Vlažní darmožrouti, degenerujete!
Vliteratuře se v posledních letech stalo stejně podstatným slovo strategie jako slovo umění. Možná vlastně ještě podstatnějším, protože strategie, sebeprezentace, propagační způsoby, to nejsou žádné sprosté či nepatřičné termíny. Parametry úspěchu – okamžitého úspěchu – totiž pohltily i literární svět. A nabaluje se to jako koule. Ti, co mají literární úspěch nebo jsou pro něj aspoň ochotni udělat cokoli, berou v potaz právě všechny ty knižní influencery a booktubery. Síla těchto reklamních pracovníků má však své limity, protože jinak by nepropagovali mainstream. Tedy pokud si rovnou neřekneme, že propagují pouze to, za co jim někdo zaplatí.
Toto je současná realita – můžeme ji přijmout, či ji znechuceně komentovat. Ovšem jak do tohoto konceptu literárního úspěchu – co je dobré, to se prodává, respektive co se prodává, to je dobré – zapadá básnická tvorba? U ní se nedá hovořit o tom, že by nízký prodej znamenal nízkou kvalitu ani v této atmosféře, jelikož to by na tom pak všichni básníci byli asi podobně. Neviditelná ruka trhu, zdá se, až sem nedosáhne. Přestože se zde nabízí zmínit výjimku potvrzující pravidlo, neboť verše takového J. H. Krchovského byly v minulých letech přece jen populárnější než tvorba jiných básníků.
Nicméně situace básníků je vlastně dána dopředu, je ale otázka, zda je to trvalý stav apatie, či naopak svobody. Jde o tvorbu, u níž je od začátku jasné, že nedosáhne masového zájmu, proto nemá cenu dělat žádné opičky na čtenáře – a taky tím pádem nehrozí, že by poezii chtěl někdo k něčemu zneužít či aspoň využít. A pokud by chtěl, stejně se mu to nepodaří – viz nejnovější zoufalá snaha o takzvaný přesah s nálepkou ekopoezie.
Když prozaička dokončuje román, může doma říct: „Táto, tak se nezlob, ještě pár dní, dopíšu to, a potom se třeba proslavim a budeme bohatý…“Táta tomu asi neuvěří, ale tu možnost nelze nikdy naprosto vyloučit. Zato u básnické sbírky takovou možnost nelze ani připustit.
Postačí trousit pověst
Dalším z aspektů současného literárního – uměleckého – života je, že o svůj úspěch se musí postarat sám umělec. Cílem totiž už není nesmrtelnost díla, nýbrž úspěch živého umělce.
Daniel Hradecký ve sbírce Přibližování dřeva naznačuje jednu z účinných strategií, pokud člověk tolik nespěchá: „Psát nemusíš nic, postačí trousit pověst, / že píšeš, že urputně pracuješ, / a na smrtelném loži pak prohlásit, / žes to všechno spálil, aby mohli oplakávat / ztracené dílo, jež nikdy nevzniklo.“
Dodejme, že je to strategie vhodná nejen pro ty, kteří nemají co říct, nýbrž je vynikající i z čím dál akcentovanějšího hlediska ekologického – nepopisovat papíry a netisknout knihy, toť přece ekologický čin. Zvlášť neekologické se v tomto směru potom jeví vydávání již zmíněné ekopoezie.
To Bohdan Chlíbec (1963) si se žádnými strategiemi a trendy evidentně hlavu neláme. Ve svých letech vydal na sklonku loňského roku teprve čtvrtou sbírku, což naznačuje, že tento básník stojí se svým dílem vlastně zcela mimo literární provoz – mimo to chrlení, spotřebovávání a osobní slávu.
Po sbírkách Zasněžený popel (1992) a Temná komora (1998) se po patnácti letech vrátil útlým svazkem veršů Zimní dvůr, jenž se v roce 2013 mimochodem stal Knihou roku Lidových novin. Nyní
Bohdan Chlíbec publikoval další tenoučký svazek, tentokrát ve vlastním nakladatelství Aula, a tento titul je k dostání pouze v pražském knihkupectví Ostrov. V době, kdy je propagace knihy důležitější než její obsah, udělá Bohdan Chlíbec něco tak směšně nepraktického… Přičemž dodejme: A vůbec to nevadí.
Poněkud legračně – protože přehnaně vážně – zní i titul sbírky Krev burzy, ale to je jen začátek. Básník nás totiž pozval na opulentní hostinu, z níž se nám nad sebou samými dozajista zvedne žaludek. Ve velmi zábavných verších nás totiž provádí zrcadlovým bludištěm, kde nám odkrývá – spíše však připomíná, neboť se na ni snažíme marně zapomenout – naši rozežranost a taky nadutost jakožto kulisu, za níž se zas ukrývá průměrnost, zaměnitelnost a celkově pak nechutnost naší existence.
