Ten loupežník mi splývá s písařem
výcarský spisovatel Max Frisch v knize Montauk (1975) napsal věty, které jsou hodné zapamatování: „Děsí mě vlastně jen tenhle objev: Zamlčoval jsem si svůj život. Obsluhoval jsem jakousi veřejnost příběhy. V těchto příbězích jsem se obnažoval až k nepoznání. Nežiju vlastním příběhem, jen jeho částmi, které jsem mohl literárně zpracovat. Celé oblasti chybí: otec, bratr, sestra.“
Max Frisch tak zajímavě změnil úhel pohledu na autobiografické psaní. Náhle to už není ničím sebestředným nebo předvádivým, naopak: je to odvážný a sebeočistný čin. A fabulované příběhy nejsou povýšením čehosi osobního na to, co bude srozumitelné a přínosné i pro druhé, nýbrž projevem zbabělosti a falše. To všechno jsou hranice a otázky, které jsou podstatné i ohledně díla Frischova švýcarského předchůdce Roberta Walsera (1878–1956), jemuž nyní v češtině vyšel další román, Loupežník.
Max Frisch v Montauku též musí snést, že je chválen za Návštěvu staré dámy, neboť si jej spletou s druhým slavným poválečným švýcarským literátem, Friedrichem Dürrenmattem. Z toho je vidět, že švýcarská literatura též nemá nejsilnější pozici, a tedy ani důvod k přemrštěnému sebevědomí. V nedávném rozhovoru s mladou švýcarskou režisérkou, jež natáčela v Praze, byla řeč i o Robertu Walserovi, jenž byl nesměle charakterizován jakožto švýcarský Kafka. Dodejme, že samotný Franz Kafka texty Roberta Walsera četl a oceňoval.
Vyplňovat řádky písmeny
Dílo Roberta Walsera je jako celý samostatný světadíl. Přitom jsme se s jeho podstatnými obrysy setkali teprve nedávno, až v novém tisíciletí, kdy se ho v českém prostředí ujal překladatel Radovan Charvát a nakladatelství Opus. Opět se tak nabízí říct, že pro náš literární prostor jsou překladatelé podstatnější než samotní spisovatelé, neboť přinášejí trvalejší hodnoty.
Nejnovější přírůstek má název Loupežník a autor jej napsal v roce 1925, avšak ve formě takzvaných mikrogramů, které byly rozluštěny až o šedesát let později. Robert Walser jako by byl do značné míry reinkarnací písaře Bartlebyho z novely Hermana Melvilla. Švýcarský prozaik se opravdu nějaký čas živil jakožto písař, tak nuzný život měl, a i do jeho samotného díla jako by se toto „automatizované“psaní promítalo.
Již Walserova prvotina se jmenovala Písemné práce Fritze Kochera (1904) a hlavní hrdina zde říká: „Píšu, protože se mi zdá pěkné, když mohu vyplňovat řádky drobounkými písmeny. ,Co‘ píšu, je mi úplně jedno.“Walserovy mikrogramy byly též dlouhou dobu považovány za tajné písmo, jež snad mělo mít terapeutické účinky – přesto švýcarský literát strávil dlouhá léta v léčebných ústavech. Jako by v určité chvíli narazil na jistou mez, kdy jeho trpělivost s okolním světem přetekla. Přičemž připomeňme ikonickou větu písaře Bartlebyho: „Já bych prosím raděj ne.“
Ovšem stejně tak lze Walserovo zanoření se do mikrogramů a léčebných ústavů srovnávat se schováváním se Ivana Blatného v anglických sanatoriích a v českých, velmi nostalgicky zabarvených básních – přesněji v jejich rukopisech, které se postupně čím dál víc stávají polem, kde se minulost a mateřský jazyk mísí se současností a s dalšími jazyky. Hned v úvodu nedávno vydaného obsáhlého výboru z Blatného rukopisů Jde pražské dítě domů z bia… čteme verše, jež by mohly být mottem nejenom celému dílu Roberta Walsera, ale i konkrétně Loupežníka: „Co budu celou věčnost dělat? / Jediný nesmrtelný mezi šťastnými smrtelníky…“
Též vypravěč Loupežníka jako by se snažil využít své písařské dovednosti k tomu, aby se stal ctěným romanopiscem. V tomto textu se to však neprojevuje pouze typicky walserovskou „rozváleností“, kdy se píše, jako když másla ukrajuje, ale i jakýmsi skotáctvím a předstíranou rozverností: „Tyhle moje obezličky mají za účel vyplnit čas, neboť musím dospět ke knize určitého rozsahu, jinak mnou budou lidé opovrhovat ještě víc, než jak už beztak činí. Takhle to prostě dál jít nemůže. Zdejší světem protřelí mě nazývají pošetilcem, protože mi z kapes nevypadávají romány.“
Tyhle moje obezličky
Písař smutné postavy se tu pasuje do role rozhodného a všemocného režiséra. Přitom jemu a jeho tvorbě není nic cizejšího. A dělá to jen proto, aby dostál jakýmsi literárním konvencím, jimž stejně dostát nemůže. A hlavně ani sám nechce. Ostatně znázornění rozporu mezi tím, co je autorovi vlastní, a tím, čeho by chtěl/měl dosáhnout, je právě v jeho rozdvojení se do vypravěče a do postavy loupežníka – můžeme se jen dohadovat, proč je na určitých místech smyté, proč jsou tito dva někdy jedním. Zda je to hra se čtenářem, či pouhá nedůslednost neopraveného rukopisu.
