Na „tichého“střelce se nedá připravit
PRAHA Co dělat, stanu-li se svědkem útoku ozbrojeného „tichého“zabijáka, jaký se v prosinci odehrál v ostravské nemocnici či před lety v restauraci v Uherském Brodě a při kterém umírali bezbranní lidé? Co se děje v hlavách útočníků? Jak při takovém masakru maximalizovat své šance na přežití? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro LN psycholog a soudní znalec Josef Kovářík, v němž se dotýká i chystané novely zákona o zbraních, kterou se nyní zabývá sněmovna.
LN V polovině ledna střílel řidič za provozu na dálnici po jiném autě, koncem minulého roku se odehrál masakr v čekárně ostravského špitálu, před pěti lety zabíjel střelec v uherskobrodské hospodě. To je varující. Je namístě obava, že podobné události budou přibývatLN ?Co dělat, když k tomu dojde?
Nemá-li člověk u sebe střelnou zbraň, aby mohl ihned reagovat, nelze udělat téměř nic. Jedině padnout na zem, nehýbat se a doufat, že nebude zasažen. Spíše by to měl být volnější pád než pomalejší ulehání na zem. A obličejem k zemi a nehýbat se. Být obličejem k zemi, je psychologicky důležité. Střelec nevidí, kdo leží na zemi a v jakém stavu případně je. Ale především platí, že ležící člověk nevidí střelce, takže nepodlehne záchvatu paniky, jež by jej mohla prozradit. Střelec na krátkou vzdálenost se však trefí vždy. Člověk je rozměrný cíl.
LN Lze těmto případům efektivně zabránit z hlediska povinných psychologických testů pro držitele zbrojních průkazů?
Povinné psychologické testy by mohly pomoci při selekci osob, které by mohly být nebezpečné a mají v sobě psychopatické rysy, skrytou agresi, spontaneitu v jednání.
LN Jak takové psychotesty probíhají?
Psychologické vyšetření je zaměřené hlavně na abnormní osobnosti, psychopatologickou symptomatologii a na oblast sociálního chování.
LN Jak lékaři poznají, že člověk je psychicky nemocný?
Většinou se nejedná o člověka psychicky nemocného, ale o člověka s negativními rysy pro držení a nošení střeliva a zbraně.
LN Pomohlo by, kdyby například získání zbrojního průkazu bylo méně dostupné?
Ano, to by mohlo pomoci proti těm, kteří by o použití zbraně třeba k vraždění nevinných uvažovali. Získat zbrojní průkaz není nic jednoduchého, tak si myslím, že soudní lidé se spíše budou zajímat o to, co dělat, když k té situaci skutečně dojde.
LN S tím souvisejí i pravidelné lékařské prohlídky. Měli by je držitelů zbrojních průkazů podstupovat častěji a ne jen při jejich obnově?
Domnívám se, že současná situace je dostačující a obvodní lékař si při každé preventivní prohlídce může vyžádat i psychologické nebo psychiatrické vyšetření, má-li podezření ze změny psychického stavu konkrétního pacienta.
LN Co se odehrává v hlavách lidí, kteří se rozhodnou sáhnout po zbrani a začnou bezhlavě střílet po svém okolí?
Většinou se jedná o nějaký vnitřní konflikt člověka.
LN Jak to myslíte?
Většinou má tendenci chovat se, jednat, reagovat určitým způsobem, ale vnější požadavky jsou jiné, když neví, co je pro něho lepší, když sám před sebou skrývá pravdu a své slabosti. Když by něco měl dělat, ale nechce se mu, když by se měl rozhodnout, ale bojí se. Bojí se převzít odpovědnost za své rozhodnutí a za svůj život. Bojí se projevit svůj přirozený egoismus nebo lásku, prožívá obavy, pochyby, žárlivost, závist, nenávist…
LN Jaké jsou podle vás spouštěcí mechanismy toho, že člověk zažije zkrat a jde si to se světem vyřídit po svém?
Může to být propuštění z práce, nedostatečný přístup v některé organizaci, kde mu v jeho tíživé situaci třeba nevyšli vstříc, problémy se sousedy, které se neřeší anebo se řeší liknavě, může to být nespokojenost s přístupem vedoucích atd. Pak už stačí po celém dni špatně namazaný chleba s paštikou a tragédie je na světě. Většinou se k tomu uchylují právě z důvodu toho, že již nevidí jiné možnosti řešení, překážka se jim zdá nepřekonatelná a oni nevidí jinou možnost řešení a použití zbraně se v tu chvíli zdá nejjednodušší.
LN Lze útokům nějak zabránit?
Na situace, které nastanou s tzv. tichým střelcem, se nelze připravit.
LN A co rodina, ta nemůže pomoci, všimne-li si, že je s blízkou osobou něco v nepořádku?
Rodina či jeho blízké okolí mohou vždy pomoci, ale jen tehdy, pokud se jim dotyčný člověk se svým problémem svěří, což však většinou neudělá. Samozřejmě by to měli s dotyčnou osobou rozebrat, bude-li ale chtít se o tom vůbec bavit. Většinou totiž nechce.
LN Jak v tomto případě postupovat dál, když se o svých problémech nechce bavit?
Dotyčný by se měl obrátit na psychiatrii, většinou to však neudělá a myslí si, že mu druzí tím, že po něm chtějí, aby vyhledal pomoc, ubližují a jsou proti nim zaujati. Jestliže však jeho blízké okolí má již strach o své vlastní zdraví, tak pak je nutné co nejdříve kontaktovat policii.