Hned v úvodní básni Pospěšme si! tak čteme o „podnosu s vařenou vepřovou hlavou“, následující Městská selka má pro změnu ve zvyku „hltat z talířů a mis / roztlemenými hýžděmi“. Ano, můžeme to vnímat jako panoptikum, ovšem Bohdan Chlíbec si zároveň libuje v archaické atmosféře, a to nejen prostřednictvím rozličných hnusných skřetů násobících všeprostupující dojem odpornosti.
Je tu i směšná starosvětská solidnost, jak ukazuje pro změnu třetí báseň Černo-zlatá idyla: „V kavárně konečně odložili noviny, / snad nevytrhli prestižní rubriku / a přečteme si, nač zavzpomínal / čerstvý jubilant.“
Ostatně onu dávnověkost lze spatřovat taky v tom, že v poezii Bohdana Chlíbce ještě tak často padá sníh, je přítomen led a panuje mráz: „Jeden by nejraději nahřál lžičky / a tajně si je vsunul do bot. / Avšak opatrně, milé děti, / včera pod listonošem roztál led, / když si omylem obul žehličky!“
Přijďte zhojit rodidla
Sbírkou též probíhá hned několik dialogů pod kanálovou mříží – pozorují svět rovněž se štítivým odporem, přestože ze slizkého podsvětí. I v těchto rozhovorech můžeme najít vtipné maximy-komentáře: „Nezapomínej mi na slušný vychování: nehnij tady mělko!“
Stejně jako básník pitvá naši blahobytnou spokojenost a odhaluje její prohnilé základy, pitvá i samotná lidská těla, čímž čtenářům pouze dalším způsobem strká doslova před čumák jejich vlastní odpornost, kupříkladu v básni Solidarita: „Vlhký a chladný okamžik, / pročteme tedy
Věstník matek, / který zežloutl ve vitríně na schodech: / ,Sestry! Přijďte zhojit / svá zmožená rodidla, / oddejte se vřídelní magii!‘“Někdy to je nejen nechutné, ale tyto obrazy-představy dokonce až fyzicky bolí: „Zapřáhnout stvůry / (zaseknout jim kotvy / do Achillových šlach) / a nechat se jimi vláčet / po dně k další metě…“
Ano, básník má vidět jasněji než druzí a má to následně taktéž umět přesněji než druzí pojmenovat. Teprve potom má jeho poezie opodstatnění. Jistě asi žádný básník nechce být pouze komentátorem pěny dní, spíše čehosi obecnějšího, což by logicky mělo obsáhnout právě i současnost. To se Bohdanu Chlíbcovi daří rovněž ke konci sbírky ve výmluvně nazvaných básních.
V Antropocentrismu nacházíme sarkastické verše: „V chovných stanicích přibývají na váze, / neboť tam je přislazeno dobro, / tam je špikována pravda. / ,Vychovávejme slabé, / ať má naše síla vstřícný cíl!‘“
Ani v Plemenu se ještě obžaloba neodehrává napřímo, mluví se totiž pořád o „nich“: „Kultura, ten jejich produkt! / Reagují výhradně na doprovod / k peristaltice střev: / lento pro zdravé, vivace pro ty, / co se potýkají s diareou.“
V Krystalu už však autor ukazovákem míří přímo na nás: „Žije mezi vámi málo šelem! / Nepřítomnost dravců vás zahřála, / nepřítomnost prolité krve vás zchladila, / a tak degenerujete vlažní. / Hygiena šelem je to, co vám schází!“
To jsou velmi trefné verše o rozbředlosti naší zdegenerované, od samého léčení nemocné společnosti, které vládne podivná korektnost a kde se ze všech sil snažíme, aby vyhrávali slabší a prohrávali silnější. Hlavně všechno civilizovaně pokřivit tak, aby byly rovné šance.
Ač nenápadně a téměř v utajení, napsal a vydal Bohdan Chlíbec po Zimním dvoře další výjimečnou sbírku, která na něj v lecčems navazuje, ale v mnohém je též jiná, důraznější, nebere si už žádné servítky. Co se týče kvality i komentování současnosti, Krvi burzy však jistě zdatně sekunduje již zmíněné Přibližování dřeva Daniela Hradeckého (1973), autora, jenž se postupně propracovává do centra pozornosti těch, kteří českou poezii sledují.
