Já budu hladová chodit po špičkách
Cesta k Baletkám není snadná. Nejdřív čtenář musí hodit za hlavu několik mediálních výstupů, v nichž se s předstihem dozvěděl, že v této próze je popisováno to, jak hrozně je zacházeno s mladými baletkami. Člověk si totiž říká: Kvůli tomu je potřeba psát novelu? A též: Jak to, že všichni ti bojovníci za práva druhých, všichni ti korektní hysterici nedostali rodiče a učitele těchto nebožátek stojících věčně na špičkách už dávno do šatlavy? Zkrátka vše jako by nasvědčovalo tomu, že půjde jen o další příspěvek v oblíbeném žánru „chlubíme se, jak jsme (byli) blbí“.
Baletky navíc nejsou knižní prvotinou Miřenky Čechové (1982). Již přede dvěma lety vydala velkoformátovou knihu
Miss Amerika, kde se mísí český a anglický text s bohatým výtvarným doprovodem. Tento soubor má navíc totožný název jako autorčino taneční představení a je natolik rozkročeným dílem, až zanechává vnímatele v rozpacích. Stejně jako jeho samotná textová složka, jež byla následně načtena Českým rozhlasem. Má to tempo, má to vtip, ale proč vlastně poslouchat úporné návody na to, jak uspět v New Yorku? Podstatnější je zde navíc ono uspět, tedy snaživost, nikoli být dobrý.
A ještě předtím, než se budeme zaobírat samotnou novelou Miřenky Čechové, kterou vydala Paseka, bude užitečné si ukázat rovněž další cestu, jež k Baletkám vedla. Totiž pronikání houštím nově vydané české prózy.
Samá zklamání
Na Zlaté vidění Martina Ryšavého (1967) se ten, kdo četl dvoudílné Cesty na Sibiř a především román Vrač, musí těšit. Po dlouholetém odmlčení přichází pozoruhodný tvůrce s objemným románem. Ovšem Zlaté vidění není jen objemným románem, ale nakonec i značným zklamáním. Monotónnost velmi dlouhých dopisů psychicky poněkud porouchané ženy, jež píše někomu, koho poznala pouze letmo, je velice brzy ubíjející, i když si stokrát můžeme říkat, že přesně taková bezohledná sebestřednost je erbem současnosti. A bohužel nenastane ani to, co se u rozsáhlých románů stává – že po překročení jakéhosi údolí stínu dostává opakování, monolitičnost díla novou, vyšší kvalitu.
Důvod mělo taky vyhlížení nového počinu Igora Malijevského (1970), neboť jeho předchozí, povídková kniha Měsíc nad řekou Tejo naznačovala, že by si tento autor do budoucna zasloužil více pozornosti a že by mohl svůj literární výkon ještě povýšit. Román Otevřený prostor však zarazí už tím, že je složen z většinou dvou- či třístránkových kapitolek, ovšem hned ta úvodní je patnáctistránková – což se jeví jako začátečnická chyba, neboť právě první kapitola by měla být krátká a navnadit. Napomeneme se, že na tyhle technické záležitosti prozaik patrně záměrně nedbá a že to ještě o celku nic nevypovídá. Otevřený prostor ale naneštěstí nedrží příliš při sobě a hlavně neudrží čtenářovu pozornost – pár bizarních detailů z přežívání kancelářských krys, to je na román málo.
