A dluhy naše odpusť nám…
Takové dluhy ohrožují udržitelnost a ve svém důsledku i přežití daných komunit. Babyloňané si proto vytvořili řadu postupů, jak takové dluhy „zkrotit“, respektive jak zkrotit jejich společenské a politické následky. Jedním z takových nástrojů bylo dluhy jednou za čas plošně a nenávratně smazat.
Jak podotýká historik Marc Van De Mieroop ve své knize King Hammurabi of Babylon (2004), Chammurapi v intencích očekávání toho, jak by měl vládnout dobrý král, zahájil svoji vládu tím, že tzv. nastolil v zemi spravedlnost, to znamená, že zrušil nesplatitelné dluhy, pramenící především z daní a jiných zvláštních výdajů, na něž si museli lidé vypůjčovat malá množství stříbra od městských obchodníků.
Všichni jsou spokojení
Historik Dominique Charpin v knize Hammurabi of Babylon (2012) upozorňuje, že Babyloňané měli dva termíny pro pojem spravedlnosti: kittum a misarum.
Zatímco první termín vyjadřoval udržení pořádku a práva, například splacení dluhu podle sjednané dohody, druhý termín vyjadřoval snahu „nastolit rovnováhu ve společnosti“– třeba tím, že člověk zatížený dluhy jich je zbaven. Může se nám to zdát nelogické a protiřečící si, ale odpovídalo to cyklickému charakteru dané společnosti, jež měl ideálně směřovat do rovnovážného stavu míru a stability.
Panovník měl být garantem tohoto stavu a v případě nerovnováhy společnost do tohoto stavu vracet. Jak dodává Mieroop, úrokové míry sice stát reguloval, ale většinou se jednalo o krátkodobé půjčky splatné v horizontu týdnů či měsíců. Dlužníci byli většinou chudí rolníci a pohybovali se na hranici přežití od jednoho dluhu k druhému. Zastavovali svůj dům, pole, někdy i své děti a nakonec i sami sebe. Když nesplatili včas, věřitelé se zmocnili jejich půdy, na níž je sice nechali pracovat, ale za nový poplatek. Vidina splacení dluhu či vyvázání se z osobního otroctví se jim tak spíše vzdalovaly. Královské amnestie tak nejenže rušily dluhy, ale umožnily vrátit zotročeným dlužníkům osobní svobodu, jak to učinil například jeden z Chammurapiho následovníků Ammisaduqa (1648–1628 př. n. l.). Amnestie se však vztahovaly jen na ty, kdo si půjčili ve stavu nouze, ne na ty, kdo použili úvěr na rozvoj svého podnikání.
Jak podotýká Charpin, panovník měl právo zasahovat i do soukromých dohod a zrušit z nich pramenící dluhy. Mohl někoho zprostit dlužního otroctví a revidovat vlastnické přesuny související se splácením a nesplácením dluhů. Amnestie věřitele rozhodně nezruinovala. V dekretu z roku 1646 za vlády Ammisaduqua je stanoveno, že se ruší všechny mimořádné poplatky od rolníků, pastevců a těch, kdo poskytovali nějaké služby panovníkovi, což podle Charpina může na první pohled vypadat jen jako „úklid“v královských účtech. Pokud ale byli věřitelé prostředníky mezi obyvateli a „palácem“, tedy panovníkem, dluhy se rušily i jim. Finančně tak „tratil“nejvíce stát.
Solón nad Římem
Dluhovou amnestií si navíc král posiloval svou image garanta svobody a štědrého vládce, dbajícího o blaho obyvatel. Babylonští panovníci ale také dobře chápali mocenský rozměr dluhu, něco, co máme tendenci podceňovat právě proto, že dluh vnímáme spíše v čistě finančních a soukromoprávních dimenzích. Věděli, že kdo spravuje dluh a je věřitelem, má de facto diktátorskou moc nad dlužníkem. A čím více je takových dlužníků, tím větší je moc věřitelů, z nichž se rekrutovala kasta věřitelské „oligarchie“v rámci dané společnosti. Dlužník se stával poddaným věřitele, nikoli panovníka.
Díky amnestii se tak Chammurapiho či Ammisaduquovi poddaní „vraceli“od podřízenosti věřitelů k panovníků, kteří si tím znovu potvrzovali královskou moc. Z této perspektivy se na dějiny můžeme podle Hudsona dívat i jako na arénu, v níž se střetává moc věřitelů a moc panovníků suverénních států. Kdykoli se správa dluhu „vymkla“centrální moci a přenesla se do rukou soukromníků, následovaly zásadní politické změny a posuny. To zní povědomě, ne?
