Sopka jménem Ingriš
Svým osudem a ohromujícím dílem neměl Eduard Ingriš sobě rovného, přesto je jeho jméno téměř zapomenuto
Léta jsem si dopisoval s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrála jeho opereta Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem...“Potud vzpomínka cestovatele Miroslava Zikmunda v knize Život snů a skutečností.
Že toto jméno mladým mnoho neřekne, je tristní fakt. Niagara je sice nesmrtelný šlágr a Zrcadlo dosáhlo 1600 repríz, ale režim po Ingrišově emigraci v roce 1947 vypustil osvědčenou mlhu a zasadil se o to, aby tento dirigent a populární český skladatel zmizel z paměti národa jednou provždy. Že řídil v Limě Státní symfonický orchestr? Že natočil jako kameraman pro nejrůznější filmová studia včetně těch hollywoodských desítky filmů? Že publikoval fotoreportáže v amerických časopisech Time a Life ?Že na voru přeplul Pacifik a Ernest Hemingway si ho najal jako poradce při natáčení filmu Stařec a moře? O všech těchto senzacích panovalo za železnou oponou zaryté mlčení.
Koncem šedesátých let ledy popraskaly, Ingrišova neteř Melanie Neřoldová propašovala do časopisu Lidé a země článek „Čech na balzovém voru přes Pacifik“– a zase bylo dvacet let ticho po pěšině. Naposledy se jméno Eduard Ingriš vynořilo ze zapomnění deset let po jeho smrti. Cestovatelé a dokumentaristé Petr Horký a Miroslav Náplava spolupracující s Miroslavem Zikmundem uspořádali v Ingrišově kalifornském domově na South Lake Tahoe s pomocí vdovy, paní Niny, více než tunu negativů, fotografií, korespondence, knih, filmových pásů a notových záznamů a v roce 2001 je nechali přepravit do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Tam čekají, až se jich chopí někdo povolaný a napíše o sopce jménem Ingriš román. Nebo operu?
Poháněn múzami
Edův otec Josef Ingriš byl v Čechách žijící rakouský důstojník, amatérský hudebník, kapelník a sokol, maminka Anna pocházela z rodiny velkostatkáře. Otec živil rodinu jako přednosta u dráhy. Jelikož se často stěhovali a paní Anna trpěla astmatem, Eda vyrůstal u otcových německy hovořících rodičů v Lounech. Tehdy ještě stříbropěnná „Oharka“(tak říkal Ohři) a kopce Českého středohoří se mu vryly pod kůži, a přírodu, čím divočejší, tím lepší, pak už vyhledával vždycky. Rodina se mezitím rozrostla o sestru Melanii a bratra Zdeňka, jenže když se v sedmi letech vrátil domů, neuměl pořádně česky a plakal po své „Mutterle“. Neshody ovšem záhy pominuly a synka s absolutním sluchem si vzal do parády tatínek. Eda začal hrát na piano a zpívat v dětském sboru kláštera sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze-Břevnově.
Na gymnáziu si pořídil fotoaparát a kameru a začal točit první snímky. Otec ho pobízel ke studiu přírodních věd, protože profesor, to je jiná jistota než nějaký zpěváček. Eda na příslušnou fakultu Karlovy univerzity vzorně naklusal, jenže záhy (už bez vědomí hlavy rodiny) přestoupil na konzervatoř. Ctít autority a zároveň si jet po vlastních kolejích, to byla vždycky Ingrišova konfese. Školu uzavřel v roce 1928 klavírním absolutoriem u profesorů Bohuslava Foerstera, Vítězslava Nováka a Jaroslava Křičky.
Ještě během studia přijal místo tenora a pak i kapelníka v divadle Na Slupi. A jako by ho poháněly múzy Euterpé (hudby), Thaleia (veselého básnictví a komedie) a Polyhymnia (hymnického a sborového zpěvu), dnem i nocí komponoval. Napsal tři svazky kytarové školy Veselé učení na kytaru a stovky písní a drobných skladeb prokládal desítkami muzikálů a operet. Tři z nich (U panského dvora, Melodie srdcí a Rozmarné zrcadlo) se proměnily ve skutečné kasaštyky. Jen z posledně jmenovaného představení žila Alhambra plných pět let.
Teskně hučí Niagara
Na počátku třicátých let vzplál Ingriš pro své nové hobby, tramping. Stal se členem osady Margon a na stráni nad dravými Svatojánskými proudy, dnes zardoušenými Slapskou přehradou, si postavil srub. Nazval ho Nemuzikantská bouda. Tehdy vyšel zákon stíhající „společné táboření nesezdaných osob“a výsměch tomuto školometství se nesl krajem. Třeba obálku časopisu Tramp ozdobila kresba perlustrace páru batolat odlišného pohlaví. „Máte oddací list?“táže se strážník.
