Zelení revolucionáři? Bývávalo
Z někdejších radikálů a spontánních aktivistů se stali pragmatici skrz naskrz
Stačilo málo, aby se zavedené a zdánlivě věčné politické pořádky leckde daly do pohybu. Ke dvěma mimořádně horkým létům 2018 a 2019 se přidaly celosvětové protesty za záchranu klimatu – a najednou začalo stále víc politiků pociťovat potřebu vyjadřovat se k ekologickým tématům.
V nejrůznějších vládních dokumentech a strategiích se objevují pojmy jako „trvalá udržitelnost“či „klimatická neutralita“. A nová Komise, která převzala loni v prosinci vedení Evropské unie, si v rámci Nového zeleného údělu stanovila ambiciózní cíl – dostat do roku 2050 pod kontrolu emise skleníkových plynů – a chystá se na to vynaložit biliony eur.
Není to ještě tak dávno, co byla ochrana životního prostředí považována za doménu teoretických konferencí, politicky ovšem byla okrajová. Ve volbách mohla přinést maximálně do deseti procent hlasů a nějaké čtvrté místo v konkurenci jiných stran. To už patří minulosti. Leckde Zelení do vlád vstoupili, i když se třeba mohlo jednat o ojedinělou záležitost. To je i případ Česka, kde byli v letech 2007 až 2009 v koalici vedené premiérem Mirkem Topolánkem, ale od té doby se už branám sněmovny či Evropského parlamentu nikdy nepřiblížili.
Rostoucí síla
Jinde ještě na svou příležitost čekají. Při pohledu na současnou Evropu jsou Zelení nyní součástí kabinetů ve Finsku, Lucembursku, Rakousku a Litvě, přičemž v posledně jmenované zemi mají dokonce i premiéra, 49letého Sauliuse Skvernelise. A díky Litevcům sedí v Evropské komisi v osobě Virginijuse Sinkevičiuse vůbec poprvé zástupce se zelenými politickými kořeny. Na starost dostal životní prostředí, oceány a rybolov.
Litevský příklad je zajímavý i z jiného důvodu. Nejenom tam, ale i jinde v Pobaltí mají Zelení pramálo společného s radikálnělevicovou ideologií. Stejně tak nejsou ani primárně favorizovanou stranou pro dobře situované městské liberální voliče, kteří si mohou dovolit žít podle zásad trvalé udržitelnosti, protože na to mají. Naopak: pobaltští Zelení jsou většinou silně zakotveni ve venkovském prostředí, takže často prosazují zájmy zemědělců. Skutečnost, že jsou „zelené ideje“v rostoucí míře přijatelné i mimo velká města, potvrzují i nedávné volební výsledky v konzervativních venkovských částech Bavorska nebo Rakouska.
Jestliže se dnes hovoří obecně o Zelených, jejich síle, vlivu na veřejné mínění i šancích hrát v budoucnu klíčovou roli v politice, zabrousí pohled skoro automaticky do Německa. V jeho západní části se kdysi dokázali vůbec poprvé výrazněji politicky prosadit. První koalice s jejich účastí vznikaly v 80. letech v některých spolkových zemích pod vedením sociálních demokratů (SPD). Obvykle neměly dlouhého trvání a brzy se rozpadly, hlavně kvůli názorovým pnutím uvnitř Zelených, kde byli v permanentním klinči stoupenci radikálně-opozičního (fundamentalistického) křídla a političtí realisté. První skupina často odmítala zavedené politické struktury a mechanismy, přičemž trnem v oku jim byl i model hospodářství založený na tržních principech. Druhý proud zastával názor, že změny je zapotřebí prosazovat postupně. Umírnění získali časem navrch a výsledkem jejich působení je jakýsi „zelený politický kánon“, z něhož dnes čerpají i konkurenční uskupení.
Recyklace nápadů
V celostátní vládě se objevili Zelení poprvé v roce 1998 po boku kancléře za SPD Gerharda Schrödera. Podařilo se jim prosadit dvě klíčová opatření: daňovou reformu počítající s vyšším zdaněním ekologicky náročných činností výměnou za snížení sociálních odvodů. To mělo zvýšit motivaci firem investovat do moderních technologií, celkového rozvoje, případně i nového personálu. Druhým projektem, který dokázali Zelení uvést do praxe, bylo odstavení všech jaderných elektráren. Podle těchto plánů měla být poslední elektrárna odpojena od sítě do konce roku 2020.
Pravicové strany, které byly tehdy v opozici, sice původně obě rozhodnutí odmítaly, nakonec je ale přijaly za své. Pokud jde například o původní odpojení jaderných elektráren, kancléřka za křesťanské demokraty (CDU) Angela Merkelová sice nejprve rozhodnutí Schröderovy vlády zvrátila, avšak netrvalo ani dva roky a její kabinet se pod vlivem havárie v japonské Fukušimě vrátil k původnímu „ne“pro další rozvoj jaderné energetiky. Stal se z toho nadobro předmět všeobecného společenského konsenzu, sahajícího od postkomunistů přes sociální demokraty a liberály až po křesťanské demokraty.
Jak moc se už mezitím stali Zelení v Německu součástí mainstreamu, se ukázalo při jejich nedávné narozeninové párty, na níž si připomínali čtyřicáté výročí od založení. Do posledního detailu zinscenovaná akce ani v nejmenším nepřipomínala spontánní atmosféru sešlostí z jejich politických začátků. Tenkrát pro ně byly příznačné chaos a několikahodinové vyčerpávající diskuse o procedurálních otázkách. Mnoha delegátům pak nezbývalo nic jiného než se uklidňovat pletením svetrů, což byla svého času nejenom doména žen, ale i některých mužských delegátů.
Navíc skutečnost, že jako hlavní řečník vystoupil spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier čili nejvyšší představitel státu, jehož existenci mnozí ze zakladatelů strany odmítali, byla v podstatě oficiálním potvrzením, že někdejší ekologičtí revolucionáři už dávno přistáli v hlavním proudu německé politiky. Odráží se to i v průzkumech veřejného mínění, kde se drží stabilně na druhé příčce. Stále hlasitěji se proto hovoří o tom, že do příštích celostátních voleb, které proběhnou nejpozději na podzim 2021, by měli jít poprvé s vlastním kancléřským kandidátem, což by podtrhovalo jejich ambici vytvořit vládu. Mohou hovořit o štěstí, že jejich hlavní konkurenti o volební vítězství, křesťanští demokraté, se zrovna perou, kdo je v budoucnu povede.
V Evropě se to v poslední době politicky „zelená“. Ekologicky orientované strany se dostávají do vlád, naposledy začátkem roku v Rakousku. I díky tomu, že dokážou v rostoucí míře bodovat na venkově, kde byly zelené ideje dlouho považovány za „bláznivé“.
Když coby hlavní řečník vystoupil spolkový prezident, bylo to oficiální potvrzení, že někdejší ekologičtí revolucionáři už dávno přistáli v hlavním proudu německé politiky