Věta jednoduchá
Skladba neboli syntax: podmět, přísudek a další větné členy
Další možný typ úlohy, se kterou se setkáte v rámci testování znalostí větné skladby, je tzv. dichotomická úloha. Zde se rozhodujeme, zda je předkládané tvrzení pravdivé (ANO), či nikoliv (NE).
Nyní k samotné skladbě neboli syntaxi: věta je jednotka jazykového systému utvořená ze slov, která mají platnost větného členu. Věta jednoduchá je pak termín pro větu, která obsahuje pouze jeden určitý slovesný tvar a vyjadřuje jednoduchou myšlenku (Děti běhají venku.). Rozlišujeme:
a) větu jednočlennou – má pouze přísudkovou část (Bolí mě v zádech. Je horko.) – a větné ekvivalenty = věty neslovesné (Hurá! Jak bezvadné! Nádhera!);
b) větu dvojčlennou.
Základním prvkem věty dvojčlenné je skladební dvojice – podmět a přísudek. Podmět vyjadřuje činitele děje nebo nositele vlastnosti a shoduje se s přísudkem. Nejčastěji je vyjádřen podstatným jménem a ptáme se na něj otázkou 1. pádu a přísudkem (Petr odjel – Kdo odjel?). Rozlišujeme podmět vyjádřený (Děti přišly pozdě.), nevyjádřený (Poznali jeho auto – lze si ho odvodit z kontextu, je zřejmý z tvaru slovesa) a všeobecný (není vyjádřen a rozumí se jím široký okruh lidí – Hlásili to v rádiu.).
Přísudek vyjadřuje činnost, již dělá podmět. Pokud je přísudek vyjádřen plnovýznamovým slovesem, označujeme ho jako slovesný
(Naši přijeli včas.). Je-li tvořen sponovými slovesy (být, bývat, stát se, stávat se) a jmennou částí, jde o přísudek jmenný se sponou
(Petr se stal zvěrolékařem.).
Mezi tzv. rozvíjející větné členy řadíme předmět, přívlastek, příslovečné určení a doplněk. Předmět závisí na slovese a vyjadřuje osobu, zvíře nebo věc, kterou děj zasahuje, která dějem vzniká, které se děj dotýká. Ptáme se všemi pádovými otázkami kromě 1. a 5. pádu. Slovesa, na kterých předmět závisí, nazýváme předmětová (vidět, slyšet, povídat, nejíst atd.) a slovesa, na nichž nemůže předmět záviset, bezpředmětná.
Přívlastek vyjadřuje vlastnost podstatného jména nebo jeho význam doplňuje (dobrá káva). Rozlišujeme přívlastek shodný (krásný obraz), neshodný (vojska Řeků), několikanásobný (jehličnaté a smíšené lesy), postupně rozvíjející (náš nový spolužák), těsný (nelze ho z věty vypustit – Lidé žijící v této lokalitě mají svérázný humor. )a volný (Petr, oblečený v letním oděvu, nám zamával z balkonu.). Zvláštním druhem shodného přívlastku je přístavek vyjádřený podstatným jménem. Je rozvitý a volný, odděluje se z obou stran čárkou (Karel Hynek Mácha, významný romantický spisovatel, napsal povídku Márinka.).
Příslovečné určení závisí na slovese, vyjadřuje různé okolnosti a zjišťujeme jej pomocí otázek. Rozlišujeme příslovečné určení místa (Kde, kam, odkud, kudy? – Pojedeme do Krkonoš.), času (Kdy, odkdy, dokdy, jak dlouho, jak často? – Brzy odjedeme.), způsobu (Jak? – Pracoval svědomitě.), míry (Kolik, o kolik, jak moc, jakou měrou? – Provaz je výrazně delší.), příčiny (Proč? – Plakal bolestí.), účelu (Proč? – Volal o pomoc.) podmínky (Za jaké podmínky? – Pojedeme za slunného počasí.), přípustky (I/ani v kterém případě, navzdory čemu? – Udělala to přes můj zákaz.). Doplněk rozvíjí současně sloveso a podstatné jméno. Vyjadřuje vlastnost nebo stav za děje a ptáme se na něj dvěma otázkami zároveň (Jaký? Jak? Jako co? Jako kdo? Kým? Za koho? – Udělal to rád.).