Utrpení s kapkou naděje
Jak nejlépe vysvětlovat nejtemnější stránky dějin malým a mladým čtenářům?
Současní spisovatelé, kteří se zabývají vyprávěním určeným pro děti a mládež, čelí zásadnímu problému: jak v dnešní opatrné době, někdy až přehnaně úzkostlivě chránící dětskou duši, vysvětlovat všechny hrůzy, jimiž si lidstvo v minulosti prošlo? Je přitom jedno, zda se jedná o holokaust, nebo násilnou asimilaci domorodého indiánského obyvatelstva. Jak ale na to? Naštěstí se to někdy podaří.
Chtějí-li si uvědomělí čeští rodiče dát tu práci a s pomocí četby přiblížit svým potomkům nejtemnější stránky lidských dějin, aniž by sami měli pocit, že se uchylují k infantilizaci, mohou sáhnout hned po dvou útlých knihách, které u nás vyšly loni v čase vánočním.
V knize Francesco Tirelli a jeho zmrzlinářství se pokusila úděl Židů za druhé světové války uchopit debutující izraelská autorka Tamar Meirová tak, aby se s jejich osudem dokázali mladí čtenáři ztotožnit. Nijak přitom nelhala a nic nezamlčela, ovšem zároveň si dala pozor, aby citlivou dětskou duši příliš nezranila (což jsou mimochodem stejná kritéria, jaká se – třebaže v jiné míře – uplatňují na literaturu o holokaustu pro dospělé).
A Kanaďan Joseph Boyden v dílku Wenjack zase ukázal, jak vypadal život severoamerických indiánů zhruba před půl stoletím. Pro Středoevropany bez ohledu na věk je to vítaný a nutný korektiv tzv. mayovek z pera Němce Karla Maye, který vytvořil postavy ušlechtilého náčelníka Apačů Vinnetoua a jeho bělošského přítele Old Shatterhanda, přičemž ani jedna z figur neměla s realitou společného vůbec nic.
Jak zachránit svět
Tamar Meirová, narozena roku 1976 v izraelském městě Petach Tikva, vystudovala jak židovskou filozofii, tak literaturu. Je matkou šesti dětí, členkou literární komise izraelského ministerstva školství a náboženskou feministickou aktivistkou.
Před několika lety si povšimla, jakému problému v její vlasti, kdykoli se připomíná šoa, čelí ti předškoláci, kteří nedisponují přeživšími příbuznými holokaustu, kteří by se o svoje zkušenosti z válkou zmítané Evropy neváhali podělit. Ona sama měla v daném ohledu štěstí: její tchán Jicchak (dříve Peter) Mayer, někdejší vedoucí Katedry chemie na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, totiž prožil jako chlapec zimu 1944–1945 v jistém tehdy zavřeném budapešťském zmrzlinářství a svůj příběh často a rád vyprávěl vnoučatům.
Protagonistou jejího vyprávění se však nestal on, nýbrž jeho zachránce – Ital, kterého se Mayerovi v obavě, že by ho urazili, nikdy nezeptali, proč jim pomohl, třebaže zůstali v kontaktu. Tedy hrdina nežidovský, jehož hrdinství je – jelikož jedna z ústředních scén knihy se odehrává během chanuky neboli svátku světel, kdy se kromě jiného oslavují odvážné činy Judy Makabejského, který porazil řecká vojska – s legendárními židovskými reky naprosto srovnatelné. Neboť jak praví v epigrafu citovaná poučka z mišny, tedy sbírky výroků židovských učenců: „Kdo zachrání jeden život, jako by zachránil celý svět.“
Kdo může a kdo ne
Joseph Boyden je oproti Meirové o deset let starší, narodil se v roce 1966 v kanadském Willowdale. Coby prozaik, esejista a veřejný řečník se primárně zajímá o odkaz původních obyvatel Ameriky, jimž se usilovně a dlouhodobě věnuje. Vystudoval tvůrčí psaní a úspěch si vydobyl zejména prvním svazkem trilogie z let 2005–2013, již volně založil na osudech slavného a obávaného indiánského ostřelovače z časů první světové války pocházejícího z kmene Odžibvejů (kniha Three Day Road v češtině bohužel nevyšla, přestože autor za ni posbíral bezpočet literárních cen).