Trampský boom inspiroval majitele divadla Na Slupi, který napsal libreto revue Trampské milování a oslovil Ingriše, aby je zhudebnil. Tak se stalo, že z výpravného jevištního obrazu, tvořeného imitací ohně, chatou a zpívajícími trampy, zazněl hlas Ljuby Hermanové pějící tklivý text Josefa Chlumeckého: „Na břehu Niagary, / stojí tulák starý, / na svou první lásku vzpomíná…“
Premiéra odehrávající se v roce 1932 musela být přerušena a půvabná devatenáctiletá diva píseň opakovala. Budoucí evergreen Teskně hučí Niagara se rozletěl pražskými scénami: od Velké operety (dnes Divadlo v Dlouhé) přes Varieté (Hudební divadlo v Karlíně), Divadlo Járy Kohouta, Alhambru, Osvobozené divadlo, Tylovo, Stavovské atd. Na všech těchto scénách Ingriš dirigoval své kusy nebo řídil klasická díla jiných autorů. Pražský rozhlas vysílal pravidelné Ingrišovy půlhodinky a sesterské trio Ingriš Babies spolu s Ingrišovým kvartetem nahrávalo na šelakové gramodesky jeho písně. Kudrnatý lamač dívčích srdcí patřil mezi světovými válkami mezi nejplodnější a nejúspěšnější revuální autory.
V roce 1944 dostal k Vánocům bestseller Herberta Rittlingera Sjížděl jsem dravé řeky. Vepsal si do něj své vlastní věnování: „Tato knížka způsobila, že jsem se rozhodl – skončí-li válka a otevřou-li se hranice a já to přežiji –, že se vypravím do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkáš živou duši.“Předsevzetí podtrhla poválečná komunistická rétorika, která označila žánr operety za buržoazní brak ohlupující pracující lid. Ingriš sbalil dva kufry a s padesáti dolary vyrazil v roce 1947 za přítelem a kolegou Josefem Kumokem, židovským umělcem, který před Hitlerem uprchl do Argentiny a stal se dirigentem v Buenos Aires. Vítězný únor však zastihl Ingriše na pláži Copacabana v brazilském Riu de Janeiru. Argentinské vízum přestalo platit a diktátor Juan Perón ho přes hranice zpět nepustil. Zoufalý Ingriš dokonce napsal dopis „kolegyni“, Perónově choti Evitě, někdejší herečce. Odpověď nedostal. Z patové situace unikl tak, že si v Belému na severu Brazílie pořídil falešné doklady, nasedl na parník proti proudu Amazonky, překročil Andy a v roce 1949 se objevil v peruánské metropoli Limě. A znovu začal horečně pracovat.
Posvátná květina Inků
Vyučoval hudbu v rodinách krajanů a založil s nimi v Limě české divadlo. Vydal dvě alba Písní z Peru a jednu z nich s názvem Peru, má lásko! věnoval paní Maríi Delgado, manželce prezidenta Manuela Odríi. Pragmatická dedikace mu vynesla peruánské občanství a titul šéfdirigenta Státního symfonického orchestru, s nímž na gramodesku natočil svoji novou symfonii Pod peruánským nebem. Roku 1951 se vrátil k fotografii a vyhrál hned několik soutěží, o tom se doslechl americký vicekonzul Loren McIntyre, zastupující zájmy několika hollywoodských filmových společností. Navštívil Ingriše s přáním stát se jeho žákem, zprostředkoval mu své kontakty a seznámil ho s Thorem Heyerdahlem, který byl právě v Limě. Ingrišovi se otevřely nové obzory.
V následujících třech letech pracoval jako kameraman pro argentinská a brazilská studia, ale i pro Hollywood. O filmu Sabotáž v džungli psal: „Hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Palette. Během filmování přiletěl vlastním letadlem velký americký herec John Wayne a pobyl s námi několik dní. Vzešla z toho láska na první pohled – při mé kytaře…“Když v roce 1953 natáčel třináctidílný seriál
Eduard Ingriš Dobrodružství je můj byznys, skočila na něj a jeho asistenta ze stromu puma. Ingriše jen škrábla, pomocníka však notně potrhala. Když se tento muž probral v nemocnici z bezvědomí, oznámil, že Ingriš je mrtev. Zprávu otiskl severoamerický krajanský list Náš domov v Kanadě, odkud ji převzala Svobodná Evropa. Z Mnichova do vlasti putoval vzpomínkový pořad a záhy po něm také omluva.