V úvodní Redakci dokonalé básně najdeme nejprve verše a následně jejich poměrně sžíravé hodnocení. Není to nejlepší část sbírky, možná jde o trochu laciný trik, nicméně si lze při jejím čtení uvědomit, kolik současné české poezie by se už při takové zatěžkávací zkoušce rozpadlo v prach.
Nejzdařileji se jeví závěrečný oddíl Raussig s troušením poznámek k dnešku, „kde se do cesty staví / stavebnicové domy v hypotékovém slohu, / kde hodinoví manželé zajíždějí zelené vdovy“a „pohlavní znaky nenávratně zmizely / z povrchu ženského“. Zde už jako by se Hradecký v náhledu do značné míry stékal s autorem Krve burzy: „Omyly u nás pracují za byt a stravu. / Rozmysli se dobře, má lásko, / možnosti kynou dvě: / Provdat se a litovat do konce života. / Neprovdat se a litovat do konce života.“
Stejně jako Daniel Hradecký je v severních Čechách teď usazen i Lukáš Marvan (1962), který má od devadesátých let za sebou řadu sbírek. Kdysi odešel z Česka, aby se stal buddhistickým mnichem, nyní žije v Ústí nad Labem a pracuje v tamním hasičském sboru.
Nejnovější Cestovní básně ho výrazně vracejí do hry. Třeba lapidárně průzračná báseň Je načase: „Některé příběhy jako tento život / jsou tak silné / že je ze sebe můžeme strhat / jen s masem do kterého jsme oblečeni / některé příběhy jako tento život / jsou tak prolhané že vůbec neexistují / i když jsou tím jediným co máme / některé příběhy jako tento život / nejsou vůbec příběhy / jen nějakým špatně osvětleným průchodem kamsi“.
To je refrén sbírky – my jsme všechno kolem nás a zároveň všechno kolem nás jsme vlastně my, jsme tak skutečně jakýmsi průchodem: „To je ta chvíle vzpomenout si / a odejít z tohoto světa / který nemá právo být prožíván žádným mužem ani ženou / ani tam na kraji lesa kde začíná záře / ani v mlze nad mrtvou vodou řeky / kde se ztrácejí tři postavy / a jednou z nich tou vlevo / je každý z nás“.
Básník Bohdan Chlíbec dělá to, co by měl dělat každý literát, a přitom to dnes působí vlastně bláznivě. Soustředí se totiž jen na samotnou tvorbu a jako by ho naprosto nezajímalo to, co se děje po vydání knihy. Přesto si dokáže získat pozornost. Jeho předchozí sbírka se stala Knihou roku LN, nyní vydává soubor veršů Krev burzy.
Básník nás pozval na opulentní hostinu, z níž se nám nad sebou samými dozajista zvedne žaludek. Připomíná naši rozežranost a taky nechutnost naší existence.
Od poezie mimo jiné čekáme okouzlující zhuštění významu, takže není nic nešťastnějšího než upovídané, neškodné verše. To totiž potom není poezie, nýbrž vlažná krasomluva.
Pojďme si popovídat…
Loni se druhou sbírkou Sv. Outdoor prezentovala rovněž Marie Iljašenko (1983), a i když se rozhodně oproti debutovému svazku Osip míří na jih dá mluvit o určitém pokroku, nadále zde zůstává základní problém poměru, jenž by měl být přesně opačný, tedy více sdělení a méně slov: „V zásadě je jedno jak to skončí ale proč by ne dobře?“Poezie je pořád několik kroků před těmito verši.
Marie Šťastná (1981) se přihlásila po devíti letech knihou Štěstí jistě přijde. V úvodu jako by popisem dusivých rituálů domova navazovala ještě na předchozí Interiéry, ovšem „břicho“sbírky přináší pseudolyrické zápisky ze života těhotné, rodící ženy a nakonec i matky, a jde o velké zklamání, neboť se vlastně nedočteme nic ohromujícím způsobem přesného. Hluboký, přelomový zážitek ještě sám o sobě umění nepřivodí: „Nemusíte se bát / říká lékařka / je to jen statistická náhoda / ve vašem případě bude jistě / všechno v pořádku.“Nebo: „Letos se vlastně rodí samé dcery / Anna Marika Lucie Johana / Všechny s úsměvem / a pokud ne rozhodně se to o nich tvrdí“.
To jen aby nevznikl klamný dojem, že veškeré české veršování je úchvatné. Tak to bohužel rozhodně není. Od poezie mimo jiné čekáme okouzlující zhuštění významu, takže není nic nešťastnějšího než upovídané, neškodné verše. To už potom totiž není poezie, nýbrž vlažná krasomluva.