Zmoudření ekologického rebela
Vprosinci 2016 dosáhli Zelení v Rakousku historického úspěchu, když jejich bývalý předseda Alexander Van der Bellen vyhrál opakované prezidentské volby proti kandidátovi pravicových Svobodných. Ale jen o tři čtvrtě roku později se ocitli na dně. Po více než třiceti letech zůstali těsně před branami parlamentu, ze dne na den museli propustit desítky zaměstnanců, rušit kanceláře, smlouvy a především s bankami vyjednat splátkový kalendář pro vracení poskytnutých úvěrů na prezidentskou kampaň.
Nejenže se do nevděčného úkolu „správce konkurzní podstaty“nikomu nechtělo, ale nebyl skoro nikdo, kdo by se ho mohl ujmout. A tak to spadlo na tehdy 56letého ekonoma Wernera Koglera. Politika, který pocitově vždycky nějak patřil ke klíčovým lidem ve straně, ale nikdy nevyčníval, typický člověk z druhé řady. Úkolu se ujal bez nároku na odměnu, protože ji nebylo z čeho zaplatit. A během dvou let se mu podařilo nejen dostat Zelené znovu do parlamentu, ale vůbec poprvé je dovést i do vlády. On sám se stal rakouským vicekancléřem. Od té doby Kogler s nadsázkou označuje návrat strany z politického záhrobí za „největší comeback v dějinách od dob Lazarových“, tedy od chvíle, kdy podle evangelia Ježíš Kristus vrátil onoho mladého muže z Betánie zpátky do života.
Rakouský Clint Eastwood
V Koglerově domovském Sankt Johann in der Haide, dvoutisícové obci ve spolkové zemi Štýrsko na jihovýchodě Rakouska, se tomu ale nikdo moc nediví. Koglera si zde pamatují jako nesmírně houževnatého člověka – a také rebela. Coby studenta gymnázia v sousedním Gleisdorfu ho koncem sedmdesátých let málem dvakrát vyloučili ze školy: poprvé když se snažil podnítit spolužáky, aby začali masově přecházet na sousední gymnázium, podruhé když nahradil židli u učitelského stolu záchodovou mísou. Během cest školním autobusem míval navzdory přísnému zákazu ve zvyku kouřit, čímž riskoval další kázeňské postihy.
V té době také založil recesistický spolek s názvem „Sdružení na zrušení středověku ve východním Štýrsku“. Byla to metafora pro zkostnatělé společenské struktury v této části Rakouska.
Když Kogler dnes vzpomíná na mládí v domovské vísce, s oblibou opakuje, že obec Sankt Johann si mezi sebe rozdělily dvě velmoci: konzervativní lidová strana (ÖVP) a katolická církev. Obě zastřešovaly veškerý tamní společenský život a pro jakoukoli aktivitu mimo tento rámec už nebylo místo. Mladí měli tenkrát na výběr: buď se do systému začlenit, nebo úplně odejít.
Už téma jeho maturitní práce z němčiny ukázalo, pro jakou cestu se Kogler rozhodl. Zabýval se v ní totiž otázkou, proč i Rakousko potřebuje stranu zelených, jaká už v té době existovala v západním Německu. Za svou argumentaci tehdy dostal jedničku.
Jedním z hlavních hesel nově vznikajícího zeleného hnutí bylo: „Mysli globálně, jednej lokálně!“Kogler si to vzal k srdci a v Sankt Johann in der Haide se postavil do čela kampaně proti vybudování nové skládky. Byl to úporný boj, který se odehrával před soudy, záležitostí se zabývali i poslanci v daleké Vídni. Spuštění skládky nakonec Kogler a spol. nezabránili, ale aspoň prosadili, že provozovatel přistoupil na daleko přísnější pravidla pro její provoz.
V roce 1980 Kogler odešel ze štýrské provincie do regionální metropole Grazu, druhého největšího rakouského města. Na tamní univerzitě začal se studiem práv a národního hospodářství – a také se poprvé výrazněji politicky angažoval. Patřil ke spoluzakladatelům občanského sdružení proti jaderné energii, jež se velmi brzy spojilo s dalšími podobnými skupinami do Alternativní kandidátky v Grazu. V roce 1983 dosáhli alternativci při komunálních volbách na první křesla – a Kogler získal jedno z nich. Již tady začalo být patrné, jak moc heterogenní je vznikající rakouské zelené hnutí. Jestliže například ve Vídni měli budoucí Zelení často levicově-anarchistickou minulost, jejich budoucí straničtí kolegové v Grazu, Innsbrucku nebo Salcburku mnohdy pocházeli z katolického prostředí.
Zásadním zvratem v Koglerově životě byla těžká dopravní nehoda, kterou utrpěl při jízdě na motorce. Měl poškozené plíce, slezinu, některé svaly mu museli lékaři znovu přišít. „Po pár týdnech, když si uvědomíte, jak velké jste měli štěstí, se začnete na okolní svět dívat úplně jinak,“vzpomínal v jednom rozhlasovém rozhovoru. A dodal: „Byl to takový náraz, že jsme obličejem gumovali asfalt. Doktoři mi ho pak museli rekonstruovat. Horní ret skoro úplně chyběl, takže ho museli částečně natáhnout z nosu.“Nehoda ukončila i jeho fotbalovou kariéru – předtím hrával za juniorku prvoligového klubu Sturm Graz.