Jiným příkladem z antiky, který uvízl v obecném povědomí, je reformátor Solón, jenž byl na roky 594–593 př. n. l. zvolen archónem neboli vládnoucím úředníkem v Aténách. Obyvatelé ho vybavili plnými pravomocemi, aby jejich obec vyvedl z hluboké krize způsobené zadlužením a dlužním otroctvím.
Podle historika Victora Ehrenberga Solón nezastával nijak radikální názory, ale Atéňany dokázal přesvědčit, že ví, jak vyvést svoji komunitu z těžké a nebezpečné vnitropolitické situace. Byl si vědom toho, že spíše než dluh samotný, který zrušit nechtěl a ani nemohl, společnost ničilo dlužní otroctví, do něhož dlužníci upadali, jakmile nemohli dostát svým závazkům. Aby Atény zabránily občanské válce, došly k závěru, že je potřeba hluboká reforma, která ovšem není možná za „normálního“provozu. Bylo třeba se zastavit, udělat tlustou čáru a svěřit moc někomu, kdo by reformu implementoval. Solón osvobodil dlužníky, zrušil dluhy a vyhlásil tzv. seisachtheiu, což znamenalo něco jako zbavení pout či břemene. Do budoucna zakázal půjčky zajištěné osobou dlužníka nebo jeho příbuznými. Jak podotýká Ehrenberg, jakkoli to bylo radikální opatření, ztráta věřitelů nebyla taková, aby se významně dotkla jejich bohatství.
Negativním příkladem společnosti, kterou nakonec zadlužení a otroctví pohltily, byl podle Hudsona starověký Řím, respektive jeho přerod z republiky na principát a později císařství. Římské právo, jak tvrdí Hudson, upřednostňovalo finanční oligarchii, která ve svých rukou koncentrovala půdu a majetek a postupně zbavila práv zadlužené obyvatele. Privatizace úvěru vedla k tomu, že si „zemi“a pozemky rozdělili zámožní vlastníci, kteří půdu sami neobhospodařovali a svoji finanční moc zaměřovali proti politikům či vládcům, kteří se snažili udělovat dluhové amnestie nebo zvrátit majetkové přesuny a propadnutí majetku. Nakonec zvítězili, výsledkem však bylo institucionalizované dlužní otroctví, stagnace a nakonec zánik impéria jako takového.
Chammurapi, Solón a... Ježíš
Již římští stoikové žehrali na dluhový systém jako hlavní příčinu úpadku republiky. Z římské tradice, respektive spíše z její idealizace jsme si podle Hudsona převzali přesvědčení, že ochranu si zaslouží spíše nároky věřitele než dlužníkova ekonomická schopnost splácet, zatímco pro babylonské vládce jsme si vyhradili kategorii „orientálních despotů“, potlačujících svobodu jednotlivců a podnikání. Západní civilizaci a její dědictví si v časové historické trajektorii ztotožňujeme hlavně s Řeckem a Římem, ne s Asýrií nebo Mezopotámií.
Hudsonovy teze mají potenciál být úspěšné, protože jsou kontroverzní, jak tvrdí jeho recenzenti. Hudson popíchl neoliberály tvrzením, že vymáhání dluhů věřiteli je ve své podstatě nástroj vykořisťování ze strany oligarchů. Pro křesťany zase nemusí být komfortní Hudsonova myšlenka, že Bible věnuje více prostoru tomu, jak odpouštět dluhy než jak odpouštět hříchy. V tomto kontextu samozřejmě dojde i na marxisty, když Hudson zpochybňuje dogma o náboženství jako opiu lidstva – v jeho interpretaci je náboženství v ekonomické oblasti spíše progresivní nástroj k posílení osobní svobody tváří v tvář ekonomickému útlaku.
Podle Hudsona ekonomové odmítají myšlenku babylonského „čistého stolu“, stejně jako teologové odmítají biblické zmínky o prominutí dluhů jako utopické sny. Především ve Starém zákoně je přitom řada varování před hrozbou nesplatitelných dluhů, ohrožujících soudržnost a přežití komunity. Odpouštěním dluhů se Starý zákon zabývá ve dvou poměrně přesných časových horizontech. První se má opakovat každých sedm let, kdy jsou věřící nabádáni „slavit léto promíjení dluhu“(Deuteronomium 15:1), více rozvedeno to je v následné pasáži: „Každý věřitel svému bližnímu promine, co mu půjčil. Nebude na svého bližního, svého bratra, naléhat, protože je vyhlášeno Hospodinovo promíjení dluhu.“(Deuteronomium 15:2)
Druhý cyklus, násobící sedm let sedmi, je ukončen padesátým rokem, během něhož, jak praví Leviticus (25:10), „vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi.“
To se může směle interpretovat jako definitivní osvobození od dluhů či dlužního otroctví. Přestože podle historika a biblisty Daniela Patteho neexistuje doklad, že by koncept jubilejního „milostivého“léta byl v tomto kontextu uplatněn, objevuje se téma osvobození od dluhů a nastolení spravedlnosti v kázání proroků a vytváří minimálně myšlenkový prostor pro naději na vykoupení, obnovení spravedlnosti a naději na lepší život pro ty nejchudší – na zemi i v nebi. Odráží se v něm i širší teologická perspektiva vlastnictví, podle níž země, respektive pozemky, jsou ve vlastnictví Božím: „Země nesmí být prodávána bez práva na zpětnou koupi, neboť země je má. Vy jste u mne jen hosté a přistěhovalci.“(Leviticus 25:23).
