Ostrovy opoziční izolace

Volba ombudsmana ukázala starý problém. Opozici nespojuje jeden, a tudíž silný hlas

Při vší úctě k úřadu veřejného ochránce práv občanů i menšin proti neoprávněnému jednání státu a úřadů i diskriminaci, není přece jen volba ombudsmana tématem, které by mělo rozbouřit parlament, vyvolávat hrozbu demonstrací, zahlcovat média. Pokud se to ale stalo, je to projevem problému mnohem hlubšího a do značné míry paralyzujícího politický provoz.

Tím problémem je ostře vyhrocený vztah mezi na vládě se podílejícími subjekty, tedy kombinací prezident, vládní koalice ANO a ČSSD plus jejich parlamentní satrapové KSČM, SPD a Trikolóra na jedné straně a roztříštěnou opozicí na straně druhé. Tento nebývale vyhrocený spor trvá už tak dlouho, že působí dojmem čehosi přirozeného a normálního.

Do toho stavu se navíc promítají vlivy, které nejsou jen domácího původu. Někdy se tomu říká kulturní válka, jindy krize demokracie, vzdávání se hodnot. Prohlubují se nerovnosti v příjmech, rostou zdi mezi vrstvami společnosti, hroutí se informační jistoty. Zbourání berlínské zdi bylo před třiceti lety symbolem nového světového řádu. Stavba zdi na mexicko-americké hranici je symbolem řádu ještě novějšího. Je to o ekonomice, hlupáku, zněl vítězný slogan Billa Clintona před čtvrtstoletím. Je to o identitě, troubo, parafrázuje ho dnes Fareed Zakaria. K volebním vítězstvím a tím i k moci už nevede silný a přesvědčivý program, ale působivý a všudypřítomný marketing. V domácí verzi pak vše nabývá přes veškeré globalizační vlivy provinční podoby boje proti novým totalitám: genderové, zelené, klimatické, doplň si sám.

Nekoordinované síly

Bohužel, opozice si s touto situací nedokáže poradit. Každé téma se tak pro ni stává důvodem zásadního střetu, přičemž jeho věcná podstata ustupuje do pozadí a cílem je jediné: když už ne přemoci, tak alespoň poškodit vládnoucího hegemona. Základní příčinou tohoto stavu je neschopnost opozice chovat se jinak než nekoordinovaně, lavírování mezi vlastními zájmy jednotlivých stran a zájmem společným.

Takže jsme během volby ombudsmana byli svědky jen další demonstrace téhož, co sledujeme už delší dobu: opozice si své silné karty sama vyráží z rukou v přímém přenosu. Začalo to už ve chvíli, kdy nominovala své kandidáty nikoli jako alternativy, ale jako protipóly, takže to vyhlíželo spíše jako trucpodnik. Ve chvíli, kdy se díky v podstatě šťastnou náhodou objeveného diskvalifikujícího faktoru hlavní prezidentské i vládní kandidátky Válkové a narychlo zaranžované kandidatuře náhradníka Křečka mohla koncentrovat na prosazení svého kandidáta, nedokázala se opozice až do chvíle faktické volby ozvat jedním, a tudíž silným hlasem.

Lament nad neschopností nebo neochotou opozice (suď bůh, co je horší) alespoň se pokusit takový hlas hledat se ozývá už dlouho, avšak zůstává oslyšen. Hezky to předvedli na svém volebním sjezdu lidovci, když nejprve potleskem vestoje ocenili proslov Petra Pitharta, který je vyzval právě k hledání společného cíle s dalšími opozičními subjekty, jakožto jediné cesty k vítězství nad dnešním hegemonem ANO. Uvedl příklad z roku 1998 ze Slovenska, kde se proti podobně silnému Mečiarovi spojilo osm stran – nejprve pět v předvolební Slovenské demokratické koalici (SDK), k nimž se pak při tvorbě vlády přidaly další tři. A co na to lidovci? Zvolili si do čela člověka, který má k sjednocenému předvolebnímu úsilí zásadní výhrady!

Úspěšně usilovat o vítězství může jen silná osobnost, ne někdo, kdo je v čele jen proto, že je jakýmsi společným jmenovatelem

Šance volit vítěze?

Pokud se nechceme smířit s tím, že lidovci volili iracionálně a Pithartovi tleskali jen z úcty k jeho šedinám, musíme se ovšem zastavit u dvou klíčových rad jeho poselství, které platí nejen pro lidovce, ale pro celou dnešní opozici a její sjednocovací úsilí. První zní: „Kdybych dnes volil předsedu naší strany, volil bych toho, kdo dokáže rozumně riskovat“, druhá pak: „Dejme voličům šanci volit vítěze“. Obecně vzato, lze obě rady jen podepsat. Existuje však ve volebním systému, v němž se coby neblahý důsledek opozičního paktu ODS a ČSSD z přelomu tisíciletí prosadila diskriminačně násobená blokační hranice pro předvolební koalice, vůbec prostor pro „rozumné“riziko? Nebo je to riziko vždy už nerozumné?

Ještě podstatnější i ošemetnější pak je Pithartova šance volit vítěze. Úspěšně usilovat o vítězství totiž může jen silná osobnost (pozor, platí to i v negativním gardu!), ne někdo, kdo je v čele jen proto, že je jakýmsi společným jmenovatelem, pouhým průsečíkem různých zájmů opozičních stran. Tehdy na Slovensku stál v čele SDK charismatický Mikuláš Dzurinda, politik s příběhem. A u zrodu českého pokusu o prolomení opoziční smlouvy (čtyřkoalice) stála silná a věrohodná osobnost Josefa Luxe.

Zásadním problémem naší dnešní opozice bohužel je, že takovouto silnou osobnost nemá. Karel Schwarzenberg zestárl a mezi současnými opozičními politiky žádný skutečný lídr není. Jistě, jsou to slušní lidé, převážnou většinou vážení a jiní zase vzdělaní. To sice stačí k tomu, že jsou zapamatovatelní, avšak skutečného lídra, který jediný dokáže sjednocovat, to z žádného z nich nedělá.

Takže český recept: Je to o lídrovi, ňoumo!