Totéž se pak děje v samotné rovině života: „Abych došel lidského štěstí, musím si vždy nejprve vymyslet příběh, v němž má ta nebo ona osoba se mnou co do činění, přičemž já jsem ten, který podléhá, poslouchá, obětuje se a kterého hlídají a vodí za ručičku. Přirozeně to ještě zdaleka není všechno, ale přinejmenším to leccos osvětluje. Mnozí lidé si tudíž myslí, že je hrozně snadné se mnou vyjít, zacházet se mnou a takříkajíc mě drezírovat, ale všichni tihle lidé se velmi mýlí. Neboť jakmile se někdo chystá se přede mnou povyšovat a poučovat mě, něco se ve mně rozesměje, začnu se mu posmívat a v té chvíli je ovšem po vší vážnosti a ze zdánlivě méněcenného tvora se stane nadřazený, jehož už ze sebe, jakmile se přihlásí, nevypudím. To dětské ve mně nechce být v žádném případě ignorováno, a pak by zase chtělo být občas přece jen docela rádo poučováno a káráno.“
Tohle je naprosto zásadní pasáž románu, protože ukazuje, co se vlastně myslí oním městským loupežníkem. Ale především definuje pozici umělce, tedy umělce v pravém smyslu slova. Nikdy nemůže být s ostatními na stejné úrovni. A to nejen proto, že ho na ni ostatní nepustí. S tím se musí často vyrovnávat, buďto je vysmíván, nebo vyzdvihován. Je to však i z toho důvodu, že on sám nechce být na stejné úrovni jako ti druzí. Proto vždy raději dětinsky uskočí, tu o schod výš, tu o schod níž. Stejně tak mu přestane dříve či později vyhovovat, když nemá své postavení ve vlastních rukou – proto se často povyšuje nad ty, kdo se mu vysmívají, a vysmívá se těm, kdo ho vyzdvihují. Z úslužnosti se prudce přechází ke vzdoru.
Zde je asi dobré připomenout, že podobný princip popsal v románu Ferdydurke (1938) i Witold Gombrowicz, kdy mluví o tom, že jsme „podšití dítětem“
Robert Otto Walser a že si nasazujeme rozličné „držky“, respektive nám jsou naopak nasazovány „zadničky“… Je to odvěká snaha někoho ovládnout a taky věčný problém umělce, jak zůstat výjimečný nejen pro sebe samého. A zároveň jde o ďábelský paradox, dnes ještě silnější než jindy – můžeme tě plně přijmout, můžeš být slavný, ale nejdřív musíš připustit, že nejsi nijak výjimečný. Musíš se zkultivovat a přestat být loupežníkem, jen ho předstírat.
Jednou bude provždy konec
Jak již naznačeno, vypravěč Loupežníka se snaží být režisérem příběhu, jehož hlavní postavou je loupežník, přičemž samotný text jen Roberta Walsera usvědčuje z toho, že vpravdě není režisérským typem spisovatele, daleko spíše autorem-postavou, který je mistrovsky schopen sám sebe pozorovat, jak je unášen proudem-životem, případně vláčen za vozem-životem. Netouží tedy ovládat, což ale ještě neznamená, že se snadno ovládat nechá.
To lze vidět i ve vrcholných románech Sourozenci Tannerovi (1907), Pomocník (1908) a Jakob von Gunten (1909), které Robert Walser na rozdíl od Franze Kafky dopsal. Na všech je poznat nejen to, že jejich autor byl písař, ale zároveň a především to, že šlo o nevšedního literáta. Texty sice připomínají chladnou desku stolu, je však evidentní, že pod ní to divoce kypí, horce klokotá, přidušeně křičí a bolestně trpí.
