Kundera v množném čísle
Knihu o jeho překladech doprovázejí dvě nudné a neobjevné francouzské studie, situaci zachraňuje stať Čecha Tomáše Kubíčka
Je Milan Kundera – zanedlouho jednadevadesátiletý – český, anebo francouzský spisovatel? Pokud bychom hledali odpověď podle právě vydané knihy Dílo Milana Kundery v překladech, pak jistě český. Publikace, jejíž páteří je bibliografie překladů šestnácti Kunderových knižních titulů, je sice česko-francouzská, ale vznikla v Česku: vyšla pod hlavičkou Moravské zemské knihovny v Brně a hlavní autorský podíl na ní má brněnský historik a knihovník Jaromír Kubíček.
Nikdo nemá všecko
Je to jedinečná práce. Ačkoli v ní leccos chybí. Bibliografie totiž počítá jenom s jedenáctkou Kunderových próz (od povídkových
Směšných lásek po fragmentární
Slavnost bezvýznamnosti), se čtyřmi sbírkami esejů a divadelním kusem Jakub a jeho pán.
Žádná poezie, monografie o Vančurovi romanopisci, nic dalšího z divadla. Natožpak časopisecké publikace nebo sekundární literatura. Jen to, co autor sám bere na milost.
I tak je toho požehnaně: „Celkem uvádí náš soupis 2739 různých vydání děl Milana Kundery,“píše Kubíček. A dodává, že číslo není konečné, protože katalogy knihoven, a to jich bibliograf prošel kolem padesátky, „takovou úplnost neumožňují“. Nikdo nemá všecko. Ani sám Kundera ve své příruční knihovně.
Ta „různá vydání“mohou trochu klamat: v bibliografii nejde jenom o různé překladatele, různé jazyky a různé tituly, ale rovněž o druhé, třetí – anebo padesáté vydání. Jako třeba v případě Nesnesitelné lehkosti bytí v němčině. Ale taky v ruštině, čínštině, turečtině nebo arabštině. Helemese: brutálním totalitním režimům Kunderův silný individualismus nevadí. Buď si Velký bratr v rozhodující chvíli zdříml, nebo nerozuměl tomu, co čte – anebo ty režimy nejsou tak totalitní, jak se navenek zdá? Ostatně podobně u Kafky, Haška nebo Karla Čapka, tedy těch, kdo jsou v překladovém pelotonu před Milanem Kunderou. Haškův Švejk je k mání ve víc než šedesátce jazyků, Kunderova Nesnesitelná lehkost „jen“ve čtyřiačtyřiceti.
Bibliografie je sice těžištěm knihy, ale má k ruce doprovodné studie. Jejich autory jsou dva Francouzi a jeden Čech: Guy Scarpetta, Jean-Paul Enthoven a Tomáš Kubíček. Jejich příspěvky jsou trochu nečekané: zaprvé nemluví moc k tématu, zadruhé neříkají nic nového. Čtenář by čekal reflexi Kunderova díla v překladech, zamyšlení nad recepcí v různých jazykových, kulturních a společenských okruzích, pojednání o globálním různočtení Kunderovy literární práce – jenže „život je jinde“. Scarpetta zopakuje v bodech, co dávno víme: že se Milan Kundera „stal vědomě francouzským spisovatelem“, že objevil sebestředným Galům Hermanna Brocha, Roberta Musila nebo Witolda
Gombrowicze, že sepsal Nevědomost jako románovou meditaci nad „nemožností návratu“. Hm. Enthoven je ale zábavný ještě míň: protivně afektovaným, až hysterickým tónem sděluje, že „nelze mít selfíčko s Kunderou“, že Kundera je „atlet“, což má být zřejmě básnické zastřešení spisovatelovy směny češtiny za francouzštinu, a hlavně – že za všecko může Respekt, který prý svým nedávným nařčením Kundery z dávného udavačství způsobil, že Mistr přišel o Nobelovu cenu. Uf. A to si jeden myslel, že francouzská esejistika má smysl pro noblesu a humor a že jde docela často k jádru pudla.
Situaci naštěstí zachraňuje studie Tomáše Kubíčka. Přesná, básnivá, k věci. Znalá terénu, vtahující a podněcující. Kubíček bilancuje Kunderův autorský růst („Milan Kundera je světový spisovatel českého původu žijící ve Francii“) a klade základní otázky: „Kdo jsem já a co je tím, co mě dokáže odlišit od masy?“Zdůrazňuje, že extrémní vychýlení na jednu i druhou stranu končí (a nejen v Kunderových románech) tragicky, že nelze žít přítomnost bez povědomí o minulosti, že klíčem ke globálnímu Kunderovi je Kundera Středoevropan. Nosná je paralela s Vítězslavem Nezvalem, nosné jsou poukazy na obecný vztah kultury a identity. Skvělý text. I díky němu je titul Dílo Milana Kundery v překladech knihou, která stojí rozhodně za zmínku.
Autor je literární a výtvarný kritik