Svět žen Federika Felliniho
Od narození legendárního filmového tvůrce, režiséra a scenáristy Federika Felliniho v lednu uplynulo rovných sto let. Pojďme se proto nyní ohlédnout nejen za jeho snímky, ale hlavně za jeho múzami. Nejvíc Fellinimu dala múza nejdůležitější: žena.
Asi nebudu sama, koho v životě provázely filmy Federika Felliniho. Od první chvíle jsem milovala jeho nádhernou fantazii, smysl pro skurilitu života, odvahu, s níž točil o lidské sexualitě, svobodomyslnost, ironii a sarkasmus.
Myslím, že první film, který jsem viděla v běžné distribuci, byl jeho nádherný Amarcord, vzpomínka na rodné Rimini. A přitom je to „jen“sled epizod různých žánrů, skoro anekdot nebo i klauniád, ironických, smutných, kabaretních, melancholických... ale jak geniálně jsou seskládané! Trafikantka, Štěstíčko, prďoch řítící se na motocyklu sněhovými závějemi města Rimini, strýček řvoucí na stromě „já chci ženskou“a malinká sestřička, která ho přijde rezolutně sundat. Školáci masturbující v garáži a nezapomenutelné panoptikum gymnaziálních profesorů. I ta scéna s ricinovým olejem, který při výslechu nalijí fašisti do krku Tittovu otci, byla napůl opereta, napůl horor.
Tahle Itálie poloviny 30. let, navíc v mikrokosmu provinčního města je vlastně příšerná, ale také viděná s láskou a pochopením pro lidské slabosti. Jak poznamenal režisérův životopisec Tullio Kezich, Fellini nedokázal nenávidět, i fašisty považoval za podivné, zvrácené klauny. Fellini, milovník kašírek a filmových ateliérů, které mají magickou moc změnit se v cokoli, celé Rimini postavil v ateliérech Cinecitta` . Přesto se lze dnes po Rimini projít a najít pár předobrazů z třicátých let – Grandhotel, místo zapovězených požitků, kde Štěstíčko potká svého knížete, je tu i kino Fulgor v paláci Valloni, kde ji Titto neobratně svádí. Ostatně Rimini si slavného rodáka připomíná výstavou k jeho 100. výročí narození, která sice končí 15. března, ale od dubna se přenese do Říma.
Vidět Felliniho a zemřít
V 80. letech se občas daly vidět Felliniho snímky ze 60. let v Ponrepu nebo ve Filmovém klubu v Klimentské, takhle jsme vystáli frontu na Sladký život. Přesto jsme hned v roce 1990, když ho promítali v Kongresovém sále, na něj spěchali znovu. I tehdy bylo vyprodáno. Neměli jsme komu svěřit pětiletého syna a táhli jsme ho s sebou, strašně se vzpíral a nakonec v sále vzteky usnul...
Nezapomenutelný ovšem byl zážitek ještě předtím, někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsme jako frekventanti kurzů italštiny dostali v Italském kulturním institutu možnost zhlédnout film Casanova di Federico Fellini, který v Československu nikdy do distribuce nešel, nejspíš aby se občané žijící v reálném socialismu nezkazili hanbatými scénami. Měl pověst skandálního dílka, ale jak se ukázalo, nic hanbatého tam nebylo. Byl to snímek sofistikovaný, ironicky perziflující mýtus nadsamce. Fellini Casanovou pohrdal jako strojem na sex. Chtěl ho ukázat jako výsměšnou karikaturu lidského typu, však také varianty tohoto antihrdiny nacházíme ve všech jeho filmech, ale také jako odlidštěné monstrum.
Za tím účelem jeho představitele Donalda Sutherlanda vydatně „mučil“. Kanadský herec byl profesionál a mučit se nechal i přesto, že trávil hodiny v maskérně, vyholili mu obočí a „zvedli“čelo. Diváci ovšem z jeho těla viděli hodně málo, Felliniho Casanova sex provozoval v jakémsi směšném „nachtlajblu“a nosil s sebou metronom v podobě kovového ptáka, který určoval rytmus jeho kopulačních pohybů. Film se promítal v kapli Šporkova paláce a ta praskala ve švech, i když osmdesát procent diváků tomu, co se na plátně říkalo, nerozumělo. Důležité bylo vidět aspoň kus. Při rvačce o místa se ohledy nebraly, vzpomínám na Josefa Kemra, na kterého zbyla židle za sloupem, takže viděl jen polovičku plátna, ale vydržel. Z horečnaté atmosféry v sále a bizarních dějů na plátně mi v hlavě uvázl moment, kdy při scéně s obryní v kádi v cirkuse zazní najednou česká věta „kroutí se jako had“. Dodnes nevím, jestli se mi to zdálo, ale protože Felliniho obklopovaly i české dámy, mohl něco takového do svého panoptika vsunout.