Jakob von Gunten, jenž se nachází v ústavu pro výchovu sluhů, v němž se očekává decentní a zdrženlivé chování, připustí i tyto věty: „Jednoho dne mě trefí šlak, opravdu zničující a smrtící, a pak bude všem těmhle zmatkům, vší té touze, neznalosti, vděčnosti a nevděčnosti, všem těm lžím a sebeklamům, tomu rádobyvědění a marnosti nevědění jednou provždy konec.“
V Pomocníkovi zase švýcarský prozaik dosahuje často komického účinku při popisování marné snahy pošetilého vynálezce, jehož pomocníkem je hlavní postava románu jménem Josef. Jako by v těchto textech člověk přecházel v pasivní stroj, který však nefunguje dokonale, což prozradí jisté výpadky – některé přirozeně lidské reakce. Totéž vlastně platí i o písaři-spisovateli Walserovi – pod úhledným písmem se skrývá nanejvýš znepokojivé dílo.
Román Loupežník byl poprvé publikován třicet let po smrti svého autora. Dalších více než třicet let pak trvalo, než se text Roberta Walsera objevil v českém překladu. Takovou zdlouhavou cestu si může dovolit jenom opravdu nadčasové dílo.
Žádná procházka životem
Kdo by chtěl raději okusit krátké prózy Roberta Walsera, může sáhnout po výborech Život básníka a Večerní čtení, případně po padesátistránkové Procházce. K dispozici je českému čtenáři již rovněž svazek rozluštěných Mikrogramů a Putování s Robertem Walserem od Carla Seeliga, autorova finančního podporovatele a přítele.
Slovo „procházka“je v souvislosti se švýcarským prozaikem velmi podstatné. V roce 1929 totiž Walser na sestřino naléhání nastoupil na psychiatrickou kliniku ve Waldau a do svobodného života se už vlastně nikdy nevrátil. Ovšem po přeložení do léčebného a ošetřovacího ústavu v Herisau je procházení se jeho hlavní zálibou. Kdo viděl fotografii, na níž šedesátiletý Robert Walser strnule stojí v obleku s deštníkem v ruce na kraji silnice a nepřítomně kamsi hledí, rázem pochopí nejen fakt, jak složité to takový člověk na světě musel mít, ale taky mu dojde, že tento autor je hoden nejvyšší pozornosti. Umírá příznačně během jedné z takových výprav – jeho tělo je nalezeno ve sněhu.
V procházce je cosi neoddiskutovatelně městského a zahálčivého. Procházet se, to se na venkově nepěstovalo, tam se šlo vždycky odněkud někam a pro něco či za někým. Pěší putování – abychom též připomněli název výboru z krátkých próz švýcarského prozaika, jenž vyšel česky již v roce 1982 – však v sobě v moderní době nese i cosi starosvětského a pomalého. A tento kontrast dobře charakterizuje Roberta Walsera a jeho dílo.
Díky za každý nový překlad
Loupežník je pozoruhodný tím, jak opět z jiného úhlu nasvěcuje Walserovu osobitost. I když k seznámení se s tímto autorem bychom asi doporučili spíše Jakoba von Gunten či Pomocníka. Nicméně možná, že je tato sázka na romány též příliš konvenční a že nejlépe se se švýcarským literátem setkáme v krátkých prózách a črtách…
Ale kdo by nabyl dojmu, že Walserovy texty jsou dnes vlastně podružné, že nejatraktivnější je jeho životní příběh, ten by se velmi pletl. Protože Robert Walser svlečený z díla by nebyl ničím. Můžeme mít totiž pocit, že už jsme toho od švýcarského prozaika přečetli dost, ale stejně jsme pak znovu okouzleni a uhranuti samotným textem – to je řeč o Loupežníkovi – a nekonečně vděční za to, že jsme se s ním mohli seznámit a s tímto výjimečným autorem se skrze něj znovu setkat.
V dnešní době je čtení prozaických děl švýcarského velikána navíc čímsi ozdravným. Díky nim můžeme vidět, jaké to je, když někdo neoddiskutovatelně předběhne svou dobu. Je totiž nutně loupežníkem, jenž se buďto topí pod hladinou, nebo naopak rozjíveně výská nad hladinou. Nikdy s ní však nesplývá. Pamatujeme si přece na školní plavání: „A pěkně splýváme…“Odnaučit se to dá takovou práci, že už to většina z nás nikdy nezvládne. Robert Walser zkrátka odmítl splývat a obsluhovat jakousi veřejnost příběhy.
V procházce je cosi městského a zahálčivého. Procházet se, to se na venkově nepěstovalo, tam se někam šlo. Pěší putování v sobě nese cosi starosvětského a pomalého.