Česká džungle paragrafů
Kauza „Hitler je gentleman“nám mimo jiné odhalila i nemilou pravdu: neumíme napsat kvalitní zákony
Sledujeme již roky spor paní Kaslové, bránící pověst Ferdinanda Peroutky před nařčením z obdivu k Hitlerovi, které pronesl prezident republiky Miloš Zeman. Zvlášť rozsudek o tom, že žalující strana má jednat s ministerstvem financí, jež Ferdinanda Peroutku nikdy neurazilo, a nikoli s prezidentem republiky, byl pro mne dost šokující. V první chvíli jsem si řekl, jestli u toho, kdo takový rozsudek vydal, byl naplněn předpoklad uvedený v paragrafu 4, odstavci 1 občanského zákoníku, jenž říká: „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“
Paní Kaslová, obávám se, nemá šanci ve sporu uspět a to mne moc mrzí. Prezident je prý beztrestný, nikomu neodpovědný, zkrátka může si dělat, co chce. Nicméně v jednom je tento spor poučný, neboť ukazuje na dvě věci – na stav naší justice a na kvalitu našich zákonů.
Víte, co je to rybník?
Justice, ostatně tak jako i naše jiné úřady, umí řešit, dalo by se říci, standardní případy. Není problém odsoudit babku, kterou chytí s pytli kradené kukuřice na poli, zloděje přistiženého při vykrádání chaty, ale když má vyřídit v přiměřené lhůtě kauzy jako Rath, Janoušek, Nečasová, Parkanová..., to už neumí.
Důvodů, proč tomu tak je, se najde víc – nezkušení soudci, také jako v každém povolání i zde se vyskytnou nekvalitně a málo pracující soudci, nízké soudní poplatky a v důsledku toho příliš velký počet případů, který nelze zvládnout, zatěžující administrativa, kvůli níž soudce nemá čas na vlastní práci, nekvalitní procesní předpisy a nakonec i předpisy práva hmotného.
Tím se dostáváme k druhé bolesti – nekvalitním zákonům. Když se na některé předpisy podíváte, musíte kroutit hlavou. Člověk si říká, že přece snad nejsme tak hloupý národ, že musíme mít zákonem definováno, co je to rybník, les, letadlo. Veterinární zákon (166/1999 Sb) například řeší i otázku, komu lze darovat maso ze zabijačky (paragraf 21, odstavec 2), a dovídáme se z něj, že osel ani jeho kříženec nesmí být předmětem domácí porážky. Musíme mít občanský zákoník s tak obludným počtem paragrafů, kde zákonodárce má potřebu řešit i právo pastvy prasat (paragraf 1279)? Představme si, kolika tisíců paragrafů by ubylo, kdybychom upustili od kazuistiky a uměli sestavit právní normy dostatečně obecné, které nemusí být měněny, ani když se mění společnost, vztahy, životní podmínky a situace.
Novela střídá novelu
Je třeba si přiznat, že zákony neumíme psát. Však také kdy jsme se to měli naučit? První republika převzala (naštěstí) ty staré rakousko-uherské, vlastní normotvorbu zahájila vydáním zákonů proti šlechtě, pozemkovou reformou, učila se, jak okrádat vlastní občany.
Pravda, pokusila se o nový občanský zákoník, spočívající spíše v drobných úpravách zákona z roku 1811, protože odvaha k razantním změnám zřejmě chyběla. Německé neprávo u nás za okupace pomineme a dostáváme se k předpisům socialistickým. Jakkoli jsou poplatné době, z hlediska legislativní techniky některé z nich tak úplně špatné nebyly – například střední občanský zákoník nebo správní řád.
Kdy jsme se tedy měli naučit tvorbě zákonů? Po roce1989 jsme se snažili, ale jaké jsou výsledky po třiceti letech? Přijme se zákon a pak následuje novela, novela, novela, novela novely atd., do nekonečna. Například občanský soudní řád – 163 novel, živnostenský zákon – 160 novel, insolvenční zákon – 39 novel, zákoník práce – 54 novel (např. za rok 2018 pět novel). Je to opravdu normální? Proč to nikomu nevadí? Skutečně se v tom pralese zákonných a podzákonných předpisů všichni vyznáme?
Vinu nese i poměrný volební systém, v jehož důsledku se do parlamentu dostává řada stran, z nich se rodí koalice – a v těch má každý na všechno jiný názor. V důsledku toho se musí stále uzavírat kompromisy, ze kterých obyčejně vznikají polovičatá řešení.
Nemalým problémem je též vlastní legislativní proces, v němž zákony navrhuje kdekdo. Následně se pak v obou komorách parlamentu takřka „na koleně“navrhují úpravy, až z toho všeho možná vyjde znění, se kterým tvůrce návrhu ani nepočítal. Mít skvělé legislativce, poslanci by mohli k návrhu zákona pouze vznášet návrhy, připomínky a svá přání, ale jejich zapracování do textu zákona by se měli důsledně vyhnout, to by měli dělat odborníci. Negativní úlohu zřejmě hraje i lobbing, ten žádným zákonem regulován není.
Reforma justice i práva je běh na dlouhou trať a při průměrné životnosti ministra spravedlnosti ve funkci (1,4 roku) snad ani nemá cenu něco začínat
Řešení v nedohlednu
Jak rozetnout onen gordický uzel našich potíží, když není k mání žádný Alexandr Veliký? A ještě navíc když si řešení pomocí ostrého meče ani nepřejeme? Stávající systém politickým stranám vyhovuje. Všichni mají šanci dostat se k moci a nikdo není za nic zodpovědný. Co si přát víc? To samé platí o připomínkách poslanců a jejich tvorbě zákonů amatérským způsobem, „na koleně“.
Řadu věcí by mohlo napravit alespoň ministerstvo spravedlnosti. Jenže reforma justice i práva je běh na dlouhou trať a při průměrné životnosti ministra spravedlnosti ve funkci (1,4 roku) snad ani nemá cenu něco začínat, zvlášť když lze předpokládat, že nástupce dá nedokončenou práci k ledu, protože má jiné priority.