Žádný člověk tedy nemá nějaké absolutní vlastnické právo. I v tomto smyslu Hudson interpretuje rané křesťanství jako hnutí proti dluhovému zotročení, k čemuž právě Nový zákon dával novou ideovou sílu a legitimizaci. Ježíšovo poselství radikálního rozchodu s minulostí tak lze chápat i jako metaforu pro smazání starých dluhů. Ostatně, když vyháněl obchodníky a možná i penězoměnce či lichváře z chrámu, nemohl to být jeden z hlavních důvodů, proč by farizejové, na tento obchod možná napojení, stáli o jeho ukřižování?
Solón osvobodil dlužníky, zrušil dluhy a do budoucna zakázal půjčky zajištěné osobou dlužníka nebo jeho příbuznými. Ztráta věřitelů nebyla taková, aby se jich dotkla.
Když Ježíš vyháněl obchodníky a lichváře z chrámu, nemohl to být jeden z hlavních důvodů, proč by farizejové, na tento obchod možná napojení, stáli o jeho ukřižování?
Tvrdě na ně!
Když se laik podívá na výši zadlužení moderních států, nemůže si ani v nejbujnější fantazii představit, jak by je při nepoměrné výši svých příjmů mohly kdy splatit. Jak ale naznačují někteří ekonomové, dluh v tomto případě nemá být splacen, ale udržován jako institucionalizovaný stav systému, na jehož zachování má zájem určitá část finančního sektoru.
Podle ekonomky Johnny Montgomeriové se dluh musí neustále spravovat, řídit a „živit“, a to hlavně příjmy proudícími od domácností k finančním trhům. Správa dluhu diktuje prioritu investic a alokaci zdrojů a ve výsledku ospravedlňuje politiku škrtů a šetření jako nezbytnou podmínku své správy. Podle Montgomeriové se „příběh“dluhu vypráví jako moralita proměněná v účinnou zbraň pro ospravedlnění takových politik, z nichž profituje spíše menšina společnosti. Podporuje totiž doktrínu, podle níž je hnací silou ekonomiky právě financování dluhu. Strukturální reformy je proto nutné odkládat, aby bylo možné ze státních rozpočtů dotovat finanční sektor v případě krizí, které v takto nastaveném systému vlastně nikdy nekončí.
Po očištění všech nánosů nám tak, podobně jako u spojení „oko za oko, zub za zub“, zbývá jako inspirativní východisko pro současnou politickou praxi myšlenka „čistého stolu“. V moderní společnosti to má mnohá „ale“. Starověcí panovníci měli proti současným vládám dvě zásadní výhody: disponovali mnohdy absolutní mocí propojenou s náboženskou autoritou a problematické dluhy šly především za nesplacenými daněmi nebo nedodanými částmi úrody do královských sýpek.
V realitě konsenzuální demokracie není příliš pravděpodobné, že by dluhovou amnestii prosadila koaliční vláda či parlament s těsnou většinou. Mohl by je ale zastoupit prezident, disponující relikty absolutistické moci z pradávných časů, jako jsou milost, abolice či amnestie. Byl by to jistě zajímavý právní problém, zda by měl prezident právo teoreticky zavést babylonskou misuru a jednorázově, neodvolatelně a nepřezkoumatelně odpustit dluhy či zrušit exekuce bez náhrady.
Na českou společnost a její sociální smír by to mohlo mít blahodárné účinky. Rozhodně lepší než podobný „absolutistický“akt, amnestie z roku 2013. Možná by ale způsobila ještě více zlé krve. Lidé by se rozdělili na ty, jimž by byly dluhy odpuštěny, a na ty, kdo si je musel předtím tvrdě odpracovat, respektive „odžít“.
A jak vyplývá z čerstvého průzkumu (který ovšem nemusí být nestranný, když si ho objednala zrovna Česká asociace věřitelů), Češi se na dlužníky nedívají zrovna smířlivě. Údajně se shodují na tom, že dlužníci mají morální odpovědnost za splacení dluhu, a celých 82 % občanů se domnívá, že by dlužník měl svým věřitelům splatit minimálně 40 % dlužné částky, aby mu zbytek mohl být prominut.