Když se řekne „vnitřní Sudety“

Stát chce podpořit udržení života na periferiích

Pojem „vnitřní Sudety“není moc rozšířený, zato výstižný. Ve veřejné debatě ho razí Václav Cílek už více než deset let. Označuje jím takové oblasti ve vnitrozemí (vycházel ze středních Čech, zejména z Kladenska), z jejichž venkova se vytrácí pestrý autentický život, aniž by k tomu vedl nějaký historický či společenský zlom. Oblasti působící zanedbaně, ba smutně. Oblasti, ze kterých odcházejí lidé a ti noví se ještě nenaučili s tou zemí zacházet.

Tyto postřehy se připomenou, podíváme-li se na novou socioekonomickou analýzu, kterou si nechalo zpracovat Ministerstvo pro místní rozvoj. Výraz „vnitřní Sudety“v ní nenajdeme. Možná už proto, že cokoliv, v čem zazní výraz Sudety, získá neblahý emoční náboj a pro státní orgány je to slovo stále tabu. Ale k tabu už nepatří krajinné, ekonomické ani sociální dopady, které vývoj – ať už v autentických, či ve „vnitřních“– Sudetech přináší.

Na autentické Sudety („bývalé Sudety“, říká se politicky korektně) se stát zaměřil již dříve. Například ve speciálních dotačních programech pro kraje Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský. Formálně chce zajistit, aby tyto regiony ekonomicky i společensky přežily konec uhelného byznysu. Ale v případě těchto tří krajů, hlavně Ústeckého a Karlovarského, za tím nelze nevidět i pomoc pro Sudety po třičtvrtěstoletí od konce války, změny osídlení i vztahu k místní identitě, historii či krajině (projevil se i velmi nadproporčním výskytem vojenských prostorů v zemi, která jich měla beztak dost).

Když se řekne Sudety, lidé si vybaví problémy od sociálních až po vzdělání, ale jejich příčinu spatřují v dějinných a společenských zlomech (světová válka, nacismus, vysídlení Němců, dosídlení etnickými Čechy bez niterného vztahu k tomuto kraji). Když se řekne „vnitřní Sudety“, je to složitější. Jde o regiony, které žádný dějinný ani společenský zlom nepostihl (nepočítáme-li komunistickou kolektivizaci, ale tou se nevymykají z jiných krajů), leč přesto patří k místům, kde se „přestává žít“, jak říkají sociologové i přírodovědci.

Jsou to oblasti většinou autochtonní, etnicky odedávna české, leč přesto vykazují neblahé výsledky – v pracovních příležitostech, občanské vybavenosti, počtu škol, pošt i zdravotních zařízení na obec. Máme-li ty problémy převést na názorný společný jmenovatel, nabízí se „hlasování nohama“. Mapa v těchto LN ukazuje vnitřní migraci v letech 1991–2016. Právě oblasti, odkud lidé odcházejí, ukazují „vnitřní Sudety“.

Nejčastěji je najdeme na hranicích krajů, tedy v těch místech, odkud je nejdále do krajských i okresních metropolí. Výraznou ukázkou je pomezí krajů Jihočeského, Jihomoravského a Vysočiny (povodí Moravské Dyje), odkud je daleko do Brna, Českých Budějovic i Jihlavy. Ilustrují to periferie celého kraje Vysočiny, jeho pomezí na západě, severu i východě. Nebo pomezí krajů Jihočeského, Středočeského a Plzeňského (podhůří Brd).

Všechny tyto oblasti se společensky i populačně vyprazdňují, přičemž odcházejí zejména ti mladí a podnikaví. Stát si to uvědomuje a snaží se cíle své pomoci adresně rozlišovat. Těžko hádat, zda s tím uspěje, ale dobrá zpráva spočívá už v tom, že se k problému snaží postavit.

Oblasti „vnitřních Sudet“se společensky i populačně vyprazdňují. Stát si to uvědomuje a snaží se cíle své pomoci adresně rozlišovat. Těžko hádat, zda uspěje, ale dobrá zpráva spočívá v tom, že se k problému snaží postavit.