Evžen Oněgin zastavený v čase
bez velkého vzruchu (oproti předloze), když v černém obleku sleduje z pozadí dění ve venkovském domě Larinových, kam ho zavedl jeho přítel Vladimír Lenskij, který se dvoří Olze – veselé, bezprostřední dívce, na míle duchovně vzdálené své tiché, zakřiknuté starší sestře Taťáně trávící čas převážně čtením romantických příběhů.
Již do prvního aktu Cranko zakomponoval tři duety – Olgy s Lenským, Taťány s Oněginem při prvním setkání a poté coby snový výjev v ložnici, kde dívka píše milostné vyznání. Jsou to právě pas de deux, do nichž choreograf výraznou měrou obtiskl povahu vztahů – v prvním obraze jistou dávku živelnosti, nadšení a vzájemného zalíbení Olgy a Lenského a nevyváženou náklonnost mezi Taťánou a Evženem, skeptikem, jenž pro mlčenlivou obdivovatelku plní společenské povinnosti bez špetky osobního zaujetí.
V duetech je zachycena živá komunikace, jsou plné neočekávaných zvratů, krásných krokových vazeb v neoklasickém duchu a obdiv vzbuzuje partnerská práce, kdy těla tanečníků naplno absorbují zjitřené city. Tanečnice sklouzávají po podlaze a muži je často v nečekaný moment, v neobvyklém držení paží vyhazují vzhůru. Cranko netrvá na prudkém, rychlém finále sól ani duetů. Naopak variace a zvedačky k závěru zpomaluje, čímž dosahuje vzácného okamžiku vzbuzujícího iluzi zastavení v čase…
Také tance sboru mají výstižnou atmosféru prostředí, ale oproti duetům už dnes trochu ztrácejí na lesku – o to více je důležité precizní provedení každého detailu, kdy je důležitá synchronní práce i v přesném držení paží. Nicméně velmi působivé stále zůstává ukončení prvního aktu, kdy tanečnice v rychlém sledu jedna za druhou podpory partnerů křižují jeviště v grands jettés.
Cranko v Oněginovi nepracoval s Čajkovského operním orchestrálním partem, oslovil Kurta-Heinze Stolzeho, který upravil v souladu s libretem některé skladatelovy opusy, a tak v baletu zní části Čajkovského Ročního období, Střevíčků a v závěru Francesky da Rimini a Ouverture F dur. Čajkovského hudba byla pro Cranka inspirací a je jí i pro interprety, na nichž balet stojí. Choreografie od nich vyžaduje technickou suverenitu a schopnost zachytit citové rozpoložení postav. Okouzlenou Taťánu Oněgin příkře odmítá, roztrhá její milostný dopis a nechává hrdinku na pospas jejím rozháraným myšlenkám. Nevinný milostný románek Lenského a Olgy končí tragicky, když Oněgin zabíjí Lenského při souboji, k němuž byl vyzván svým přítelem, když koketoval s jeho vyvolenou.
Rozvernost a jiskru dodal Lenskému Matěj Šust ve druhém obsazení, Federico Levoli pak ukázal v prvním večeru nádherné arabesky, leč v sólové variaci těsně před osudným střetem s Oněginem herecky vypadával z role a chyběla mu ona nenucenost, kterou bez problémů vládl Šust. Irina Burduja a Olga Bogoljubskaja, disponované a technicky zdatné tanečnice, dodaly postavě Olgy nespoutanost, šarm a spolu se svými protějšky tvořily vyvážené dvojice. Překvapením pro mě bylo ztvárnění Oněgina Patrikem Holečkem (druhé obsazení), který nejenže výborně zatančil sóla, ale s naprosto přirozeným hereckým projevem ustál procitnutí, jež „syn rozkoše a radovánek“prodělává. Jeho partnerka Alina Nanu v roli Taťány zazářila jako hvězda a spolu s Holečkem zachytili ve finálním pas de deux dynamický průběh pohybových frází s nesmírnou empatií pro detaily náročných vazeb. Z nesmělé, zakřiknuté dívky se v tu chvíli stává vyzrálá žena, která odolá milostnému vyznání toho, po němž kdysi tak toužila. Nanu rozehrává citové dilema s až mrazivě silným prožitkem Ve stínu této dvojice zůstali Giovanni Rotolo a Miho Ogimoto, jejichž výkony poznamenala premiérová nervozita, která jim nedovolila plně se oddat dramatickému toku. To nic nemění na tom, že finální duet Taťány ve fialové róbě s elegantním Oněginem svou emocí stále dojímá…
Oněgin
Choreografie: John Cranko. Hudba: K.-H. Stolze podle P. I. Čajkovského Národní divadlo, obnovená premiéra 20. 2.