A dluhy nAše odpusť nÁm…

Dluhy se musejí platit, ale utajované dějiny starověku nám zároveň připomínají: dluhy mohou zničit jakoukoli komunitu

Starověké i středověké civilizace nám nemusejí sloužit jen jako rychlokvašné apokalyptické analogie úpadku a rozkladu, před nimiž bychom se měli bránit důsledným uzavíráním svých bran před vlnami „barbarů“, jak se občas v poslední době děje. Mohou být zdrojem i inspirativních příkladů, jen s nimi musíme nakládat opatrně. Selektivní povědomí o určitých historických faktech ovlivňuje způsob, jakým uvažujeme o současnosti. Nemusíme toho vědět moc: stačí nám slova, zkratkovitá spojení nebo hesla.

Příkladem může být král starobabylonské říše Chammurapi (1792–1750 př. n. l.). U něj se nám vybaví slova typu „zákoník“a „oko za oko, zub za zub“jako všem srozumitelný způsob trestání. Když se pak bavíme o tom, že někdo něco ukradl nebo někoho zranil, a rozčilujeme se nad údajně nízkým trestem, naskočí nám „oko za oko“jako jedna z vlastně přijatelných alternativ podle okřídlené floskule, že tak si počínali již staří Římané. Historická zkušenost legitimizuje současná řešení, byť to nemusí být doslova tak, že do trestního zákoníku zavedeme vynětí pachatelova oka či extrakci jeho zubu, ale třeba tím, že současnou trestní praxi výrazně zpřísníme.

Už starý Chammurapi...

Kdyby autoři učebnic chtěli být k Chammurapimu spravedlivější, museli by ale zmínit i to, že při nástupu k moci vyhlásil dluhovou amnestii a jednorázově smazal některé dluhy. Že se na tento Chammurapiho čin jaksi zapomnělo, není podle některých ekonomů a historiků náhoda, ale důsledek záměrně jednostranného čtení ekonomických dějin, v nichž je historický nebo sociologický pohled upozaďován čistou ekonomií coby jediným správným pohledem na ekonomické chování společností. „Nevědy“jako historie totiž svými příběhy z dávných dějin narušují zažité modely o spontánním vzniku volného trhu či odvěkém boji vykořisťovaných a vykořisťujících, o roli peněz či o tom, jak by se společnosti mohly vyrovnávat se zadlužením.

S nádechem konspirace bychom dokonce mohli tvrdit, že za touto cílenou ztrátou paměti není ani tak pocit akademické nadřazenosti jako spíš politická či ideologická objednávka s cílem úmyslně zatajit historické příklady, které by se mohly proměnit v nebezpečné precedenty pro konkrétní politickou reformu. Když mohl Chammurapi odpouštět hromadně dluhy, proč by dluhovou amnestii nemohli vyhlásit současní politici?

Globální finanční krize v roce 2008 a následná řecká dluhová krize o čtyři roky později oživily zájem ekonomů, historiků, sociologů a antropologů o dluh a zadlužení jako společenské i historické fenomény. Objevila se celá řada publikací, namátkou například Debt – Updated and Expanded: The First 5,000 Years (2014) od Davida Graebera nebo ... and forgive them their debts: Lending, Foreclosure and Redemption From Bronze Age Finance to the Jubilee Year (2018) z pera Michaela Hudsona. Jejich autoři zkoumali dluhy jednotlivců, domácností či států z historické, společenské, politické či morální perspektivy. A víceméně se shodli na několika na první pohled banálních zjištěních, která nám možná připadají přirozená v kontextu starověku, ale máme tendenci přehlížet jejich obecnou platnost i ve vztahu k současnosti.

Babylonská cesta

Dluhy jsou staré jako lidstvo samo a záznamy o tom, jak jeden druhému něco půjčil, druhý se to snažil splácet a první pak zase více či méně úspěšně svou půjčku po něm vymáhal, najdeme prakticky v každé civilizaci, která zavedla peníze či jiné substituty. Dluhy ovšem nikdy nebyly pouhou účetní veličinou, ale mocenským mechanismem, jenž měl sílu i dynamiku komunity rozvrátit nebo v nich zásadně přeskupit mocenské hierarchie. Kdo vládl dluhu, vládl nezřídka i společnosti.

Dluh nebyl jen soukromou záležitostí mezi věřitelem a dlužníkem, zabývali se jím i vládci, obchodníci i kazatelé. Mělo to smysl – dluhová zátěž totiž podle ekonoma Michaela Hudsona mívala tendenci předstihnout dlužníkovu schopnost dluh splatit. Nadměrné zadlužení nejprve brzdilo ekonomiku, populace se víc a víc propadala do dluhové závislosti a otroctví, což mohlo společnost přivést až na okraj kolapsu. Hudson v tom vidí zdroj politicko-ekonomické polarizace od starověku až po současnost: finanční elity, věřitelé a vlastníci půdy, se snažili soustředit ve svých rukou takovou moc, aby se mohli účinně bránit centrální moci panovníka a jeho pravomocím.

Současná všeobecně přijímaná norma, podle níž se dluhy musejí do haléře splatit, stavějí se na stranu věřitele a z dluhu činí jakýsi věčný hřích, z něhož je těžké se vykoupit, podle Hudsona úplně ignoruje úspěšnou zkušenost mezopotámských států s krocením dluhů, naopak preferuje zkušenost – podle Hudsona negativní –, kterou s dluhy udělaly antické Řecko a především Řím.

Problémem totiž není ani tak dluh samotný jako spíše vedlejší efekty, které dlouhodobé zadlužení přináší ve sféře psychologické, společenské či politické, případně postupy, které si v průběhu času věřitelé vyvinou k tomu, aby svůj dluh vymohli. Dluh je nejenom problémem dlužníka, ale i věřitele, jenž má poznat situaci, kdy se dlužník dostane do takového stavu, že dluh nemůže objektivně splatit a je zkrátka třeba mu ho odpustit. Navždy a bez podmínek. Málokdy to ale věřitel učiní sám od sebe, musí ho k tomu donutit nějaká vyšší autorita.

Díky historickému výzkumu máme dostatek inspirativních příkladů, jak se společnosti napříč tisíciletími s dluhy vypořádávaly – od rozpoutání války až po plošnou anulaci. Není proto na škodu sestoupit ze slonové věže „moderní společnosti“a pokorně se poučit třeba u „zastaralých“Babyloňanů, kteří si podle Hudsona byli dobře vědomi toho, že úvěry zatížené složeným úrokem mají tendenci svým růstem rychle překonat růst ekonomický a tím se z hlediska dlužníka stanou jednoduše nesplatitelné.

Jak na nadměrné zadlužení? Velmi jednoduše: stačí obyvatele hromadně oddlužit .Žejeto idealistický nesmysl? Historie dokazuje, že zdaleka ne. Prosperující společnosti si v minulosti dokázaly s dluhem poradit navýsost efektivně.

S nÁdechem konspirAce bychom mohli tvrdit, že zA zAmlčením historie je politickÁ objednÁvkA. Když mohl odpouštět dluhy ChAmmurApi, proč by nemohli i součAsní politici?