Řeč zvířat už trochu chápeme

Třeba šimpanzi při objevu potravy vydávají zvuky podobné pochrochtávání. Vědci ve výzkumném centru edinburské zoo tento poznatek rozšířili a zjistili, že lidoopi zachrochtnou jinak, když uvidí jablko, než když spatří chleba. Dále se ukázalo, že šimpanzům více než ovoce chutnají krajíce.

Badatelé tedy nechali postavit dva umělé stromy, na jeden rozvěsili jablka, na druhý kousky chleba a postupně přehrávali oba typy pochrochtávání. Když zvířata uslyšela zvuk signalizující bochník, prohledávala stromy mnohem intenzivněji. Patrně měla k pátrání daleko silnější motivaci. Podle tohoto výzkumu tedy šimpanzi dokážou informovat ostatní členy tlupy nejen o tom, že objevili potravu, ale také sdělit, o jakou krmi jde. Komunikaci živočichů lze tedy do určité míry rozluštit a pochopit, co si zvířata povídají.

V bioakustice využívají odborníci dvě základní metody. Etologové nahrávají hlasy živočichů v různých situacích a snaží se popsat rozmanitost této komunikace. Nebo přehrávají zvuky a sledují, jak se zvířata chovají.

„Například kočkodani mají tři typy varovných signálů před predátory a podle nich jednají. Když někdo z opičí tlupy oznámí přítomnost dravého ptáka, zalézají do středu koruny stromu, kam opeřenec nemůže. Pokud zaregistrují levharta, prchají ze stejného důvodu na tenké konce větví, a jestliže opice signalizuje hada, vztyčí se ostatní na zadní a pozorují, kam plaz míří,“říká Irena Schneiderová z České zemědělské univerzity v Praze, která se zabývá bioakustikou.

Když outloň váhavý hvízdá

Mezi průkopníky ve využívání bioakustiky patří manželé Volodinovi, kteří působí na státní univerzitě a v zoologické zahradě v Moskvě. Díky jejich výzkumu nyní chovatelé v tamní zoo využívají hlasů, kterými gepard reaguje na pach samice v říji, a dovedou lépe odhadnout správný čas k připuštění. Podle zvukových signálů samce lze také předvídat jeho úspěšnost při páření.

Ilja Volodin a jeho manželka Jelena rovněž vyvinuli metodu, jak analýzou nahraných zvuků určit pohlaví některých ptačích druhů, když samec a samička vypadají stejně.

„Nahrávání může být sice časově a technicky náročnější, ale bioakustika je vhodnou alternativou, pokud jiné metody selhávají nebo pokud nechcete zvíře stresovat braním do ruky,“říká Irena Schneiderová.

Když odbornice působila v Zoo Praha, zkoumala hlasové projevy outloně váhavého. Tyto noční poloopice žijí převážně samotářsky v tropické části Asie a mezi sebou komunikují pomocí syčení a hvízdání. „Zajímalo nás, zda je možné podle zvuků rozpoznat dobu říje,“říká Schneiderová.

Společně s dalšími zaměstnanci Zoo Praha nahrávala outloní samičku více než rok. Analýza záznamů ukázala, že těsně před říjí začne intenzivně hvízdat. To se opakovalo každý měsíc po celý rok a říji potvrdila i veterinární vyšetření. Ovšem vyvstal další otazník. „Předpokládali jsme, že když samice zabřezne, přestane hvízdat, ale to se nám zatím nepodařilo prokázat.“

Bioakustika rovněž přispívá k rozpoznávaní zvuků vydávaných zvířaty nejen při hledání partnerů, ale také v době, kdy jsou březí a posléze přivedou na svět mláďata. Pro chovatele v zoo jde o důležité informace. Mohou slibnému partnerskému páru připravit vhodné podmínky k páření a budoucím matkám vytvořit klidnější prostředí, případně jim vylepšit jídelníček.

Zvířata vydávají charakteristické zvuky, když obsazují novou lokalitu a označují si své teritorium. Nahrávky a následná analýza pomáhají rovněž rozpoznat velikost populací v přírodě nebo identifikovat dosud neznámé druhy. V Evropě se tak podařilo objevit netopýra nejmenšího.

Díky bioakustice se daří odhalovat i takzvané kryptické druhy – živočichy na první pohled stejného vzhledu, ale jiné genetické výbavy.

Slyším potyčku ve stáji

Vědci začínají podle hlasů také poznávat, jestli jsou zvířata v pohodě. „Například když dvě běluhy přemístili do jiného zařízení, přestali kytovci několik týdnů komunikovat, přestože patří mezi velmi upovídané živočichy Stejně tak se na dva týdny odmlčely, když k nim vědci připojili skupinku tuleňů,“říká Schneiderová. Vliv mělo patrně nové neznámé prostředí, běluhy nevěděly, co je čeká, a tak na čas ztichly.

Bioakustika pomáhá vytvářet vhodné podmínky pro hospodářská zvířata. „Existují systémy prvního varování, které rozpoznají stresové hlasy prasat. Ošetřovateli to umožní rychle odhalit agresivního jedince ve skupině a včas ho izolovat. Napadené

zvíře totiž nemůže v malém prostoru stáje utéct a hrozí mu vážné zranění,“říká docent Martin Špinka z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi. Systém pracuje zatím experimentálně. Vědci nyní vytvářejí automatické algoritmy pro analýzu zvuků, ošetřovatel se díky tomu včas dozví, co se ve stáji děje.

