Moment překvapení
V roce 1950 se ovšem rozhodl, že lépe se mu bude žít a tvořit na sever od 38. rovnoběžky. V Severní Koreji šťastně přežil nepřízeň režimu a zákaz psaní, který na něj byl uvalen v roce 1956 a zrušen o čtyři roky později. Působil jako profesor na univerzitě v Pchjongjangu a zemřel v roce 1986.
V době, kdy budoucí režisér Pong Čun-ho dospíval, vládl v Jižní Koreji vojenský režim a jeho dědeček byl na seznamu nežádoucích autorů, vyhozených ze školních osnov a z regálů knihoven – těžko si představit, že by taková věc mladého člověka neformovala k více či méně revolučním myšlenkám. V roce 1988 začal studovat sociologii na prestižní univerzitě Jonse a zapojil se do studentského hnutí, stále ještě poznamenaného událostmi z roku 1980, kdy si tvrdý vojenský zákrok vůči studentským demonstracím vyžádal stovky obětí. V době Pongových studií se prodemokratické protesty studentů opět vyostřovaly a nakonec vedly k ústupkům režimu a k vyhlášení přímé prezidentské volby.
Expres Hongkong –
San Sebastián – Cannes
Sám Pong prý nebyl žádný velký aktivista a zapojil se především prostřednictvím karikatur, které kreslil do studentského časopisu. „Je ale jasné, že se během studií formoval jeho pohled na svět a že to v něm vzbudilo citlivost vůči sociálním otázkám,“citoval list New York Times v nedávném režisérově portrétu slova, která o Pongovi vyřkl producent jeho prvních filmů Tcha Sung-jai.
Vzdělávání budoucího režiséra přerušila povinná vojenská služba, po níž dokončil sociologická studia a také absolvoval dvouletý program na korejské filmové akademii. Už jako student sociologie ovšem založil studentský filmový klub a začal natáčet první krátké filmy na kameru, kterou si pořídil za výdělek z brigád ve školní kantýně. Jeho filmařské vidění prý formovaly klasické hollywoodské filmy, které se daly sledovat o víkendech v korejské televizi, ale také o něco peprnější snímky, jež vysílal kanál AFKN, určený pro americké vojáky v Jižní Koreji.
Jeho talent byl zřejmý od počátku – už jeho krátké absolventské snímky z roku 1994 putovaly na festivaly do Vancouveru a Hongkongu. Na uživení to však ještě nebylo, a tak si Pong Čun-ho na počátku své filmařské kariéry vydělával mimo jiné pořizováním videozáznamů ze svateb. Svůj první celovečerní film natočil v roce 2000. Lístky na snímek Pes, který štěká, nekouše si koupilo jen 100 tisíc diváků a o komerční úspěch tedy zatím rozhodně nešlo. Zato však tento film vyhrál hlavní cenu na festivalu v Hongkongu a do soutěže jej pozvala i přehlídka ve španělském San Sebastiánu.
V San Sebastiánu soutěžil i druhý Pongův celovečerní film, Pečeť vraha z roku 2004, a ten už tam získal Stříbrnou mušli pro nejlepšího nového režiséra. Detektivka inspirovaná skutečnými událostmi se vrací na přelom 80. a 90. let, kdy v Koreji řádil tajemný sériový vrah mladých žen. Jednou z opor filmu byl Kang-ho Song, herec s ochotnickou minulostí, který se postupem času stal korejskou filmovou hvězdou a září i ve snímku Parazit. V Pečeti vraha má roli nevzdělaného venkovského policajta, který se snaží splnit úkol, jenž je nad jeho síly (ovšem nestačí na něj nakonec ani studovaná posila ze Soulu). Ve filmu nejde jen o napínavé pátrání po vrahovi v retro kulisách, ale zejména o studii zničující touhy ukončit případ a označit pachatele, a to za téměř jakoukoli cenu a bez ohledu na pravdu.
Motiv mentálně zaostalého mladíka, z něhož se policie snaží drsnými metodami vynutit přiznání k vraždě z vilnosti, využil Pong Čun-ho znovu o devět let později ve filmu Matka. Zřetelně zde zapojil svou schopnost překvapit diváka nečekaným zvratem a zdánlivě předvídatelný tok příběhu stočil ke zcela odlišné výpovědi. Sleduje sice jinou stranu situace z Pečeti vraha, ale ukazuje stejně destruktivní zaťatost: matka obviněného mladíka vyráží na válečnou stezku, aby svého syna zachránila. Stejně jako policisté v Pečeti vraha však chce vidět jen svou variantu příběhu, a když se této verzi něco vzpříčí, promění se hrdinná zachránkyně v bezohledného zločince.
