My máme pravdu, ale jich je víc
V nedávném dokumentu Olgy Sommerové Jiří Suchý vyslovil myšlenku, kterou lze parafrázovat slovy: „My máme pravdu, ale jich je víc.“Uměleckou zkratkou podle autora následujícího článku vyjádřil hlavní problém dnešního světa, který trápí velkou část demokratických zemí na naší planetě včetně té naší.
Stručně a zjednodušeně můžeme za „my“označit příznivce liberální demokracie neboli systému vlády, jež je založená na demokratickém rozhodování a to je založené na dělbě mocí, na dodržování lidských práv, na ochraně menšin, na vládě zákona a na existenci odborných institucí nepodléhajících momentální většině (ústavní soud, národní banka, veřejnoprávní média apod.). Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová používá pro liberální demokracii pojem ústavní demokracie, čímž zdůrazňuje zásadní roli ústavy jako soustavy pravidel nepodléhající momentální politické většině pro tento systém vládnutí.
Schopní versus neschopní „Oni“, jichž je víc, jsou lidé nespokojení se současným politickým režimem, lidé, kteří těžko nacházejí důstojné místo v naší liberálně demokratické společnosti, lidé ochotně naslouchající populistům a extremistům, lidé bojící se o svoji existenci, lidé na dolní polovině příjmového žebříčku. Odcizení těchto lidí je objektivním procesem.
Není to tak, jak to často vysvětlují liberální demokraté, že jsou oběťmi populistické propagandy, šíření fake news nebo cílených útoků na sociálních sítích organizovaných tajnými službami nebo společnostmi typu Cambridge Analytica. Tato propaganda je určitě ovlivňuje, ale není to to rozhodující. To hlavní se odehrává v každodenním životě těchto lidí. To každodenní život tyto lidi odcizuje společnosti, veřejnému životu a vůbec politice. Tito lidé jsou ze svého hlediska bytostně vyloučeni z naší společnosti a populistická a nepřátelská propaganda pocit tohoto vyloučení, odcizení jenom zesiluje.
Systém liberální demokracie je založen na individuální odpovědnosti člověka za svůj život s tím, že do jisté míry je solidární a v nouzi mu pomáhá. Nicméně akceptuje nerovnost mezi lidmi plynoucí z jejich rozdílných schopností i rozdílného sociálního původu jako přirozenou, a z celospolečenského hlediska dokonce prospěšnou. Ať už to systém liberální demokracie chce, nebo nechce, nakonec vždy vede k tomu, že rozdělí společnost na schopné a neschopné. Respektive na ty, kdo se tak subjektivně cítí. To je objektivní skutečnost, a když se ten pocit zesiluje, začne to ohrožovat samotný systém liberální demokracie, protože neschopní (ti, kdo se tak cítí) začnou aktivně hledat cestu ven.
A tak vzniká podhoubí populismu, extremismu a xenofobie. Neschopní začnou hledat (a nacházet) své krysaře, kteří jim nabídnou jednoduchá řešení. My, kteří máme svoji liberálně demokratickou pravdu, víme dobře, že žádná jednoduchá řešení problémů spojených s nerovností neexistují, ale nám už tzv. neschopní nenaslouchají. Můžeme se umluvit a uargumentovat, pro nás je pozdě. Básník Jan Hanč ve svém Deníku v 50. letech napsal, že rozdělení na schopné a neschopné za první republiky bylo příčinnou tehdejšího stavu, neschopní se v únoru ’48 vzbouřili a zařídili se po svém. Z toho Hanč vyvozoval ponaučení, že není dobré rozdělovat společnost na schopné a neschopné. A ani my bychom to neměli dopustit.
Identitární politika
Nástup nespokojené většiny (vzpoura davů) proměnil i způsob politického jednání a rozhodování. Nespokojení voliči už nehledají politiky, kteří by disponovali nejlepším řešením jejich problémů, ale volí osobnosti, s nimiž se mohou nejvíc identifikovat. Volič už nehledá nejlepší reprezentanty, nejlepší řešení, hledá sobě rovné a sobě podobné lidi. Teprve jemu podobný člověk má jeho důvěru a jemu věří, že bude nejlépe zastupovat jeho zájmy.
Politika identifikace se v liberálním světě již dlouho zabydlovala, jak to popisuje Francis Fukuyama ve své knize Identity. Postmoderní svět vnesl naléhavě do veřejného prostoru téma obhajoby práv menšin – LGBT, gender, etnické menšiny. Tato témata se stala hlavním hnacím motorem politiky, přičemž ze své podstaty tato témata nejsou obecně sdílená. Každá menšina se totiž definuje výlučnou a nesdělitelnou zkušeností svého útlaku ve většinové společnosti, čímž jednak obhajuje naléhavost svých požadavků a jednak se definuje jako výlučná nezaměnitelná entita ve společenském provozu. Takto se v postmoderním světě zabydlovala politika založená na identitě (autentické zkušenosti), a tedy výlučnosti, zmenšoval se prostor pro politiku obecně sdílené starosti o věci veřejné. To vedlo k erozi občanství, které je naopak založené na sdílení obecných zájmů. Oslabování občanského principu podlamuje samotný systém liberální demokracie.
Lidé volí Trumpa nikoli proto, že by měl racionální řešení jejich problémů, ale proto, že je jim podobný. To, že jim nabízí jednoduchá evidentně nefunkční řešení složitých problémů, za všechny případy zeď na hranicích s Mexikem, je v jejich očích jeho plus, protože uvažuje stejně jako oni. Oni také nemají nic než jednoduchá hesla, to mají s Trumpem společné, a proto ho volí. Podobné je to s naším prezidentem Milošem Zemanem nebo s premiérem Babišem. Oba vyrukovali s celou řadou jednoduchých receptů – stát jako firma, nepřijmout ani jednoho uprchlíka –, při bližším nahlédnutí opět nefunkčních, ale to je oproti tzv. rozumným protikandidátům u většiny nespokojených občanů favorizovalo.
Svět politiky je rozdělen na dvě nekompatibilní skupiny občanů, na zastánce liberální demokracie, kteří volí na základě politických programů, a na zastánce neliberální demokracie, kteří volí na základě identifikace s politikem. Pro ty druhé uprchlíci nejsou tématem k řešení, pro ně je důležité, že je politik prostě odmítá. Jakákoliv diskuse politika o racionálním řešení otázky uprchlíků je pro ně jen znakem nepřijatelnosti daného politika.
Žádná jednoduchá řešení problémů spojených s nerovností neexistují, ale nám už tzv. neschopní nenaslouchají. Můžeme se umluvit a uargumentovat, pro nás je pozdě.
Jak to dopadne
„My“všichni si klademe stále naléhavější otázku, jak to dopadne. Jednu vzpouru davů už jsme zažili v první polovině minulého století a nikdo si určitě nepřeje podobný scénář i nyní. Pokud nepřijde velká ekonomická krize, podobný scénář pravděpodobně nehrozí. Ovšem nevíme, jak dramaticky na ekonomiku dopadnou opatření proti klimatické krizi. Těžko bychom nespokojené většině vysvětlovali, že si musí dramaticky utáhnout opasky kvůli pro ně tak vzdálené věci, jako je zvyšování teploty celé planety. Souběh klimatické krize s nárůstem vlivu nespokojené většiny (vzpoura davů) založeném na identitárním způsobu politiky by mohl mít katastrofální důsledky. V každém případě nás v příštích deseti letech čeká velmi turbulentní politický vývoj.