Maršál a pučista
Zemřel Dmitrij Jazov. Výkonný vojenský úředník byl účastníkem neúspěšného protigorbačovského puče
Po dlouhé těžké nemoci zemřel v Moskvě v pětadevadesáti letech poslední z celkem jedenačtyřiceti sovětských maršálů a bývalý ministr obrany Dmitrij Jazov. Ať už byl jeho životní příběh jakýkoli, jeho nejvýraznější kapitolou se žel bohu stal srpnový moskevský protigorbačovovský puč z roku 1991 – a to mu ani po smrti nikdo neodpáře. Byť byla jeho úloha během srpnových dnů možná spíše pozitivní a byť to nakonec byl právě on, kdo zachránil možná tisíce lidských životů…
Z ministerstva do vazby Budoucí ministr obrany se narodil 8. listopadu 1924 v západosibiřské vsi Jazovo v mnohodětné a velmi chudé rolnické rodině a už v devíti letech osiřel. V listopadu 1941 odešel jako dobrovolník do armády. Aby ho vůbec vzali, musel si rok života přidat, což se tragikomickou shodou okolností potvrdilo až po půl století, když byl jako jeden z vrcholných pučistů zadržen a vzat do vazby… Absolvoval důstojnické učiliště a poté jako velitel čety bojoval u Leningradu a v Pobaltí. Maturitní vysvědčení získal jako devětadvacetiletý až roku 1953.
Po válce prošel kariérou, začínající funkcí velitele roty až (a to je pro nás jistě zajímavé) po velitele Skupiny sovětských vojsk v Československu a poté Středoasijského a Dálněvýchodního vojenského okruhu. Jediným výraznějším bodem jeho poněkud nudné vojenské kariéry se tak stalo velení jednomu ze dvou motostřeleckých pluků, které měly v době Karibské krize střežit sovětské rakety na Kubě – samozřejmě za předpokladu, že by je Sověti už cestou na Ostrov svobody nemuseli stáhnout zpět. Ostatně pro Jazovův životní osud okolnost dosti příznačná…
Přeskočme čtvrt století a řekněme si, že 30. května 1987 byl Jazov (i pro sebe dosti nečekaně) jmenován ministrem obrany Sovětského svazu. Do té doby byl jedním z celkem čtrnácti náměstků, ovšem v tehdejší neoficiální vojenské hierarchii stálo osm maršálů a generálů nad ním. Dnešní historici jsou ovšem přesvědčeni, že Gorbačov plně v duchu své skoro pacifistické politiky nehledal do funkce nejdůležitějšího silového ministra vojevůdce, ale výkonného vojenského úředníka. Což se nakonec v dramatických srpnových dnech roku 1991 vyplatilo – kdoví, jak by si tehdy počínal nějaký horlivý bojovník, bažící po metálech a maršálské holi…
Podle vyšetřovací komise, která se po porážce puče jeho vývojem a dynamikou zabývala, byli hlavními strůjci této revolty a vyhlášení mimořádného stavu tehdejší šéf KGB Vladimir Krjučkov a dále pak sovětský premiér Valentin Pavlov, jimž sekundovali Alexandr Tizjakov a Oleg Baklanov. Faktické obrysy dostával puč už někdy od února 1991.
Krveprolití odmítl
Jazov byl do celé věci zasvěcen, ale dlouho stál stranou s poukazem na to, že on je voják a ne politik. Celé léto kritického roku se maršál trýznivě zmítal mezi vojenskou disciplínou a osobní oddaností Gorbačovovi, který v něj choval takovou důvěru, a vlastenectvím – alespoň v té podobě, jak si je představoval sovětský vysoký lampasák a komunista…
Čistě armádními aspekty celého dobrodružství, tedy ostrahou Kremlu, televizní věže v Ostankinu apod., se zabývali Jazovovi náměstci a on o tom jistě musel vědět, ale k pučistům se definitivně přidal až na proslulé tajné poradě 17. srpna, jíž se mimochodem zúčastnil i Gorbačovův asistent Valerij Boldin. Poté Jazov vyhlásil plnou bojovou pohotovost armády, ale celé jeho okolí jasně vidělo, jak jejich šéf váhá.
Zmíněné vyšetřování srpnové postkomunistické revolty ostatně ukázalo, že ke krvavé konfrontaci nebyli připraveni ani militantnější pučisté, ale byl to právě Jazov, kdo po smrti tří obránců Bílého domu (tehdejšího sovětského parlamentu) pod pásy armádních obrněných transportérů v tunelu na Sadovém okruhu veškeré vojenské akce definitivně zastavil. A jak to později hodnotil maršál sám? „Mé svědomí je čisté, nezpronevěřil jsem se našemu lidu, i když jsem k tomu měl všechny možnosti. Sil na to bylo dost, stačilo už jen vydat povel. Ale k čemu by to vedlo? Jedině ke krveprolití. Ve jménu čeho?!“
Když byl bývalý ministr obrany internován ve známé moskevské věznici Matrosskaja Tišina, vedl si deník, do nějž si 24. srpna 1991 poznamenal: „Až tady jsem pochopil, nakolik jsem se vzdálil svému lidu.“Nové Jelcinovo vedení ovšem vzalo v potaz, že to nakonec byl právě Jazov, kdo zabránil obrovským jatkám v Moskvě, a v druhé polovině 90. let se tak starý maršál dokonce mohl stát analytikem na ministerstvu obrany, který se zabýval rusko-čínskými vztahy.
Nicméně – aby se to nepletlo: v roce 2014 pochválil Vladimira Putina za anexi Krymu. Inu, o mrtvých jen dobře, ovšem na tomto místě dlužno poznamenat, že starého psa prostě novým kouskům nenaučíš…
Jazov vyhlásil plnou bojovou pohotovost armády, ale celé jeho okolí jasně vidělo, jak jejich šéf váhá