A ze stejného kmene Odžibvejů pochází i jeho Chani (poangličtěně Charlie) Wenjack, který byl stejně jako řada jemu podobných indiánských kluků a holek v 60. letech minulého století odebrán rodičům a poslán na převýchovu do internátu stovky kilometrů od domova.
Od jeho předčasné smrti v pouhých dvanácti letech, kterou už dříve připomínala kupříkladu balada domorodého zpěváka Willieho Dunna, v roce 2016 uplynulo rovné půlstoletí. Boyden se při této příležitosti rozhodl zorganizovat celou řadu projektů: kromě vlastní prózy se zasloužil o komiks, kreslený film a rockové album. A to vše, jak uvedl v jednom rozhovoru, nikoli proto, abychom se (rozuměj my bílí) cítili provinile nebo špatně, ale abychom se dozvěděli něco, co se ne vždy učíme ve škole, a společně pak šli dál.
Úmysly tedy byly v obou případech bohulibé, ohlasy však nemohly být rozdílnější. Zatímco Meirová sklidila chválu od židovských i nežidovských, věřících či nevěřících recenzentů, roku 2017 získala Cenu památníku Jad vašem a nakonec i tchánovo uznání (za odvahu, jakou by on k sepsání a nádavkem imaginativnímu ztvárnění svého příběhu nikdy nesebral, jakož i za prozíravost, jelikož si uvědomoval, že jako jeden z posledních svědků patří k nejohroženějšímu lidskému druhu – a předloni skutečně zemřel), Boyden se dočkal obvinění z kulturní zlodějiny. Vyjevilo se totiž, že mu v jeho skotsko-irských žilách rozhodně nekoluje tolik indiánské krve, jak kdysi hlásal, což prokázaly i testy DNA, před nimiž i po nichž poskytoval médiím různá neúplná – a často rozporuplná – vysvětlení. Kritici tudíž poukazovali na to, že nemůže získávat ceny určené výhradně indiánským autorům, a hodně pochybovali o tom, zda může mluvit jménem indiánské komunity.
Dodejme k tomu, že zatímco v prvním bodě „obžaloby“nejde o nic víc než čirý oportunismus, v bodě dva má na rozdíl od „indiánské“literatury přinejmenším tradice literatury o holokaustu jasno: na rasové či etnické příslušnosti autora ani postav nezáleží (viz Sophiina volba Williama Styrona), důležité je – slovy historika Otto Kulky –, aby to bylo k věci.
Skutečné dětské osudy
Jak jsme již předeslali, v centru pozornosti Meirové stojí Francesco Tirelli, který posmrtně, konkrétně roku 2008, získal titul Spravedlivý mezi národy. Že ve svém bytě, obchodě a skladišti ukrýval různě dlouho bezmála dvacet Židů a riskoval tím život, kromě jejího tchána dosvědčila i československá rodačka Chana Heilbrunová, v knize vystupující jako malá Hanička.
Meirová životní dráhu pana Tirelliho stopuje od dětství, kdy si v prosluněné Itálii hrál jak s vojáčky, tak s pojízdným zmrzlinářským stánkem. Poté ukáže, jak si dospělý Francesco svůj dětský sen splnil a k údivu všech začal prosperovat i v dalekém maďarském městě, kde následně alespoň v jeho případě vítězí dobro nad zlem. Převážně optimistický příběh víry v člověka završí až pohádkový motiv malého zázraku, jenž samozřejmě odkazuje na ten velký, co se údajně odehrál v rozbořeném jeruzalémském Chrámu – načež titulní postavu těší „vědomí, že to, co se mu podařilo vykonat, je mnohem lepší a sladší než jakýkoli kopeček zmrzliny, který kdy prodal nebo snědl“.
I Boydenův Wenjack se výrazně opírá o to, co lze zjednodušeně nazvat historickou realitou. Líčí totiž útěk dvanáctiletého Chaniho, násilně převychovávaného v anglické kultuře a katolické víře, který začal 16. října 1966 a skončil o šest dnů později, kdy jeho mrtvé tělo pokryté modřinami (způsobenými s největší pravděpodobností pády z vyčerpání a zoufalou snahou jít dál) našel pracovník železnice zhruba 600 kilometrů od domova a 60 kilometrů od školy. Následné vyšetřování prokázalo, že zemřel hladem a zimou, a i tehdejší stoprocentně bělošská porota se shodla, že byl osamělý (přátelům řekl, že chce vidět otce, jeho sestra Pearl podle vyjádření autora věřila, že byl i pohlavně zneužíván) – a nastolila otázku, zda je takové zacházení s indiánskými dětmi, které za nevyžádanou asimilaci platí ohromnými citovými problémy, vlastně správné.