Ve své prvotině Jiné životy Hynka Harra se Jakub Dotlačil (1979) vydal do dávné historie, nyní se v Až zhasneme rozhodl zakousnout do devadesátých let. To byl důvod, proč se těšit na tento román. Autor je jistě obratný stylista, avšak nedaří se mu želbohu sestrojit věrohodný románový svět – opět narážíme na to, že všechno je chatrné, nedotažené, nedobarvené, takový český evergreen. Navíc se v textu objevují podivné didaktické pasáže, jako kdyby byl určen dnešním maturantům odněkud z Chile: „Když mi bylo šestnáct, došlo v naší zemi k revoluci. Šestnáct let by byl ideální věk, kdyby osmdesátý devátý rok představoval jednu z těch revolucí, které se v bojové frontě dožadovaly skoncování s dějinami: 1789, 1848, 1917, 1948. Ale tohle byla jiná revoluce. Sametová revoluce, nazvali ji Češi a byli pyšní na ten zjemňující přívlastek.“
Šmejděníčko šmejdění
Z pozůstalosti publicisty Vojtěcha Varyše (1985–2018) teď vyšel román Na vrcholu zoufalství. Tak že by toto byl skrytý poklad české literatury? Všechno v textu neustále slibuje, že půjde o cosi neotřele vtipného a uvolněně rozjetého. Opravdu se v románu neustále pije, souloží a mluví vulgárně, ale humoru se příliš nedostavilo. A co se týče oné „jízdy“, člověk má pocit, že se sice jede na plný plyn, avšak se zataženou ruční brzdou. Veškerá ta divočina je totiž naprosto všední a nevzrušivá. Jediné, co stojí vzhledem k tématu tohoto článku za pozornost, je replika jedné z postav: „Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu…“
Stanislav Beran (1977) působí v současném literárním světě sympaticky – upozorňuje na sebe výhradně knihami. Zároveň je třeba říct, že je jedním z mála ze stáje brněnského Hosta, jemuž se nepodařilo stát se laureátem nějaké ceny či autorem dobře prodávaných knih. Po čtyřech knihách jindřichohradecký prozaik nyní přestoupil do Odeonu, možná s očekáváním, že se konečně něco změní. A stejné očekávání má i čtenář, když útlou Kocovinu bere do ruky – aby skrze ni konečně nahlédl autorovu neokázalou kvalitu, navíc v příhraničním příběhu. To zní velmi slibně. Ovšem to by zde ona neokázalost nesměla být nerozlučně spjata s nevýrazností, z níž rezultuje čtenářova lhostejnost vůči postavám – a tedy jen další zklamání.
A na dovršení všeho dorazila ještě novinka Petry Dvořákové (1977) s názvem Vrány. Jedná se o plod další autorky, která na základě toho, že se o její předchozí knihy zvedl čtenářský zájem, pojala patrně podezření, že už bude snášet výhradně zlatá vejce, a tak publikovala tuto novinku nedlouho po literárně ušlápnutém Chirurgovi. Hned na první stránce Vran nás knokautuje otázka: „Tobě tekla z prciny krev?“To není vtip, nejde o humoristický román. Je to pouze naprostá absence literárního vkusu – přičemž samozřejmě nejde o to, co je popisováno, nýbrž o to, jak je to popisováno. Aby bylo jasno, o jak hodnotnou literaturu se jedná, stačí odcitovat z náhledu knižní influencerky Lucie Zelinkové: „Vrány jsou vynikající… vyprávění je velice jednoduché, přístupné a banální… je to něco mezi šmejděníčkem šmejděním v Prostřenu a druhou půlkou týdne ve Výměně manželek.“
To vše zde nebylo dáváno na odiv proto, aby bylo zřetelné, co všechno musí chudák recenzent přečíst a jak moc je mu po tom špatně. Hrát s takto odkrytými kartami je totiž užitečné proto, aby bylo nastíněno, proč potom recenzenti mívají tendenci tak snadno propadat dojmu, že vzniklo něco výjimečného, když se setkají s dílem, kde najednou nic nedrhne. Ano, jakmile pak něco bez problémů dočteme, máme hned pocit, že jde o cosi epochálního. Nicméně ještě by to chtělo samozřejmě něco víc – aby šlo o dílo, na které bezprostředně po dočtení nezapomeneme.
Navždy Praha
Snad tato charakteristika sedí právě na Baletky Miřenky Čechové, u nichž je už v tuto chvíli – byť je nový rok teprve v rozběhu – patrné, že budou patřit mezi nejvýraznější letošní počiny. V úvodu svazku jako by byl přítomen ještě dozvuk Miss Amerika, neboť první stránky obsadil výtvarný doprovod. Ani tak se ovšem nejedná o žádný tlustospis – a tak se potvrzuje, že pokud se české literatuře na poli prózy daří udržet jakousi laťku, bývá to u drobnějších prací, počínaje fejetony Petra Borkovce a konče něčím, co je obvykle spíš novelou než románem.
Miřenka Čechová přitom nastupuje na čtenáře se suverénním rukopisem – zadýchaný styl, který však nepůsobí nijak uměle, jako kdyby si autorka dopředu řekla „teď budu odsekávat, ať to sviští“a přitom by to neodsýpalo. Hlavní proud vyprávění je prokládán výňatky z deníku – je jedno, zda autentického, či vymyšleného –, takže celek nepostrádá pestrost. Výhrou navíc je, že ono „jiné“tu nebrzdí tempo, jak tomu bývá v nyní poměrně častých případech, kdy prozaici na této druhé textové koleji používají zdlouhavé citace z médií.
