Co na netu nenajdou
Čekat, že současní rodiče sednou s dětmi kolem stolu a nad rodinným albem si začnou ukazovat, jaké to bylo, když byli malí, je asi čirá naivita. Přitom uspávanky v duchu „mami, babi, povídej…“patřily vždycky k nejoblíbenějším pohádkám na dobrou noc. Aspoň v rodinách, které znám.
Tuhle mi vyprávěla jedna známá, jak dcera přinesla ze školy dotazník, který s ní měla vyplnit: „Co jste dělala v roce 1948?“– „Nebyla jsem na světě,“odpověděla matka. „Kde jste byla v roce 1968?“– „Ve škole.“A tak dále. Neosobní povinné vyplňování (které patrně mělo mezi rodičem a dítětem navodit rozhovor o naší nedávné minulosti) nebavilo ani mámu, ani holčičku. Snad by je víc těšilo, kdyby si vzaly do ruky jednu ze dvou knížek, které teď vydalo nakladatelství Grada Publishing.
Jmenují se Vzpomínky mojí maminky a Vzpomínky naší babičky a po trochu sentimentálním úvodu v nich následují otázky, jaké děti opravdu občas kladou. Není povolanějších tázaných nad maminky a babičky (vlastně autorky těchto knih) a jejich vyprávění, jež si dítě zapíše.
Po otázkách následují totiž volné listy pro odpovědi, fotografie, osobité ilustrace. „Kdy ses narodila? Jak se jmenovala tvoje maminka, jak tatínek, podle koho tě pojmenovali, kde jste bydleli, máš sourozence, jak se jmenují, kdo byli maminčiny (tatínkovy) rodiče, co tě naučila maminka, co tatínek, co jste se učili ve škole, jaká byla tvá nejoblíbenější kniha, jaký film, zpěvák, jak vypadala vaše štědrovečerní večeře, čím jsi chtěla být, chodila jsi do tanečních, jaké oblečení jste nosili, jaké účesy, jak vypadaly nákupy, čím jsi chtěla být, pamatuješ si můj první školní den…? Nebo: Kdo tě naučil péct tak skvělé cukroví, dáš mi recept, jaké hlášky se v naší rodině tradují? Ale dojde i na závažnější dotaz: Byl svět lepší v době tvého mládí, nebo teď? Jakou radu bys mi dala do života?
Že jsou to banální otázky? Ale po jejich vyslovení musí následovat odpověď, maminka nebo babička musí být u toho a dítě se pak možná začne ptát dál. Tyhle odpovědi si jistojistě „nevygooglí“a jednou, až už nebude koho se zeptat, může mít „strejčka“zase pro svoje děti.