Šíření nepůvodních druhů lesy nezachrání
Vsouvislosti s množícími se snahami nahradit ustupující smrk a zřejmě též ve vazbě na projednávanou novelu zákona o ochraně přírody upravující problematiku invazních druhů v celoevropském kontextu se i v LN objevují příspěvky na toto téma. Bohužel ne vždy dostatečně reflektují vědecké poznatky. Například agrární analytik Petr Havel má asi někdy podnětné názory v ekonomických tématech, nicméně s velkými rozpaky je možné sledovat jeho výlety do oblasti ekologických a biologických věd. To je vidět ze zmatečného článku Adaptace lepší regulace (LN 11. 2.).
Už v úvodu článku autor podsouvá dnešní ochraně přírody snahu „za každou cenu zachránit v konkrétních lokalitách organismy, které se tam historicky vyskytovaly“. Kde to autor sebral? Samozřejmě se ochrana přírody snaží bránit ústupu ohrožených a mizejících druhů, to je její poslání, nikoliv však za každou cenu a v každé lokalitě. Kde to smysl má a kde ne, k tomu existuje dostatek literatury (tu by ale autor musel studovat) i terénní zkušenosti (ta se nezíská psaním povrchních textů do novin).
Autor se též vyjadřuje ke snahám některých ekologicky nemyslících lesníků nahrazovat chřadnoucí smrk nepůvodní douglaskou. Na jedné straně hájí vysazování douglasky, na druhé straně propaguje, že regulace přírody ze strany člověka by měly být co nejmenší. Copak záměrné vysazování cizího druhu není regulace přírody?
V závěru píše dokonce o „pokoře vůči přírodě“. Považuje za pokorný přístup to, že budeme plošně vysazovat nepůvodní, severoamerický druh, který se již leckde v Evropě invazně (nekontrolovatelně) šíří a negativně ovlivňuje složení i fungování lesů? Invazní chování tohoto druhu známe už i od nás. Proč autor dává slovo nepůvodní do uvozovek, když v případě douglasky jde jednoznačně o nepůvodní druh (sám sem přes Atlantik nedoplaval), nechápu.
I malé množství jedinců douglasky v příměsi s domácími dřevinami může způsobit její nekontrolovatelnou invazi v budoucnu. Stačí několik plodných jedinců, a do okolí se leckde masivně šíří nálet. Rozšíří-li se plošně douglaska, ať už formou výsadeb, nebo zmlazením z těchto výsadeb, pak nebudeme třeba moci do lesa chodit ani na houby, protože naše houby potřebují domácí dřeviny, ne cizího vetřelce (podobně i jiné organismy).
Na druhou stranu chápu, že pro lesníky, kteří uvažují čistě ekonomicky, může být douglaska slibnou dřevinou. Je však nutné dodat, že dnešní ústup smrku a kůrovcová kalamita jsou jen poslední kapkou. Je to důsledek špatného lesnického hospodaření, kdy byly smrkové monokultury vysazovány všude možně, i na místech mimo přirozené výskyty smrku. Každá monokultura je obecně méně odolná než smíšený porost, a to zvláště na stanovištích neodpovídajících plně nárokům druhu.
Všechno mohlo být snadnější
I autorův výlet do problematiky navracení velkých šelem do naší krajiny se míjí s realitou. Tyto šelmy (především vlk) se navracejí samovolně. Musí se k tomuto ale přistupovat rozumně, nepodporovat jejich návrat za každou cenu (což se neděje). Predátoři mohou mimo jiné do určité míry zastoupit liknavé myslivce, kteří dopustili mnohonásobné přezvěření mnohých oblastí státu, než je ekologicky únosné. Nebýt vysokých stavů zvěře, listnáče a třeba jedle by nahrazovaly ustupující smrk mnohem snadněji a o nějaké douglasce bychom vůbec nemuseli uvažovat.
Na tom je pěkně vidět, jak všechno souvisí se vším. Respektování a racionální využívání přírodních procesů při hospodaření v lesích a v krajině obecně je určitě lepším receptem než sázka na zavádění nepůvodních druhů, jakkoliv zajímavých z krátkodobého ekonomického či estetického pohledu.
K problematice douglasky vydala svoje prohlášení Česká botanická společnost (www.botanospol.cz), kde mohou zájemci najít další odborné informace.
Autor je předsedou
České botanické společnosti