Poslancem parlamentu se Werner Kogler
stal poprvé už v roce 1999. V té době měl pověst „člověka čísel“. Rychle si získal jméno jako stranický expert pro rozpočtové otázky. A dosud patří k rekordmanům Národní rady, jedné ze dvou komor rakouského parlamentu, protože ještě nikdy nikdo v kuse nemluvil na plénuktak dlouho jako on. To bylo v roce 2008, kdy jeho řeč k finančnímu skandálu okolo banky HypoAlpe Adria trvala přesně dvanáct hodin a 42 minut. Své vystoupení pak ukončil lapidárním konstatováním: „Tak to už bylo vlastně všechno, co jsem vám chtěl sdělit.“
Během loňského roku Werner Kogler vedl prakticky dvě celostátní kampaně. Nejprve před květnovými volbami do Evropského parlamentu, kde se musel zcela obejít bez podpůrného aparátu a vzhledem k nejistému výsledku minimalizovat náklady. Nešel do nich s ničím úplně novým, pouze vrátil Zelené k jejich původním tématům jako ochrana životního prostředí či boj proti korupci a za transparentnost. Pomohla i společenská atmosféra ovlivněná celosvětovými demonstracemi za záchranu klimatu. Pod jeho vedením ale strana především rezignovala na dřívější moralizování a pózu, že pouze ona je nositelem jediné pravdy a správného životního stylu.
Kogler také ofenzivně objížděl venkov, kde se snažil na náměstích a v hospodách odbourávat bariéry. V tomto prostředí působil autenticky, možná i díky tomu, že v družném hovoru vždycky nejpozději po třetí větě sklouzává ze spisovné výslovnosti do nářečí, čímž dává zapomenout, že je ve skutečnosti politikem z Vídně. Odměnou mu bylo 14 procent hlasů. Ukázalo se tak, že návrat Zelených do rakouské Národní rady je hodně reálný.
Krátce nato byly v zemi vypsány předčasné celostátní volby, neboť lidovecký kancléř Sebastian Kurz ukončil spolupráci s pravicovými Svobodnými. U Zelených nikdo nepochyboval o tom, že je do kampaně znovu povede Kogler. Už tehdy se začala rýsovat možnost, že o společné vládě nakonec budou lidovci vyjednávat právě se Zelenými. Když se na to novináři ptali Wernera Koglera stále častěji, odpovídal jim prakticky vždy totéž: „Uděláme to jako ve filmech Clinta Eastwooda. Nasedneme na koně a prostě se vydáme do města. Zbytek se uvidí.“
Tak jako v běžném životě, i v politice může platit, že pocity absolutního triumfu a úplného zmaru jsou někdy u sebe hodně blízko. Platí to i pro rakouské Zelené.
Kogler patří k rekordmanům Národní rady, nikdy nikdo nemluvil v plénu tak dlouho jako on. Jeho řeč k finančnímu skandálu trvala přesně dvanáct hodin a 42 minut.
Kravatový ústupek
To ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že Kogler konzervativce během kampaně vůbec nešetřil. Tu je nazval „partičkou už ne tak úplně mladých fakanů“, jindy se nahlas ptal, z čeho lidovci financují nákladnou kampaň. Ze všeho nejvíc ale do Kurzových lidí rýpal, když pravidelně citoval úryvky z evangelia, zejména pasáže pojednávající o lásce k bližním. Tím se snažil lidovcům, kteří si v posledních letech založili politické renomé na tvrdé migrační politice, připomínat jejich křesťanské kořeny. Jako dobrý znalec tohoto prostředí totiž věděl, že ne všichni tradiční voliči ÖVP jsou bezvýhradnými stoupenci Kurzova kurzu, pokud jde o potírání migrace.
Když se začátkem letošního roku, po více než třech měsících jednání, lidovci a Zelení dohodli na společné vládě, nebylo to nakonec až takové překvapení. Základními kameny koalice se staly dva příběhy: první říkal, že se daly dohromady strany, které patřily k jasným vítězům voleb, zatímco podle druhého vládní program „spojuje to nejlepší z obou světů“, tedy důraz na přísnou migrační politiku i na ochranu klimatu.
A tak se stalo, že se z někdejšího rebela proti zavedeným pořádkům Wernera Koglera stal vicekancléř Rakouské republiky a ministr sportu. Posledním záchvěvem vzpoury u něj bylo, když si jako jediný z členů budoucí vlády přišel pro jmenovací dekret k prezidentovi bez kravaty.
Netrvalo ale ani týden, a i „vázanková revolta“skončila. Na tradičním štýrském plese ve vídeňském Hofburgu, který je jednou z největších událostí každoroční plesové sezony v rakouské metropoli, nemohl Kogler coby dle protokolu „nejvýše postavený Štýřan“chybět. Všechny ale překvapil, když se na bále objevil s kravatou ve stylové zelené barvě. Nebyla pouze výrazem jeho vlastní politické orientace, ale i gestem vůči rodnému štýrskému regionu, jehož hlavním symbolem je právě zelená barva. Kogler na plese prohlašoval, že si kravatu oblékl poprvé po deseti letech.
A zřejmě tomu přišel na chuť. O pár dní později ho už zachytily kamery s vázankou v národních barvách s červeno-bílo-červeným vzorem.