiální čísla nakažených a zemřelých s místními údaji. Můžeme tak věřit počtu nakažených, stejně jako zprávám o zvládání infekce v nemocnicích, improvizovaných karanténách a údajům o zásobování izolovaných oblastí. Nebo nemusíme.
Je samozřejmě možné, že jde jen o technické či psychologické problémy. Nezávislí novináři se bojí jet do zasažených oblastí a nelze ani nikoho uplatit, aby obešel nemocnice, co se přesně děje. Většina lidí prostě od přírody nechce s novináři mluvit a přetížení lékaři nezvedají telefony. Některé oblasti jsou v přísné karanténě, kde policisté nepustí nikoho dovnitř ani ven z dobrých, tedy zdravotních důvodů.
Nebo je tu druhá možnost. Čínské úřady povolují vstup do oblasti jen prověřeným novinářům a dávají jim pokyny, jak informovat. Což se už potvrdilo. Stejně jako cenzura na internetu. Málokdo navíc pochybuje o tom, že úřady bedlivě sledují i telefony, aby potrestaly šiřitele „drbů“.
Válka bez tajností
Celý „přímý přenos“epidemie čínského viru najednou vypadá spíš jako divadlo s „vylepšenou“pravdou v zájmu státu. Za pomoci moderních technologií i těch starých, jako je například nevpuštění reportérů na „místo činu“. Dopadlo to podobně, jako když se mluvilo před třiceti lety o první „válce v přímém přenosu“. Tou měl být boj mezi Irákem, který obsadil sousední Kuvajt, a proti němu stojící koalicí, vedenou Američany.
Mnozí tehdy tvrdili, že přichází období, kde těžko půjde něco skrývat, téměř všechno uvidíme v reálném čase v televizi v obýváku (dnešní světová síť internetu se v té době zrovna rodila). Vše tomu zdánlivě nasvědčovalo. Reportéři postupovali do Kuvajtu přímo s americkými jednotkami a televize CNN ukazovala záběry z Američany bombardovaného Bagdádu.
Jenže už tehdy se jak irácký diktátor Saddám Husajn, tak Američané pokoušeli ovlivnit to, co média vysílají. A dařilo se jim to. Omezili pohyb reportérů a vybírali si, co uvidí. V dalších letech pak vojáci i úřady kontrolu novinářů ještě zdokonalili. Do karet jim hrál důraz médií na okamžité zpravodajství z místa. Kdo není na místě hned, jako by nebyl. Není čas přemýšlet, dozjišťovat informace. Nutností je okamžité spojení s redakcí přes e-mail, telefon... Spojení, které lze díky moderním technologiím kontrolovat, kdyby se vybraný reportér náhodou „utrhl ze řetězu“.
Hlad po okamžitých, nepřetržitých informacích pak ještě přispívá k přebírání propagandy a zkreslování pravdy
Na straně teroristů
K dokonalosti pak dovedly informační izolaci i manipulaci prostřednictvím vybraných informací zdánlivě primitivní teroristické organizace jako třeba Islámský stát v Iráku a v Sýrii či syrská an-Nusra, odnož al-Káidy. Neměli přitom k dispozici superpočítače, superodposlechy ani dlouhodobou izolaci Severní Koreje.
Navíc působily na rozsáhlých územích – Islámský stát v době největšího rozkvětu kontroloval přes 11 milionů lidí na rozloze zhruba Velké Británie – kde neměl být problém vynést informace. V oblastech, kde fungovalo připojení k internetu a mobilní telefony, protože teroristé nechtěli zničit mobilní síť a být sami bez spojení. Přesto o reálném životě na jejich území většina médií jen spekulovala. Informace téměř nebyly. Novináři, kteří se k teroristům dostali, jako byl Nor Paul Refsdal nebo Němec Jürgen Todenhöfer, byli radikálům nakloněni či předávali poselství, jaká teroristé chtěli poslat do světa.
Naděje optimistů, že technologie pomohou přinést světlo do temných koutů světa, že už nepůjde nic utajit, se nenaplnila. Někdy dokonce fungují obráceně. Umožňují lepší kontrolu toku informací i potírání profesionálních a amatérských žurnalistů. Hlad po okamžitých, nepřetržitých informacích pak ještě přispívá k přebírání propagandy a zkreslování pravdy. Či šíření spikleneckých teorií, když se ukáže, že ne vše, co bylo v médiích, byla pravda. Přímý přenos se tak stává nepřímým matoucím dojmem s omezeným kontaktem s realitou.