Umělkyně v nabídkovém katalogu
Kateřina Šedá (1977) je bezesporu jednou z nejviditelnějších českých výtvarnic. Publikace Povolání: ŠEDÁ, která vyšla na sklonku minulého roku, představuje souhrnně její projekty, včetně těch méně medializovaných.
Vnějším vzhledem kniha připomíná firemní katalog Zlaté stránky, což podtrhuje nejen název, ale i vtipné slogany, které jednotlivé projekty na zadní obálce shrnují, jako „provozování normálního života“, „stěhování měst a vesnic“, „balení mužů a žen“nebo „opravy rozvodů“. Každý projekt Kateřiny Šedé dokumentuje samostatná kapitola, která se mírně liší způsobem grafického zpracování. I když je spektrum jednotlivých činností podivuhodně různorodé, společná je jim touha „spojovat lidi na základě věcí, které je rozdělují, vyvést je ze sociální izolace a stereotypů“.
Rodinná komise
To se týkalo už autorčiny diplomové práce, kterou v roce 2005 zakončila studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Snažila se přitom překonat hranici mezi moderním uměním a obyčejnými lidmi, onu „propast mezi divákem a autorem“, která je v mnoha případech natolik veliká, že přestala obě strany zajímat. „Autoři tak mají alibistický názor o neschopnosti obyčejného diváka porozumět jejich dílům a ti jim to vracejí něčím daleko horším – lhostejností.“Sestavila proto fiktivní komisi z osmi členů své vlastní rodiny, z nichž žádný neměl se soudobým uměním zkušenosti, aby posuzovali práce diplomantů. Jejich úsudek se prý kupodivu víceméně shodoval s verdiktem komise odborné.
O jinou formu sjednocení se Kateřina Šedá pokusila v projektu s názvem Nic tam není, který realizovala ve vesnici Ponětovice. Smyslem projektu bylo to, aby všichni obyvatelé, kteří o vlastní vesnici tvrdili, že se tam nic neděje, zažili něco mimořádného, jakousi „oslavu normálnosti“. Šedá proto všechny obyvatele přemluvila, aby dodrželi jednu sobotu stejný denní režim – ideální průnik jejich sobotních činností stanovený na základě dotazníků: „Všichni současně vstávali, šli na nákup (kde koupili stejné věci), poobědvali stejný oběd a odešli na pivo. Večer všichni najednou zhasli.“
Zní to jako parodie na román Vladimíra Párala nebo jako návod na nezávaznou hru (publikace, kterou umělkyně o akci vydala, nese v podtitulu skutečně název „společenská hra pro neomezený počet hráčů“), ale Šedá měla velmi závažné záměry. Šlo jí o to, aby každý člověk dokázal uprostřed své každodennosti (i stále se opakujících stereotypů) najít nějaký smysl, což se snad také stalo: „Lidem najednou připadalo, že ono nic je pryč, a to jen díky tomu, že obyčejné věci sdílejí všichni společně.“Někteří obyvatelé přitom znovuobjevili existenci sousedů, o nichž už prý byli přesvědčeni, že jsou léta po smrti.
V posledních projektech, jako UNES-CO, se pak více zaměřuje na téma turistiky. V tom nejnovějším, Something for Something (Něco za něco), turistům zdarma nabídla na souostroví Lofoty ubytování v karavanu, který tam levně koupila. Jedinou podmínkou bylo, že se zbaví svých rolí nezaujatých a nezúčastněných turistů a aktivně se zapojí do života místní komunity. Tedy že „platit budou prací – jakýmkoliv pozitivním gestem v lokalitě: od čistění oceánu až po čtení seniorům“. Seznam potřebných činností přitom sestavila ve spolupráci s místními obyvateli.
Závěr knihy tvoří texty několika kurátorů a teoretiků umění, většinou převzatých z jejích výstavních katalogů vydaných v zahraničí. Ti uvažují nad tím, nakolik Šedá navazuje na avantgardní sny o tom, že se každý bude moci realizovat jako umělec; hledají její místo v kontextu konceptuálního umění; případně navrhují tezi, že kořeny jejích výtvorů náleží vlastně do umění lidového.
Umělecký kritik a kurátor Adam Szymczyk ve své kapitole její tvorbu zasadil do obecnějších historických souvislostí. Líčí role, které Kateřina Šedá zaujímá – vystupuje jako „špionka“, „režisérka“, „detektiv“, „pořadatel soutěží“nebo jen jako „sousedka“. A naznačuje, že způsobem své umělecké tvorby výtvarnice navazuje na Chartu 77. Kateřina Šedá zvedla podle Szymczyka „štafetový kolík tam, kde v roce 1989 upadl“. Možná má podle něj dobrý smysl pro humor, ale o některých věcech mluví smrtelně vážně. Patří k nim participace („Počet hráčů není omezen,“říká první z „pravidel hry“v Ponětovicích), rovnost („Nikdo nemůže být vyloučen ze hry“) a pečlivé projednávání (probíhající během přípravných fází projektů, při diskusích s účastníky, hledání řešení a nakonec v kontextu „hodnocení“projektů, kdy je práce hotová a vystavená a účastníci navštíví výstavu, jejíž jsou součástí). Zmíněné zásady tvoří „specifické pojetí přímé demokracie, která spočívá v podstatě v tom, že občané mají právo podílet se a tvořit“.
