Cesta do nitra současných žen
Filmový festival Berlinale pokračoval přehlídkou filmů, ve které hrály prim silné hrdinky
BERLÍN
Soutěž Berlinale se chýlí k závěru a stejně tak evropský filmový trh EFM. Pro nákupčí a producenty festival už dnes většinou skončil. Pro berlínské publikum pokračuje až do neděle proslulé jako Berlinale Kinotag, kdy se vstupenky na všechna představení prodávají za pouhých pět eur. Pokud jde o epidemii koronaviru, na festivalu se zatím neprojevuje. I když sály jsou jako každoročně plné kašlajících lidí ze všech koutů světa.
Jedním z hitů se stal nový film vůdčího německého režiséra Christiana Petzolda Undine, se skvělou a krásnou Paulou Beerovou v hlavní roli. Jde o novodobou verzi Rusalky, která vychází z novely německého romantika Friedricha de La Motte Fouquého. Od něho ji převzal Andersen jako malou mořskou vílu a pak Antonín Dvořák. Mýtus o vodní ženě patří v Evropě k těm nejstarším a Petzold, specialista na filmové tajemno, si ironicky pohrává právě s tím, že příběh diváci znají.
Muži jako objekty lásky
Krásná Undine je historička a průvodkyně v berlínském Märkisches muzeu, právě ji opustil milenec, bez kterého neumí žít, a proto ho chce zabít. Za zvláštních okolností se ale v příběhu vyskytne potápěč Christoph a ten ho nahradí. Jenže Christoph neví, že jeho láska Undine má s vodou a hlubinami mnohem větší a temnější zkušenost než on, byť třeba podvědomou. Nakonec je to Christoph, kdo se musí rozhodnout mezi láskou věcnou, která je nudná ale umožňuje žít, a mezi bezednou vášní. Petzold je chytrý režisér, ale zároveň se v každém jeho filmu projeví, že ve světě mezi nebem a zemí nikdy nebude tak doma, jako byl Federico Fellini a jiní staří mistři. Snad proto, že se příliš snaží vyhovět módním trendům: například mužské postavy Undine nejednají, jsou nahlíženy výhradně jako objekty lásky, jako fetiše. Je to zajímavé, zábavné, ale ne vždycky přesvědčivé.
Módní trend o ženách, které jednají, a mužích, kteří jsou spíše dekoracemi nebo překážkami, představuje i mnohem slabší, ale místní kritikou do nebe vynesená Schwesterlein (Sestřička) od dvojice švýcarských režisérek Stéphanie Chuat a Véronique Reymond. Je to slzotvorný román na exkluzívním pozadí Alp a berlínského divadelního světa. Hrdinka (Nina Hossová) poskytne kostní dřeň bratrovi dvojčeti, slavnému herci, který je postižen leukémií. Stará se o něj, a přitom nalézá sama sebe: navzdory manželovi, matce i divadelnímu řediteli se bratr stává jejím pravým já. Z dílka bohužel čiší jen konvence obrácená naruby a za vidění stojí snad jen kvůli skvělé kreaci dnes pětasedmdesátileté Marthe Kellerové.
Z Pensylvánie do New Yorku Daleko inteligentnější cestu do nitra současné ženy představují dva nezávislé americké filmy. Jeden se objevil v soutěži pod názvem Never, Rarely, Sometimes, Always. Je to malé mistrovské dílo, americký pendant ke slabému rumunskému símku Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny z roku 2007. Režisérka Eliza Hittmanová vypráví jednoduchý příběh sedmnáctileté Autumn, pokladní v supermarketu, která nechtěně otěhotní a je v osmnáctém týdnu. Tušíme s kým, ale je to jedno. Rodina, to je matka s dalšími dvěma dcerami a její partner, jehož zajímá jen pivo (další z řady budižkničemů letošního Berlinale). Ti o ničem nevědí. Nejsou zlí, ale dcera je moc nezajímá.
Autumn skoro nemluví, ale cítíme její inteligenci a rozumíme jejím motivacím. V Pensylvánii potřebuje k potratu souhlas rodičů. Ukradne tedy peníze z kasy a s kamarádkou se vydá do New Yorku na potratovou kliniku. Hittmanová svou záhadnou mlčící hrdinku, skvělou Sidney Flaniganovou, provází zdánlivě s odstupem na těhotenské testy, do práce, autobusem do zimního New Yorku, z něhož zahlédneme jen všední ulice, vrátnice, čekárny. Všichni jsou slušní a hodní, ale taky lhostejní. Autumn je klidná a na opakovanou otázku, proč chce podstoupit potrat, odpovídá, že se ještě necítí na to být matkou. Režisérka udržuje napětí stejně jako kdysi Mungiu ve Čtyřech měsících: minimalistickými prostředky. A jako v každém opravdu dobrém filmu je trochu záhada, jak to dělá.
Hillary osobně
Skoro stejně dobrým filmem je The Assistant režisérky Kitty Greenové. Snímek, který slavil už úspěchy na americkém festivalu Telluride. Tohle je pravý film ve stylu MeToo, ale bez pozlátka, bez hvězd a bez obviňování, je to skoro reportáž. Téměř dokumentární líčení pracovního dne mladé ženy, která po absolutoriu dobré univerzity dostala práci snů: Být v New Yorku asistentkou velkého producenta a možná se jednou vypracovat stejně vysoko. Z producenta ale známe jen honosnou prázdnou kancelář, a burácení hlasu, který Jane sprostě laje do telefonu a vyžaduje ponížené písemné omluvy.
Firma je plná lhostejných náfuků a Jane je pro ně méně než vzduch. Je ale ochotná všechno vydržet a stěžovat si jde na jakýsi „odbor donášení“, teprve když zjistí, že producent najal další asistentku, servírku z venkova, a jel se s ní vyspat do hotelu. Tam jí ovšem pohrozí výpovědí a obviní ze špehování a žárlivosti. Navzdory tématu film ani Jane nepůsobí ukřivděně. Je to elegantní, chladné líčení společnosti, kde jsou lidé pro kariéru schopni obětovat opravdu cokoliv, včetně sebeúcty.
A konečně další opus o ženě s místem nahoře, tentokrát v délce 252 minut, protože jde (doufejme) o seriál: Hillary. Hillary Clintonová do Berlína osobně přijela uvést opus, který o ní natočila dokumentaristka Nanette Bursteinová. „Není ani tak zlá, ani tak dobrá, jak se o ní říká,“uvedla o sobě Hillary sympaticky.
Rozhovory ke snímku vznikaly během prezidentské kampaně roku 2016 a film byl uváděn v poměrně malém, ale prestižním sále Berlinale Festspiele.