Celou věc v únoru 1967 v celonárodním tisku zpracoval novinář Ian Adams. Dodnes jsou zdokumentovány případy asi šesti tisíc domorodých dětí, které se podobně „ztratily“– přičemž některé odhady uvádějí, že to je jen špička ledovce a mohlo jich být až třicet tisíc. Nicméně poslední vzdělávací zařízení tohoto typu, financované federální vládou, bylo v Kanadě uzavřeno až roku 1996.
Chani Wenjack byl stejně jako řada dalších indiánských kluků a holek v 60. letech 20. století odebrán rodičům a poslán na převýchovu stovky kilometrů od domova
Výtvarnice na obrázcích jen náznakem, střídáním světla a stínu nebo chytře umístěným detailem vystihla oproti textu chmurné podtóny, jako je klaustrofobie či strach
Traumata pro mladé
V obou případech kniha nabízí skutečný příběh dítěte, což je od dob Deníku Anne Frankové obecně chápáno jako nejefektivnější obrana proti tomu, aby se z historických traumat podávaných formou dat a čísel nestalo pouhé klišé. Jelikož se popisu hrůz šikovně vyhýbá a končí happy endem, je Francesco Tirelli a jeho zmrzlinářství v Izraeli považované za vhodné čtivo pro začínající čtenáře, tj. děti ve věku pět až osm let, zatímco v až příliš úzkostlivé atmosféře současných USA se jako ideální uvádí věk osm až dvanáct let (což je v evropsko-izraelském kontextu rozpětí, pro něž by byla vhodnější dílka pro mládež z pera přeživšího Uriho Orleva Ostrov v Ptačí ulici či Chlapec v pruhovaném pyžamu od o dvě generace mladšího Ira Johna Boynea. Oproti tomu Wenjack je jasně určen starším dětem: v domovské Kanadě se nejčastěji uvažuje o sedmé až osmé třídě. A podle některých recenzentů by se měl objevit na školních seznamech doporučené literatury.
Cílové skupině logicky odpovídá jazyk. Meirová si vyhrála s rytmizovanou prózou blížící se volnému verši, v níž se opakují slovní obraty, a potažmo jednotlivé motivy, jimiž podtrhuje koloběh dějin (zdůrazněme, že to vše brilantně zachovává překlad Lenky Bukovské z hebrejštiny), kdežto Boyden sáhl po čtenářsky náročnější metodě dvou hlasů. Jak přiznal, původně začal psát román s prozatímním názvem Sedm zápalek, nicméně záhy pocítil potřebu ho sevřít. A jelikož první vypravěč, tj. samotný chlapec, toho přirozeně na své cestě mnoho neví, širší obraz postupně doplňují zvířecí duchové typu vrány či sovy, jejichž role je víceznačná: jsou dobří i špatní zároveň, žertují i nabízejí útěchu, představují život i smrt. V jejich společnosti tak hrdina finálně je i není sám – přičemž krutou pravdu jeho posledních hodin tito duchové milosrdně zahalují do jakéhosi magicko-ekologického obrazu splynutí s přírodou.
Obrazem i slovem
Nedílnou součástí obou svazků – a s velkou výpovědní hodnotou, nikoli pouze k dokreslení – jsou ilustrace. V případě Francesca Tirelliho a jeho zmrzlinářství
je Martin Vopěnka z nakladatelství Práh moudře převzal z originálu, jelikož talentovaná výtvarnice Jael Albertová na nich náznakem, střídáním světla a stínu či chytře zvoleným a umístěným detailem skvěle vystihla veškeré chmurné a oproti textu dramatičtější podtóny, jako je klaustrofobie či strach.
U Wenjacka padlo v nakladatelství Baobab rozhodnutí původní ilustrace kanadského indiánského umělce nahradit tuzemskými, načež se úkolu už tradičně vynikajícím způsobem zhostil Juraj Horváth. Celou knihu tak posunul o něco víc k literatuře pro dospělé (jakkoli sporná a tenká se ona hranice zdá, pořád existuje); stejně jako Boyden však dokázal – abychom parafrázovali slova jistého kritika –, že „srdce má tak velké jako země, o níž se tu píše“.