Irové mají smysl pro černý humor
Lisa McInerneyová se stává stále větší literární senzací. Její romány svými napínavými zápletkami a šťavnatým jazykem plným jedovatého vtipu navazují na tzv. drsnou školu.
Maureen byla naštěstí o pár let mladší, takže ji místo prádelny poslali pryč, konkrétně do Londýna, ale kdyby se narodila o takových deset let dřív, bezpochyby by ji tam jako ženu, která otěhotněla mimo manželství, nečekalo nic dobrého. Musíte si zkrátka uvědomit, že když jsme získali jako země nezávislost, katolická církev byla mnohem mocnější než vláda. No a církev rozhodla, že třeba i některé přespříliš koketní ženy by měly za svoje takzvané hříchy pykat a náležitě se kát.
LN Jak to tam vypadalo?
V těch prádelnách, výdělečných podnicích řízených církví, těm ženám občas oholili vlasy a téměř vždy je zbavili jejich občanského jména, místo kterého jim přidělili nějaké církevní. Bez výjimky nedostávaly žádný plat a nesměly chodit ven – zacházelo se s nimi tedy jako s vězeňkyněmi nebo s otroky.
LN Jak to s nimi bylo dál?
Některé tam přežívaly celé dekády, některé tam i zemřely, zatímco ty, které v nich porodily, o svoje děti přišly. Dnes dokonce víme o celé řadě skandálů, kdy církev tyto děti aktivně prodávala bezdětným párům v USA. Bylo to jednoduše příšerné. Hrstka přeživších je ještě pořád mezi námi – a třebaže už jsou velmi staré, bojují, aby za ty nekonečné hodiny, co odpracovaly, a všechnu tu hanbu a ponížení, které utrpěly, dostaly nějaké finanční odškodnění. Samozřejmě se církev vzpírá, několik představitelů se sice veřejně omluvilo, ale peníze nedali žádné.
LN A přesto jsou v názvech obou zatím vydaných dílů vaší zamýšlené trilogie zřejmé náboženské narážky.
Ano, jsou – i když v přeneseném a dost posunutém významu, a to už proto, že psát cokoli i v současném Irsku a vůbec nezmínit náboženství je takřka nemožné. Ačkoli se totiž Irové stali v průběhu posledních dvaceti let až neuvěřitelně liberální a církev ztratila veškerou morální
LN Znamená to tedy, že žertovat dokážete třeba i o brexitu?
Připouštím, že ani ne. Jednou jsem zahlédla svižný postřeh někde na Twitteru: být právě teď Irem znamená, že se díváte přes Atlantik na Evropu, pak zase na ten náš sousední ostrov a připadá vám to, jako byste sledovali tenis, ve kterém jsou oba hráči sjetí pod obraz. O brexitu se dle mého soudu obtížně vtipkuje už proto, že se zaprvé celý proces příšerně táhl, a zadruhé proto, že pro nás pravděpodobně bude mít dalekosáhlé důsledky: přičemž Britům je naprosto fuk, co to udělá jak s Irskem, tak Severním Irskem. Roky jsme pomalu budovali vstřícné vztahy zejména s Anglií, a když Irsko navštívila královna Alžběta II. – pokud se nemýlím, tak to bylo někdy roku 2011– , byl to opravdu světlý okamžik a na naše irsko-britské poměry vrchol vstřícnosti za několik staletí. Přijali jsme ji s respektem a ona se k našim vládním představitelům chovala taktéž s úctou, všichni jsme z toho měli dobrý pocit, že se navzájem chápeme jako sobě rovní. A najednou je všechno pryč. Navíc nikdo v Irsku nerozumí tomu, jak to mohli Britové udělat sami sobě: vždyť je to hotová sebevražda a bolet to bude všechny.
LN Vaše próza se vymyká konvenčním škatulkám: je svižná, vtipná i napínavá, a přitom nabízí řadu psychologických vhledů a sociologických pozorování. Jak byste chtěla, aby ji ideálně vnímali i čeští čtenáři?
Stačilo by mi, kdyby s mými postavami soucítili a pochopili by, jak se v mém fiktivním světě všechny pohybují – už proto, že když píšu, odpíchnu se vždycky od postav, které uvádím do různých situací, a zajímá mě, jak v nich zareagují. Čili pokud si čtenáři řeknou, že jim stojí za to strávit s těmi hrdiny čas a lépe je poznat, bude to úžasné. A pak se mohou smát, když moje postavy dělají hlouposti, nebo se bát, když se ocitnou v nebezpečných situacích – to už nechávám na nich.