Česká stopa ve sněhu a proklatý Harvey Weinstein
Mezi těmito dvěma tematicky spřízněnými a relativně civilními snímky Pong Čun-ho natočil film Mutant, který ukázal jeho ambice na poli bizarního sci-fi thrilleru. Po úspěchu Pečeti vraha si mohl dovolit pracovat s poměrně velkým rozpočtem 12 milionů dolarů a díky tomu věnoval publiku v Koreji i ve světě děsivou příšeru, která obývá řeku Hangang a přilehlou kanalizaci, žere a unáší lidi a je téměř nezničitelná. Do tradičního schématu takového příběhu však Pong Čun-ho dosadil působivé rodinné a sociální drama, navíc s groteskními prvky. A opřel se též do americké přítomnosti v Koreji – lidožravý mutant vznikl proto, že americký vojenský patolog nařídil svému korejskému podřízenému vylít do řeky nebezpečné chemikálie. Filmovou příšeru si ostatně nechal Pong Čun-ho skutečně vyrobit v Americe, v sanfranciské
Konzervativci už se tolik nezlobí
Bylo by divné, kdyby se Pong Čun-ho nedočkal obvinění z šíření levicových či přímo marxistických idejí, z antiamerikanismu nebo z ekologického aktivismu. Oporu pro to lze v jeho filmech bezesporu najít a nejspíš je na to nekonformní tvůrce také patřičně hrdý.
Zároveň však nelze jeho snímky rozhodně označit za nějaké přímočaré agitky: téma společenského konfliktu podává Pong Čun-ho s ironií a často se skeptickým pohledem na protagonisty třídního či jiného pokrokového boje. I ve filmu Okja, který velmi přímočaře kritizuje bezohlednou hrabivost americké korporace, se najde místo pro takřka montypythonovské vtipkování na účet uvědomělých ochránců zvířat, kteří dogmaticky střeží posvátnost svého poslání – a jeden z nich asi brzy umře, protože odmítá sníst byť jen rajče, aby neubližoval životu na planetě.
V Koreji se Pong Čun-ho momentálně těší celonárodní přízni, ale donedávna si jej často brali na paškál zástupci konzervativních kruhů a obviňovali jeho filmy (včetně Parazita) z komunistické propagandy – takové hlasy zaznívaly ještě i poté, co Parazit zvítězil v Cannes. Oscary však prý všechno změnily, a jak referuje korejský dopisovatel listu New York Times Choe Sang-Hun, konzervativní kandidáti v někdejším Pongově domovském městě Tegu navrhují vybudovat režisérovo muzeum a sochu a pojmenovat po něm ulice. A podle mluvčího hlavní korejské opoziční konzervativní strany je oscarové vítězství Parazita „monumentální úspěch, který rozšířil sílu jihokorejských filmů a kultury po celém světě“.
Pong Čun-ho se nyní může spolehnout, že ať si vymyslí cokoli (a v jeho případě opravdu nikdo předem netuší, co by to mohlo být, a opravdu to může být úplně cokoli), Hollywood udělá vše, aby mu jeho sen pomohl uskutečnit.
„Je to cesta k nevýslovným pokladům,“komentuje v magazínu Variety Pongův oscarový triumf analytik Jeff Bock. „I když už natáčel filmy, jaké chtěl, teď nad nimi bude mít ještě mnohem větší kontrolu. Řekl bych, že se mu už nikdy nepřihodí situace jako s Ledovou archou, kde jej odstavili od kormidla. Teď je na své lodi jediným kapitánem.“
Ve stejném textu Variety připomíná, že naposledy se Pong o svých plánech vyjádřil v listopadu – prý má v hlavě dva projekty, jeden anglický a jeden korejský, a ani v jednom případě nemá jít o žádný velkofilm. Ale kdo ví?
Pong publiku věnoval děsivou příšeru, která žije v kanalizaci a unáší a žere lidi. Do tradičního schématu takového příběhu však zasadil působivé rodinné a sociální drama.