Smyslnost nebo křehkost
Fellini měl rád ženy bujných tvarů. Dokonce měl slabost pro ženství téměř obludné, vzpomeňme na prsatou trafikantkuv Amarcordu, která přitiskne nebohého školáka mezi svá ňadra, až skončí v posteli s horečkou. Fascinovala ho živočišnost. Marie Párová, česká herečka, která se usadila v Římě, kde hrála v četných muzikálech a vytvořila epizodní role v několika Felliniho filmech, vzpomínala, že ji nadšeně pozoroval, když s chutí jedla, byl tím přímo uchvácený.
Připomínat Anitu Ekberg snad ani nemá cenu, tato švédská valkýra Fellinimu učarovala. Ještě jednou jí složil hold ve snímku Interview, v trochu hořkém a nostalgickém dodatku ke Sladkému životu. Marcello Mastroianni, věčné režisérovo filmové alter ego, přivádí japonské novináře do její římské vily na via Appia. Marcello jako kouzelník vyvolá mladou Anitu zpoza filmového plátna, jejich současné siluety spolu tančí a rázem se všichni přenesou do slavného filmu, do časů svého mládí. Oba herci se znovu drží v náručí při tanci v Caracallových lázních. Střihy do reality vyvolávají nepojmenovatelný smutek z nemožnosti zastavit čas, z toho, jak i když duše nestárne, tělo ji zrazuje. Tak nádherně nostalgickou scénu uměl natočit jen Fellini.
Anebo divoženka Saraghina, démonická nadžena ve snímku Osm a půl. Má své doupě u moře a pro puberťáky znamená první erotickou zkušenost. Zajímavé je, že pěvkyně Edra Gale, která ji hrála, byla původem rovněž Češka z Chicaga a snila o tom, že se prosadí v Itálii. Role Saraghiny odstartovala její kariéru, která nebyla nijak oslňující, hrála spíš střední role třeba ve filmu plném hvězd Co je nového, kočičko, jehož scénář psal Woody Allen.
A přitom byl Fellini ženatý s křehkou a něžnou Giuliettou Masina. Věrný jí nebyl, ale celý život ji miloval a nikdy by ji neopustil. Poznali se v době, kdy Giulietta studovala literaturu na římské univerzitě La Sapienza. K divadlu ji přivedla ovdovělá teta, u níž v Římě žila.
S Federikem se potkali roku 1943 v rozhlasových studiích EIAR (předchůdce RAI). Mladá herečka vytvořila postavu Palliny v seriálu o mladém manželském páru Cico a Pallina, jehož scénář budoucí režisér napsal, také začínala v divadle. Federico teprve nedávno dorazil do Říma, pracoval v oblíbeném satirickém časopise Marc’Aurelio a snil o dráze režiséra. Když vzpomínal, jak se seznámili, řekl: „Nepamatuji si naše první setkání, protože ve skutečnosti jsem se narodil v den, kdy jsem Giuliettu poprvé uviděl. Měla v sobě tajemství, to ona držela v ruce klíč ke všem kouzlům a záhadám života, vzala mě za ruku a odvedla do míst, kam bych sám nikdy nedošel.“
Zůstala jeho múzou po celý život. V závěru svého života trochu připomínali mytický pár věrných staroušků Filémóna a Baucidu. Giulietta zemřela jen pět měsíců po svém muži a přála si, aby jí na pohřbu zazněla hudba Nina Roty ze Silnice. Jeden z přátel povahu jejich manželství vyjádřil lapidárně: „Giuliettu zrazoval tělem mnohokrát, nikdy však srdcem.“
Spojoval je i smutek ze smrti syna Pierfederika, který zemřel měsíc po narození. Všichni tři spočívají na hřbitově v Rimini. Jejich hrob je skutečně surreálná plastika, připomíná kovovou příď lodi, ale může to být i plachta, která se chce rozletět. Stojí na žulové desce, do níž je zapuštěná vodní plocha. Fellini miloval lodě, však to byl kluk, který vyrostl u moře. Ale jeho velkou láskou byli klauni, učaroval mu cirkus jako životní filozofie. Na jeho hrobě by mohli být i oni. A jistě by se mu líbilo, že do jeho pomníku před pár lety naboural osmdesátiletý stařík, který jel na hřbitově autem a voda na žulové desce jej prý oslnila.
Giulietta a její vlastní duchové Giulietta byla výjimečná herečka. Byla to vlastně klaunka, u nás k ní byla často přirovnávaná podobně éterická Jiřina Třebická. Měla jedinečný dar mimiky a její schopnost vyjádřit hloubku citu, bezelstnost a důvěru chyceného zvířátka jen pohledem očí nepřestane udivovat. Je to nejen dojemná a melancholická Gelsomina v Silnici, ale ještě smutnější postava byla její důvěřivá prostitutka Cabiria v Cabiriiných nocích, která nikdy nepřestane snít o lásce.
Fellini ženy miloval, měl různé avantýry, jeho žena byla trpělivá, tichá a odpouštějící. Pravý opak trochu cirkusové a smyslné krásky Sandry Milo, s níž měl Federico sedmnáct let paralelní vztah. Do vily, kterou manželé Felliniovi měli u moře ve Fregene pár kilometrů severně od Říma, kde pláže navazují na piniové lesíky, ji přivedl scenárista Ennio Flaianno.
