Povinnost vědět

Spor o to, zda osmadvacetiletá právnička zaměstnaná v akademickém ústavu mohla nevědět, kdo byl Josef Urválek, protagonista zločinných politických procesů, a hájit tím po letech svou kandidaturu na funkci veřejného ochránce práv, mě stále vzrušuje jako dramatická situace.

Václav Havel ji v komedii Zahradní slavnost zobrazil jednoznačně. Dva mládežnické funkcionáře zaskočilo tvrzení, že Velký sál, který mají k dispozici, je větší než Malý sál: „Oni nám to neřekli.“Obecenstvo se směje.

Ivan Klíma v jedné své povídce vytvořil složitější kontext: veřejně šířenou představou, že malomocenství bylo už dávno zlikvidováno, otřese noční setkání s vlakem, který neznámo kam přepravuje četné oběti této choroby. Hrdina pochopil, že mu stát lže.

Mohli Němci nevědět o existenci vyhlazovacích táborů? Zřejmě právě proto, že věděli, naléhali naši němečtí příbuzní zoufale na mého otce, aby se se svou židovskou manželkou okamžitě rozvedl a zachránil se.

Člověk se musí trochu přičinit, aby nevěděl. V roce 1955 jsem jako dospělý student filozofie stanul před skutečností, že před šesti lety zmizel básník Zdeněk Rotrekl, po jehož knížce o brněnských spisovatelích jsem se v univerzitní knihovně marně pídil.

„Vy nic nevíte?“zeptala se mě vyděšená knihovnice. Proč se vyděsila? Mohl jsem se zeptat Oldřicha Mikuláška. Neudělal jsem to. Byl bych se dozvěděl, že byl osmadvacetiletý básník za solidární chování k pronásledovanému spoluobčanovi odsouzen k trestu smrti. (Rozsudek mu změnili v dlouholetý žalář a zatajili mu to, aby jako vězeň na uranu denně očekával popravu. Také dramatická situace.)

Jsem přesvědčen, že jsem měl povinnost ptát se a vědět, a že jsem tedy selhal. Nevědět bylo nekonfliktní a pohodlné. Podle mne to platí obecně.