V Izraeli už na některých farmách používají miniaturní nahrávací zařízení, která zaznamenává přežvykování a zažívání dojnic. Pro chovatele významná informace, protože optimální průběh těchto aktivit ovlivňuje kvalitu a množství mléka.

Tlumočník štěkotu

Vraťme se k otázce, jestli někdy porozumíme štěkotu psa. Japonská společnost Takara Tomy nabídla zájemcům v roce 2009 elektronického tlumočníka štěkání. Přístroj, zavěšený na krku domácího mazlíčka, zaznamenává šest odstínů štěkotu a na displeji oznamuje, jestli je pes smutný, veselý, cítí se ohrožený, šťastný, potřebuje pomoc, nebo je zklamaný z toho, že se mu něco nepovedlo. Jde o užitečnou pomůcku, nebo o „hračku“bez praktického významu?

„Psi s lidmi komunikují mnohem lépe než naši nejbližší příbuzní – primáti. Řada studií dokládá, že biologické predispozice k efektivní komunikaci ovlivnil proces domestikace a cílené šlechtění. Štěňata se však nerodí s plně rozvinutou schopností s námi komunikovat. Jak se tato dovednost dále prohloubí, závisí na zkušenostech, které získávají během života. Zejména první tři měsíce v životě štěněte jsou tedy důležitým obdobím,“říká Milena Santariová z katedry etologie a zájmových chovů na České zemědělské univerzitě v Praze.

Psi akustickými signály člověka varují nebo upoutávají jeho pozornost. Většinou se jim to daří a majitel psa může svojí reakcí úmyslně nebo neúmyslně štěkání posilovat. Magnetická rezonance ukázala, že psi jsou schopni oddělovat informační i intonační složku lidské řeči. Při vyslovení povelu tedy nezáleží jen na správné intonaci, ale i na vyslovení správného pojmu.

Vědci počítačovou analýzou rozpoznali několik parametrů hlasové komunikace psů. Důležitá je frekvence. Hluboké tóny obvykle značí vyhrůžku, zlobu a možný útok, zatímco vysoké tóny se objevují při projevech strachu či bolesti. „Pokud jsou méně ostré, mohou oznamovat radost nebo chuť si hrát. Stejné akustické parametry lze sledovat i v lidském hlase,“říká Santariová.

Významný je také rytmus štěkotu. Pokud se opakuje v rychlém sledu, značí to vysoký stupeň vzrušení a naléhavosti. Naopak delší intervaly zaznamemali vědci při nižším stupni vzrušení či vyrovnaném emočním stavu. Podstatná je rovněž délka zvuků. Krátké a vysoké tóny jsou zpravidla spojeny se strachem nebo bolestí, zatímco déle trvající zvuky v pomalejším rytmu signalizují hravost a očekávání příjemného podnětu.

Pes žije s člověkem deset tisíc let, přesto jeho štěkání moc nerozumíme. Určitou naději dává bioakustika, obor zaměřený na komunikaci mezi živočichy. Vědci už „řeč“některých zvířat částečně chápou.

Na koho míří hrozba

Ovšem pouze pojmenovat emoci nestačí. Vždy je nutné znát situaci, při které pes vydává hlasové signály. Například hluboký a rychlý štěkot znamená agresivitu, ale když vidíme, že pes stojí u plotu a dívá se na procházejícího člověka, víme, že hrozba směřuje na tuto osobu. Pokud ovšem stejně intenzivně štěká na nás, je jasné, že musíme být na pozoru.

„Maďarští vědci zkoumali, zda lidé s různými zkušenostmi se psy dovedou rozeznat jejich emoce a příslušnou situaci, ve které začnou štěkat. Základem experimentu bylo pět emočních stavů: agrese, strach, zoufalství, hravost a spokojenost a tomu odpovídající situace,“poznamenává česká badatelka. Výsledky pokusu potvrdily, že i lidé bez empirie mohou správně odhadnout, jakou emoci pes prožívá a dokážou ji náležitě přiřadit ke konkrétní situaci,“zdůrazňuje Milena Santariová.

Lidé rovněž dokážou odhadnout emoce vrčícího psa a rozlišit, kdy tento zvuk souvisí s hrou, s přítomností nebezpečné osoby nebo s hlídáním potravy.

Pokud jde o elektronického tlumočníka akustických signálů, berme v úvahu, že psí komunikace je nonverbální a přesněji jí porozumíme jen ve vztahu ke konkrétnímu kontextu. Analýza zvukových záznamů poskytuje určité informace pouze o psí emoci. Nicméně i toto sdělení může být důležité, zejména v momentech, kdy hrozí případný útok. Máme šanci upravit chování a předejít střetu kvůli nepochopení psích signálů.

Ovšem nikdy nelze posuzovat chování psa jen podle štěkotu, existuje totiž škála dalších signálů. Důležitý je postoj zvířete, jeho mimika, pohyby uší, ocasu a další pohyby. „Japonského tlumočníka bych brala spíše jako orientační ukazatel, ale zcela bych se na přístroj při posuzování vysílaných informací nespoléhala,“říká Milena Santariová.

Psi s lidmi komunikují mnohem lépe než naši nejbližší příbuzní – primáti. Řada studií dokládá, že predispozice ke komunikaci ovlivnily domestikace a cílené šlechtění.