Ingriš tehdy rovněž spolupracoval s Heyerdahlem na knize o kultuře Inků. Příběh přemožitele Pacifiku na voru Kon-Tiki mu učaroval a umínil si, že cestu zopakuje a potvrdí Heyerdahlovu teorii o předkolumbovském osídlení Polynésie z Jižní Ameriky. Vor z balzových klád nazval Kantuta podle posvátné květiny Inků a v prosinci 1954 vyplul s třemi muži a krásnou Peruánkou Natalií Mazuelos z přístavu Talara na severu Peru. Heyerdahl komentoval listem z Norska účast ženy humorně: „Soudek prachu u hořícího vařiče by byl bezpečnější…“
Voru se chopil Humboldtův proud a zahnal ho k ostrovu Isabela s ekvádorskou trestaneckou kolonií. Zločinci se po ostrově pohybovali zcela volně a barvitě popisovali, jak si s Natalií hodlají užít. Naštěstí zasáhla ekvádorská vláda a nechala vor odtáhnout na širé moře. Drama ovšem pokračovalo, plavidlo uvázlo v rovníkovém pásu tišin a vírů a vysílačka vypověděla poslušnost. Smrtící klid trval sedm týdnů. Posádka s výjimkou Ingriše a statečné Natalie propadla panice a jeden z jejích členů dokonce vytáhl revolver s úmyslem povraždit všechny včetně sebe. Ingriš mu ve rvačce zbraň sebral, hodil ji do moře – a pár dní poté se stal zázrak. Vysílačku se podařilo opravit a americká loď Ingriše a jeho lidi zachránila. Drama trvalo dvaadevadesát dní, a ačkoli neskončilo úspěchem, posádku v Limě přivítaly statisícové davy.
Složil šedesát operet a asi šest set písní. Řídil orchestry v Evropě i v Jižní Americe. Fotografoval a točil filmy, chytal kondory, přeplul Tichý oceán na voru, byl poradcem Hemingwaye a přítelem Heyerdahla. Nejmenoval se Jára Cimrman, ale Eduard Ingriš. 11. února uběhlo od jeho narození 115 let.
Hlavní roli ztvárnila jihoamerická krasavice Pilar Palette, během filmování přiletěl americký herec John Wayne a byla z toho láska na první pohled – při mé kytaře…
Nebesky výživné centrum
Ingrišova pacifická eskapáda vyšla v časopisu Life. Tam si ji přečetl Hemingway a najal mořeplavce jako poradce pro společnost Warner Brothers, která natáčela na severu Peru lov marlinů pro film Stařec a moře. Ingriš si mimo jiné také „odskočil“do Los Angeles a film o plavbě Kantuty tam svěřil společnosti Bill Burrud, zastupované krajany.
Nezdar první expedice ho tížil, neboť nahrával jeho a Heyerdahlovým oponentům. Rozhodl se pokus zopakovat a v dubnu 1959 zamířil na voru Kantuta II k Polynésii podruhé. Doprovázela ho jiná posádka, tentokrát tříčlenná, ale ani s ní štěstí neudělal. Loajální Joaquin Guerrero po dvou měsících plavby zjistil, že zbylí dva muži trpí paranoiou. Považovali kapitána za šílence a sypali mu do jídla rozdrcené sklo z ampulek od injekcí. Ingriš pokrmy potají vyhazoval a zhubl o osmnáct kilogramů. Polynésie se blížila, ale výprava se měnila v noční můru. Rebelové naštěstí u ostrova Napuka dezertovali na záchranném člunu a Ingriš s Guerrerem přistáli po dalších peripetiích v srpnu téhož roku u polynéského atolu Mataiva. Byli v cíli.
V Peru však čekaly přemožitele Pacifiku zlé zprávy. Ukázalo se, že krajané z firmy Bill Burrud ho připravili o autorská práva a pirátský sestřih jeho filmu prodávají po celé Americe. Ingriš se kvůli soudům do Los Angeles v roce 1963 vrátil a zůstal tam deset let, než v právní bitvě zvítězil. Ale protože všechno zlé je k něčemu dobré, v Kalifornii potkal osudovou ženu, o 26 let mladší Ninu Karpuškinovou. V roce 1965 se vzali, rok poté se jim narodil syn Edoušek. Ingriš tehdy skládal filmovou hudbu, za soundtrack k snímku The Gallant One získal oscarovou nominaci, soška ho však minula.
V letech 1968–79 kočoval křížem krážem Spojenými státy a promítal své filmy: Nezkrocená Amazonka, Kantuta I, Tři tváře Peru, Kantuta II a Plachtění v jižních mořích. V srpnu 1972 se rodina přestěhovala do vlastního domu v South Lake Tahoe v pohoří Sierra Nevada. Paní Nina otevřela obchod nazvaný Nebesky výživné centrum, Ingriš jí v něm pomáhal, dožil se sametové revoluce, ale onemocněl a 12. ledna 1991 zemřel. Na úmrtním oznámení stály jeho verše: „Domove můj, já vrátím se ti zpátky, / jak chlapec do pohádky…“Už to nestihl.