Co si počít s Thermalem?
Rekonstrukce karlovarského hotelu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyvolává nečekané vášně
Je zajímavé, že hotel Thermal v Karlových Varech vzbuzuje u veřejnosti podobné vášně, jakých jsme poslední dobou svědky třeba ohledně mariánského sloupu na Staroměstském náměstí či v případě Koněvova pomníku v Praze – buď absolutní odpor, nebo naopak nadšení, stačí si jen přečíst komentáře na webu či sociálních sítích.
Pro někoho je Thermal předimenzovaná stavba bolševické éry, která arogantně vpadla do romantické scenerie lázeňského města a měla by se neprodleně zbourat, pro jiné představuje ikonické dílo české architektury i designu sedmdesátých let a dnes už moderní symbol Karlových Varů, jejž je naopak třeba chránit a udržovat v původní podobě, a to včetně všech detailů.
Karlovarská kuriozita
Pravda je samozřejmě mezi těmito dvěma extrémy někde uprostřed. Z hlediska architektury a designu jde skutečně o zdařilé dílo, byť pochází z nepříliš šťastné éry (1967–1976). Na druhé straně ale také zkrátka nelze popřít, že jeho autoři, jimiž byli manželé Věra a Vladimír Machoninovi, nebrali příliš ohled na okolí, když šestnáctipatrový kolos usadili do centra lázní, v němž se nacházejí maximálně pětipatrové domy. O nějakém respektu k urbanismu nebo specifickému geniu loci tedy hovořit nelze. Stavbě navíc také padly za oběť na tři desítky domů ve stylu historismu a secese, včetně slavné Mattoniho vily. Byla to ovšem daň době, která tehdy podobná dilemata neřešila, a neplatí to jen o naší architektuře, brutalismus se v jiných zemích včetně západní Evropy nebo USA projevoval podobně.
Sám o sobě je však hotel i jeho bezprostřední okolí na tehdejší dobu skutečně významným dílem, podobně jako další realizace Machoninových, zejména obchodní
Patří k nejslavnějším hotelům v České republice, každoročně se na několik dní dokonce stává středem našeho filmového světa. Karlovarský Thermal zkrátka není možné pominout jen tak mávnutím ruky.
dům Kotva v Praze, který vznikl ve stejné době. A navíc Thermal stále slouží jako hlavní zázemí pro karlovarský filmový festival (byť se zde samozřejmě nabízí otázka, proč město za třicet let nebylo schopné vybudovat nové filmové centrum mimo památkovou lázeňskou zónu). Zejména proto tu dnes můžeme sledovat skutečné kuriózum – hotel vlastní a provozuje stát, což v systému tržního hospodářství zjevně nepatří k obvyklým jevům. Nejde přitom o galerii, muzeum ani koncertní síň (byť i tyto provozy de facto v rámci areálu najdeme), ale o komerční subjekt.
A stát po letech váhání konečně přistoupil k opravě, která je samozřejmě žádoucí a v podstatě nutná. Konstrukce byla v nedobrém stavu, vnitřní vybavení zchátralo, a navíc neodpovídá dnešním požadavkům na čtyřhvězdičkové zařízení, kde jsou ubytováni významní festivaloví hosté (byť ti skuteční VIP mají dávno zázemí jinde). Dnešní hotely tohoto typu mají klimatizaci, vyřešené zateplení, aby tepelné ztráty se vešly alespoň do nějakého limitu hospodárnosti, a další nadstandardní vybavení. Dnes také platí jiné a mnohem přísnější protipožární a evakuační předpisy než kdysi.
Není to tak těžké
Současně je nutné si uvědomit, že jde o významné autorské dílo s řadou cenných prvků, vesměs až do posledního detailu navržených autory v jednotě s celkovým konceptem, navíc doplněné o cenné artefakty špičkových umělců, kteří podobně jako architekti rozhodně nepatřili k prominentům minulého režimu. Je tedy zřejmé, že výsledkem rekonstrukce by měl být rozumný kompromis, samozřejmě od počátku řešený ve spolupráci s projektantkou, jedenadevadesátiletou Věrou Machoninovou, a dalšími dědici autorských práv (což se, jak víme, nestalo). Obě strany musí učinit určité ústupky: zachránit nelze z výše uvedených důvodů všechno, ale co lze do budoucna využít, by mělo být citlivě opraveno.
Pro zařízení tohoto typu zároveň platí, že vkus hostů se proměňuje. Ne každému návštěvníkovi může vyhovovat, že bude bydlet v prostředí navrženém před téměř půl stoletím. Právě u hotelů dochází k různým adaptacím poměrně často, to se týká i dnes populárních malých designových hotelů pro klientelu, která vyžaduje něco speciálního. To však lze vyřešit poměrně snadno: pro obdivovatele designu sedmdesátých let lze zařídit několik pokojů v původním stylu včetně všech detailů, pro ostatní navrhnout další pokoje v jakémsi neutrálním módu, který respektuje charakter stavby, ale současně vyhovuje dnešním nárokům. Totéž platí i o dalších prostorách hotelu, jako jsou lobby, restaurační zařízení, fitness a podobně. Thermal má navíc jednu velkou devízu, jíž je hotelový bazén s unikátní vyhlídkou na panorama města.
Nejde však jen o stavbu samotnou. Originálně je navrženo i její bezprostřední okolí s parkem a plastikami Josefa Klimeše, krásným prvkem byly i kaskády před hotelem, které je třeba obnovit. Snad se to tedy vše nakonec podaří jak ke spokojenosti autorů, tak budoucích návštěvníků.
Autoři příliš nebrali ohled na okolí, když šestnáctipatrový kolos usadili do centra lázní. O nějakém respektu k urbanismu nebo geniu loci tedy hovořit nelze.