Uzdravení nemocných komunit Nakolik je autorčina návaznost na Chartu zřetelná a prokazatelná, je diskutabilní (minimálně asi není vědomá). Každopádně ale řada jejích projektů směřuje k uzdravení komunit, které podle ní trpěly přílišnou lhostejností a individualismem. V jistém smyslu se přitom snaží vytvářet nové komunitní mýty nebo rehabilitovat rituální kolektivní jednání, které bylo v dobách komunismu silně zdiskreditováno.
I když kvůli tomu byla polským umělcem Arturem Żmijewským sama obviněna z totalitářských praktik. A ne náhodou jsou velmi silná její líčení aktivit z pomajdanovské Ukrajiny, v níž cítí vzepětí občanského aktivismu, který ona svými projekty ještě rozněcuje. Tamní lidé prý reagují velmi emotivně, nechybí ani pláč, když s nadšením přijímají její poselství, že každý z nás může něco změnit.
Sama přitom občas prohlašuje: „Umění mě vlastně nezajímá.“A tvrdí, že její práce má už blíže spíše k činnosti architektů, antropologů či sociologů. Cituje také svědectví jednoho sociologa, který prý nad jejím projektem Brnox konstatoval, že „věda je mrtvá a ať žije umění“.
V televizním rozhovoru se Zbigniewem Czendlikem zase v nadsázce líčila, že při přesvědčování budoucích účastníků svých projektů chodí od domu k domu jako misionářka Svědků Jehovových. A Czendlik také překvapeně konstatoval, že její povolání „spojovat lidi na základě věcí, které je rozdělují“je vlastní i jemu jako knězi, takže v tomto smyslu dělají totéž. Za koho se sama považuje, to ponecháme na ní, případně můžeme vytvářet spojení jako komunitní buditelka či terapeutka.
Jak ukazuje třeba Jan Zálešák v knize Umění spolupráce (Akademie výtvarných umění v Praze, vědecko-výzkumné pracoviště, 2011), třeba kategorie „komunitního umění“je tak široká, že její tvorba do ní plně zapadá. Pokud už ale Šedá občas deklaruje příbuznost sociálním vědcům, je možná trochu škoda, že tedy recenzovaná kniha neobsahuje také příspěvky zmíněných odborníků, například některého religionisty, které by její aktivity popsaly ze svého úhlu pohledu a ukázaly, v čem je pro ně případně inspirativní. Ostatně jak ukazuje třeba kniha Happening: mezi záměrem a hrou (Akademie múzických umění v Praze, 2015), religionisté komunitní rituály nemusí jen zkoumat, také oni je mohou zavádět a organizovat.
Omyly v diagnóze
Tvorbu Kateřiny Šedé můžeme kritizovat z mnoha hledisek. Možná v počátcích projektu bývá jednostranná či příliš přísná při vlastní diagnóze toho, co je hlavním problémem vybrané lokality – což v knize poctivě dokládají například některé částečně nesouhlasné ohlasy obyvatel sídliště Brno-Líšeň. Nebo nám některé její akce mohou alespoň na první pohled připadat překombinované (projekt This is not a Taiwan). Leckoho může dráždit to, že se autorka jakoby vyděluje z umělecké komunity, protože jí jde o společenskou změnu, ale když ji začnou někteří sociální vědci kritizovat, odpovídá jim, že ona sociální vědkyní není, takže se nemusí řídit jejich metodami. A i když je pozoruhodné, že ve zmíněných Ponětovicích se pořádání specifických komunitních svátků, které založila, ujalo a konají se už bez ní, poučný by byl i solidní sociální výzkum, jaký dlouhodobý efekt její akce v daných komunitách mají.
Navzdory tomu všemu ale tato reprezentativní kniha představuje jednu z nejinspirativnějších osobností současného Česka, která překračuje zavedené hranice. Rozhodně pouze neexperimentuje na ostatních, ale formu svých „komunitních terapií“použila i sama na sobě, totiž na uzdravení svého vztahu s bývalým partnerem, přičemž hlavní režisérkou této bolestivé procedury se stala jejich dcera. Publikace Šedou představuje jako koncentrovanou osobnost, kterou nikdy neuspokojovalo pouhé zobrazování věcí, ale která vždy toužila po tom, aby znázorněné věci ožily a začaly spolu komunikovat. Svoje dosavadní projekty přitom někdy označuje za pouhou přípravu k něčemu většímu: v mládí prý snila o založení vlastní vesnice, v níž by byl nastaven způsob žití, který by se jí líbil. Což může vyvolávat nepříjemné asociace, protože snahy vnutit vlastní utopickou představu celé společnosti často končívají tragicky.
Vize Kateřiny Šedé ale z větší části vznikají v dialogu s místní komunitou, přičemž se snaží ohledávat to, co máme společné, ale zároveň povzbuzuje, aby každý člověk dokázal objevit svoje specifické a jedinečné povolání. Možná tedy: aby každý našel svoji utopii, která by byla slučitelná s utopiemi těch ostatních…
Leckoho může dráždit to, že se Kateřina Šedá jakoby vyděluje z umělecké komunity, protože jí jde o společenskou změnu, ale když ji začnou někteří sociální vědci kritizovat, odpovídá jim, že ona sociální vědkyní není