A ona pak hrála ve Felliniho skvělém filmu Osm a půl Carlu, milenku hlavní postavy, režiséra Guida Anselmiho, který prochází tvůrčí krizí.
Milo to po letech nevydržela a o vztahu promluvila, ale měla tolik vkusu, že tak učinila po smrti Federika a jeho ženy. Režisér ji prý přemlouval, aby svůj vztah zveřejnili, s tím, že se s ní ožení, ona ale odmítla. Giuliettu ale měla velmi ráda, vážila si její inteligence a taktu, nežárlily na sebe a vlastně žili ve třech, prý to byla společná domluva. Dnes šestaosmdesátiletá Sandra má zjevně štěstí, že oba svědci této symbiózy už nežijí. Fellini ale měl i jiné milenky, stálicí byla lékárnice, která mu pomáhala s depresí, a provokativní feministická spisovatelka.
A ještě ke snímku Giulietta a duchové. Není snadný k pochopení, možná je až přehlcený symbolikou, ale Felliniho imaginace tu vystoupala do oblačných výšin. Je to jeho první barevný film. Nevznikal lehce, je plný přízraků, sen se mísí s realitou, nejspíš se v něm odráží i psychedelická inspirace (Fellini tehdy experimentoval s LSD). Ale je to také příběh Giulietty, podváděné manželky, ženy ve středním věku, která neví, co si má počít se životem, jak se osvobodit. Ženy hledající a nacházející sebe sama, svou nezávislost. Masina tu vlastně hraje sama sebe a není ani překvapivé, že milenku jejího muže (Suzi-Iris) ztvárnila Sandra Milo.
Autorem výpravy byl Piero Gherardi a jeho úchvatné fantaskní kostýmy jako by otevřely novou etapu Felliniho tvorby. Mistrovským kusem tohoto opulentního výtvarného stylu je určitě církevní módní přehlídka v Romě, po Rimini dalším městě, z jehož lásky se Federico vyznal. V knížce Dělat film Fellini líčí, že se řada jeho filmů zrodila z barvitých snů, které se mu od dětství zdály. Makabrální defilé kléru v šílených kreacích, stejně bizarní jako ironické, muselo mít původ v nočním snění.
V Romě dosáhla Felliniho mánie vytvářet dokonalou umělou realitu vrcholu, nechal například postavit půl kilometru dálnice se vším všudy. Roma je ale také film o neodvratném zániku a pomíjivosti. Všechno zmizí tak jako antické fresky náhodně objevené při ražení tunelu metra, které nemilosrdně zničí denní světlo a vzduch.
Žena je nadaná mnohem větší životaschopností než muž, je prozíravější – a co více, muži dojdou spásy jen díky ženám. Tento faustovský motiv se vine celou Felliniho tvorbou.
Žena na piedestalu
Ještě zpátky k Felliniho ženám. Vždy uměl najít originální představitelky a také z nich uměl dostat přesně to, co potřeboval. Nádhernou Anouk Aimée, Francouzku, která hrála ve Sladkém životě znuděnou bohatou dědičku Maddalenu, přinutil, aby pro roli utrápené manželky v Osm a půl zhubla, nasadil jí brýle a namaloval pihy na nos. Často také jeho herečky už v jiných filmech tolik nezářily: třeba představitelka Marcellovy přítelkyně Emmy ze Sladkého života Yvonne Furneaux, stejně jako Magali Noël, jež hrála ve Sladkém životě av Satyriconu a zvlášť se proslavila v Amarcordu. Její Gradisca – Štěstíčko, jeden z erotických idolů puberťáků, byla neopakovatelná. A stejně významná filmová role ji už nepotkala.
Svou úctu, obdiv i dobrovolné podřízení se ženám Fellini dost výmluvně demonstroval ve Městě žen, jakkoli je film míněn i jako výsměch militantnímu feminismu. Hlavní hrdina Snaporaz (Marcello Mastroianni) tu prožije horečnatý sen, dostane se do světa žen, je jimi zajat, sváděn, hýčkán i terorizován. Některé motivy a vize se opakují nebo se rozvíjejí do jiných poloh, ale film opět nese nádherná sebeironie tvůrce. Žena je podle Felliniho nadaná mnohem větší životaschopností než muž, je také prozíravější – a co více: muži dojdou spásy jen díky ženám. Tento faustovský motiv se ostatně vine celou Felliniho tvorbou.
Možná by se i Fellini dnes dočkal obvinění ze svádění hereček, jeho harém by byl odsouzen a asi by se do dnešní hyperkorektní a vlastně nesvobodné doby nehodil. Když to píšu, uvědomuji si, jak je to absurdní. Natočil své nádherné filmy plné erotiky, ironie a nadhledu, i když ho za ně církev dávala do klatby a označovala ho za antikrista, což v katolické Itálii nebylo a není zanedbatelné. Zůstal svůj do poslední chvíle, vždyť den před smrtí mu přítel přinesl časopis, na jehož obálce byla fotografie italské modelky v tak přiléhavé róbě, že vypadala jak nahá. Federico na jednu půlku jejího pozadí svižně nakreslil panáčka s bublinou, který říká: „Tady chci zůstat...“