Vypravěčka Baletek výborně balancuje na hraně mezi popisem dívenky, jež je divoká a vzpurná, aby uspěla ve velkém, nesmiřitelném světě, a mezi nedomazleným uzlíčkem nervů, jenž se už od deseti let, kdy přišel do Prahy na konzervatoř, bojí toho, co bude a čím v životě (ne)bude. Přičemž je nutno zdůraznit, že ona autorská suverenita spočívá taky v tom, že nic není zakrýváno, naopak je všechno vzato do hry – trapné, pitomé, tělesné i dobové.
V závodě o přežití ctižádostivé slečinky se přelévá jedno přes druhé – jednou je ještě dítě, jindy už skoro dospělá, jednou věčně vyhladovělá poslušná žačka, jindy rebelka s čímsi pod jazykem na taneční party. Tomuto promíchávání napomáhá též fakt, že kapitoly jsou často pojednáním určitého tématu.
Miřence Čechové se přitom podařilo vytvořit i velmi intenzivní obraz Prahy devadesátých let, jen tak mimochodem, mezi vším tím vyděšeným cupitáním na špičkách. Fragmentární syrovostí Baletky připomenou Konec nylonového věku Josefa Škvoreckého. Tato dvě díla mají společný rovněž jeden podstatný motiv – pocit svých hrdinů, že je jen Praha, a pokud Prahu ztratí, otevře se před jejich životem velká propast. Tak je to líčeno v Baletkách u spolužaček, které se bojí vyhazovu, případně se mu ocitnou tváří v tvář. Úplně vše jako by bylo najednou ztraceno, prohráno.
Stejné je to v Konci nylonového věku, kde zas ničí mladé životy umístěnky: „Profesor neřekl nic. Zahořely mu tváře. Hanbou. V úterý do Luxoru nepřijde. Úterý spadá do Hacašprndovic… po půlnoci potáhnou s basou místo standarty po Václaváku, rozjedou se do teplých bytů s ústředním topením na Hanspaulce; to on už bude dávno ležet, navždy ztracený, pod pruhovanou duchnou v studené chalupě, ze světa zavátý v Krušných horách na měšťance.“
Úspěšná tanečnice a režisérka Miřenka Čechová otevírá novou sezonu české literatury nadějně. Její novela Baletky je opravdu výrazným textem, který má vlastní styl a neopadávající tempo. Taková literatura si zaslouží pozornost, chválu a třeba i vyvézt do světa.
Baletky jsou rozhodně dílem, jímž by se česká literatura mohla pochlubit, a které by tak mělo být co nejrychleji přeloženo do co největšího počtu jazyků…
Ještě horší než vojna
Baletky tedy nabírají na síle tím, že je v nich zachyceno úsilí těch, kteří se chtějí udržet, kteří se nechtějí vrátit domů, do gubernie – mezi úspěchem ve velkém světě a posměchem na maloměstě je často pouze nepatrný krůček. Především však jako by novela Miřenky Čechové těžila z toho, že popisuje příběh, kdy jedinec bojuje s nějakým systémem, se vším tím aparátem učitelů a dozorců na škole a internátu. Jistě, je to dobrovolné, ale jak již naznačeno, v sázce je přesto hodně.
Zapálená feministka by určitě neopomněla podotknout, že jde vlastně o převrácení tradičního příběhu 20. století – v němž je hlavní postava na vojně či dokonce ve válce – do ženské podoby. Nejde zde tak o to proti něčemu bojovat, když se nám zrovna chce, jak je to obvyklé dnes, nýbrž daleko spíše čelit, odolávat trvalému tlaku, nepodlehnout.
A pokud byla řeč o tom, že české literatuře se daří udržet na slušné úrovni jen prozaické texty určitého rozměru, pak je dobré ještě dodat, že nejzdařileji ve zdejším prostředí vyznívají díla (kvazi)autobiografická, v nichž nejde ani tak o dramatický oblouk, jako spíš o sebevyjádření, o očistnou zpověď. Podle někoho je to možná lyricky nedomrlé, nicméně lepší kompaktní novela než chabý pokus o románovou katedrálu.
Jestliže existují státem placené úřady zabývající se propagací tuzemského písemnictví v zahraničí, už by jejich zaměstnanci měli začít čeřit vody, jelikož Baletky jsou rozhodně dílem, jímž by se česká literatura mohla pochlubit – a které by tak mělo být co nejrychleji přeloženo do co největšího počtu jazyků… Nezáleží totiž na tom, jestli je někdo zavedený spisovatel, či nikoli, nýbrž na tom, jaká je ta kniha, kterou vydal.